„Pracovitost“ je všudypřítomný politický jmenovatel naší doby, zdroj morálky, občanství, respektu a postavení. Nesmyslně se vkrádá i do té nejnepatrnější legislativní literatury: například návrh zákona o psychoaktivních látkách sliboval „chránit pracovité občany před riziky, která představují netestované … drogy“. Přesný význam této fráze je zřídkakdy explicitně formulován (s výjimkou kontextu dávek a univerzálního kreditu, kde je pracovní týden, který se kvalifikuje jako „tvrdý“, donekonečna překalibrováván ministerstvem práce a důchodů). Kolik hodin představuje těžkou práci? Lze ji vůbec počítat na hodiny? Počítá se těžká práce při péči o někoho? A co domácí zvířata? Je v této formulaci místo pro práci, kterou považujete za těžkou – poezii, aerobik – a která nepřináší žádné peníze? Nebo jde skutečně o měřítko ekonomické produktivity, které se díky mlhavým formulacím a obratnosti rukou mění v čestný odznak?“
Tento obrázek se spíše rozchází s prioritami lidí, kteří všechnu tuto práci skutečně vykonávají, jak je popsáno v Indexu flexibilních pracovních míst, který vyšel tento týden. Sestavila ho náborová organizace Timewise, která se zabývá také studiem kulturních postojů k práci. „Když dáte dohromady lidi, kteří pracují na částečný úvazek a kteří se tak rozhodli, plus lidi, kteří pracují na plný úvazek, i když by raději pracovali na částečný, protože nemají na výběr: to je polovina populace,“ říká Karen Mattisonová z Timewise. To vypovídá o zcela jiném příběhu, než který jsme si zvykli přijímat, o nejisté a nedostatečně zaměstnané pracovní síle, která by chtěla více hodin. Přibližně 14,1 milionu lidí chce pracovat flexibilně. Každý desátý britský pracovník – tedy tři miliony lidí – nemá dostatek hodin, přičemž u tzv. základních nebo nízkokvalifikovaných profesí se tento počet zvyšuje na jednoho z pěti. Profesionálové však mají tendenci mít více hodin, než by chtěli.
Mohli bychom to přičíst zásadnímu rozdílu v pohledu na svět mezi jednou a druhou třídou, kdy úroveň energie a přístup k práci dosahují vrcholu v nejnižších platových třídách a poté klesají u lidí s vyššími příjmy. Přinejmenším mně se však zdá pravděpodobnější, že všechna tato čísla vedou ke stejnému závěru: lidé pracují extrémně tvrdě, když nemohou žít jinak, a stabilně méně tvrdě – nebo si přejí pracovat méně tvrdě – když si to mohou dovolit.
Tvrdá práce se nezdá být ceněna sama o sobě, jako znak identity nebo nositel smyslu. Práce je součástí většího celku známého jako „život“, a dokonce i pověstná „rovnováha mezi prací a životem“ je tak trochu z minulého století; máme-li možnost volby, vnímáme práci jako podmnožinu života, a ne jako jeho konkurenta.
To se již odráží v pracovní realitě – 95 % firem již nabízí flexibilitu – ale zcela to chybí ve způsobu, jakým lidé o práci mluví. V jazyce náboru zůstávají ambice a věrnost neoddělitelné – skutečně oddaný zaměstnanec myslí pouze na práci. „Výzkum říká,“ uzavírá Mattison, „že musíme přestat mluvit o flexibilní práci a začít mluvit o flexibilním zaměstnávání.“ Z dálky je to složité rozlišení, ale zblízka zřejmé: v procesu získávání práce neexistuje jazyk, který by vám umožnil říci, že ji chcete, ale jen na 60 % času. Jen si představte tu zdrcující trapnost – kdy o tom vůbec začnete mluvit? – stačí k tomu, aby mnoho lidí uvízlo v pasti stávajícího zaměstnání, pro které jsou překvalifikovaní, protože pracovní doba funguje. Je to velmi ztrátové, pro ně i pro zaměstnavatele, kteří by často mohli získat někoho mnohem lepšího, než si mohou dovolit, kdyby byli ochotni mít ho jen na méně hodin.
To je jedno z kritických moderních tabu: to, jak skutečně cítíme práci – že je na svém místě v pořádku, ale nemůže být zdrojem veškerého naplnění – ani zabírat všechny naše hodiny; versus role práce v sociopolitickém narativu, v němž je pevnost vašeho občanství postavena na základech vaší horlivé pracovitosti. Částečně je to proto, že všichni trvají na tom, aby to bylo zarámováno jako rozhovor o práci versus děti; což z toho zase dělá ženskou otázku, což zase vede k tomu, že lidé odmítají flexibilitu jako signál, že ambice ustoupily a místo nich zůstala jen zralost a spolehlivost. Přejít na částečný úvazek je kulturním ekvivalentem přechodu z Cosu do Bodenu.
Nový konsenzus o pracovitých lidech, pracovitých rodinách, lidských jednotkách definovaných intenzitou jejich úsilí navíc vlastně zní, když ho oddělíte od jakéhokoli hladkého hlasu, z něhož vychází, trochu sovětsky. Připomíná to slavná léta porevoluční propagandy, kdy pracovat – zejména nahoře bez – znamenalo vydobýt si zpět důstojnost od sil kapitálu, které se vám ji snažily ukrást. A přesto máme existovat v této éře sobectví, v níž náš pocit identity nevytváří práce, ale spotřeba. Je to naprosto rozporuplný trop: samozřejmě nemohl snést výzvu nebo nuance či poctivý popis toho, co práce pro lidi skutečně znamená. Rozpadla by se.
„Je to věc práce a života. Ten život nejsou jen děti. Že život je život,“ říká Clare Turnbullová, která pracovala ve známém nepružném světě správy aktiv a od roku 2001 nepracovala pět dní v týdnu. Zeptala jsem se jí, jestli by po odchodu dětí z domova přešla na plný úvazek. Zdá se, že musíte být ve světě vysokých financí jako býk, abyste mohli vyslovit toto jednoduché tvrzení, které bychom měli být schopni vyslovit všichni: Nemusím ospravedlňovat omezení své práce tím, že vyměním jednu povinnost za druhou, jednu roli („pracovitá“) za jinou („matka“). Nemusím to zdůvodňovat vůbec. Tento život je život.
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.