Lidská MG
Id-anti-Id interakce může iniciovat autoimunitní reakci, ale může ji také snižovat. Jako odpověď na určité ligandy a anti-idiotypové protilátky může idiotypová síť vést k produkci anti-AChR protilátek a stimulaci Τ buněk (Jerne, 1974). Ochranná role sítě spočívá ve snížení regulace autoimunitní odpovědi, a tím v potlačení onemocnění anti-idiotypovými protilátkami nebo Τ buňkami (Shoenfeld, 1990; Cohen, 1991). Přítomnost idiotypových a anti-idiotypových protilátek s komplementárními vazebnými místy u téhož pacienta byla prokázána u MG, když transformace Epsteina-Barrové a následné klonování odhalily takové druhy protilátek (Lefvert a Holm, 1987). Obě tyto protilátky nesly CRI, a měly by tedy mít potenciál účastnit se idiotypové sítě. Obě protilátky stimulují Τ buňky k sekreci IFN-γ, IL-2 a IL-4, což svědčí o existenci idiotypové sítě T buněk zahrnující tyto CRI.
Převaha idiotypových a antiidiotypových protilátek se v různých klinických stadiích onemocnění liší. Mezi těmito protilátkami je častý inverzní vztah. Během vývoje a přetrvávání onemocnění se vyskytuje konzistentní vzorec. Na počátku onemocnění je výrazná převaha anti-idiotypových protilátek a 96 % pacientů s příznaky kratšími než 1 měsíc má anti-idiotypové protilátky ve srovnání s 65 % pacientů s trváním onemocnění delším než 1 rok. U dvou pacientů, u nichž se vyvinula MG po transplantaci kostní dřeně a kteří byli vyšetřováni déle než 1 rok po transplantaci, byly anti-idiotypové protilátky přítomny ve vysoké koncentraci několik měsíců předtím, než se objevily anti-AChR protilátky. Jakmile se objevily klinické příznaky MG, koncentrace anti-idiotypových protilátek se snížila a koncentrace anti-AChR protilátek se zvýšila (Lefvert, 1988c).
Jiný příklad přechodu od idiotypového k antiidiotypovému dominování je pozorován během zotavování z MG vyvolané penicilaminem. Sérový repertoár během aktivního onemocnění obsahuje vysoké koncentrace idiotypových protilátek. Po vysazení penicilaminu se koncentrace těchto protilátek sníží současně se zvýšením koncentrace anti-idiotypových protilátek (Lefvert, 1988b).
Onemocnění neonatální MG se vyskytuje přibližně u 10 % novorozenců matek s MG, a to navzdory skutečnosti, že všechny děti matek s MG mají při narození stejnou nebo mírně vyšší koncentraci anti-AChR protilátek jako jejich matka. Tento paradox lze vysvětlit imunologickou reakcí dítěte. U zdravých novorozenců dochází k rychlé eliminaci přenesených mateřských protilátek. Tyto děti mají také prokazatelné koncentrace antiidiotypových protilátek a tyto protilátky často stoupají během prvních týdnů života. Děti s neonatální MG mají delší poločas rozpadu anti-AChR protilátek a téměř nikdy nemají anti-idiotypové protilátky. To lze vysvětlit syntézou protilátek i u dítěte. Děti s neonatální MG by pak měly tvořit nadbytek patogenních anti-AChR protilátek, zatímco zdravé děti tvoří anti-idiotypové protilátky v koncentracích, které jsou dostatečné k potlačení a eliminaci idiotypů (Lefvert a Österman, 1983; Lefvert, 1988b). Dalšími údaji, které podporují aktivní syntézu protilátek i u dítěte, je vyšší koncentrace agalaktosylových IgG zjištěná u novorozenců s MG ve srovnání se zdravými dětmi (Pilkinton et al., 1995).
Další výsledky naznačující interakce Id-anti-Id pocházejí ze studií zdravých příbuzných pacientů s MG. Mnoho prvostupňových příbuzných má nízké hladiny anti-AChR protilátek i anti-idiotypových protilátek a vyšinutou nervosvalovou funkci dokumentovanou elektromyografií jednotlivých vláken. Často dochází ke kombinaci anti-idiotypových protilátek s anti-AChR protilátkami, ale kombinace abnormálního elektromyografického záznamu s anti-idiotypovými protilátkami se nikdy nevyskytuje (Lefvert et al., 1985; Lefvert, 1988b).
Tyto údaje by tedy naznačovaly, že anti-idiotypové protilátky mají ochrannou roli před rozvojem onemocnění.
Při diskusi o interakcích Id-anti-Id u myastenie je zajímavé upozornit na rozdíly ve vzorcích sekrece cytokinů, a tedy pravděpodobně i ve funkčních vlastnostech mezi Τ buňkami stimulovanými idiotypem, respektive anti-idiotypem (Yi a Lefvert, 1994). Mezi idiotypově reaktivními Τ buňkami byly prokázány jak Th1/Th2, tak Th0 buňky. U anti-idiotypově reaktivních Τ buněk však byla zřejmá převaha buněk typu Th1. Na základě funkčních vlastností podskupin buněk T lze postulovat zajímavou hypotézu. Anti-idiotypově reaktivní Τ buňky by mohly regulovat Β buňky vylučující anti-idiotypové protilátky. Jelikož tyto anti-idiotypově reaktivní Τ buňky jsou převážně typu Th1, interakce mezi těmito Τ buňkami a Β buňkami by měla mít za následek snížení regulace nebo cytotoxický účinek na Β buňky. Tato down-regulace nebo usmrcení Β buněk vylučujících anti-idiotypové protilátky povede k up-regulaci anti-AChR protilátky vylučujících Β buněk a následně k aktivnějšímu onemocnění.
Na úrovni protilátek existují nepřímé důkazy, že regulační mechanismus, jako jsou anti-idiotypové protilátky, má vliv na expresi protilátek proti acetylcholinovým receptorům a že se podílí na imunitní regulaci onemocnění. Podle našich současných výsledků mohou být změny funkčních vlastností autoantigenem stimulovaných Τ buněk dalším způsobem, kterým je síť regulována.
Co iniciuje autoimunitní odpověď u MG, není známo. Předpokládají se mikroorganismy a jiné cizorodé antigeny, ale jako iniciační událost u MG by mohla být i imunitní odpověď proti přirozeně se vyskytující složce. Pacienti s MG mají protilátky, které reagují s cholinhemiglutarátem a které nesou vnitřní obraz AChR. U experimentálních zvířat byla autoimunitní MG vyvolána imunizací cholinhemiglutarátem spojeným s nosným proteinem (Souan a Geffard, 1985). Tvorba protilátek proti přirozenému ligandu, acetylcholinu, by tak mohla vyvolat autoimunitní odpověď zkříženě reagující s receptorem pro tento ligand (Eng a Lefvert, 1988).
Regulační funkce idiotypové sítě u MG není dosud vyřešena. Existence CRI na idiotypových i anti-idiotypových autoprotilátkách a Τ buněk, které jsou stimulovány stejným CRI, zajišťuje rozsáhlou konektivitu v rámci sítě. Studie pacientů naznačují, že funkce anti-idiotypových protilátek je především protektivní vůči projevům onemocnění. Přítomnost anti-idiotypových protilátek, které nesou vnitřní obraz autoantigenu a jako takové by mohly vyvolat tvorbu protilátek proti acetylcholinovému receptoru, by na druhé straně mohla představovat mechanismus autoimunizace proti normálně se vyskytujícímu ligandu, který nakonec vede k imunizaci proti AChR a autoimunitní MG.
.