Už jste někdy něco ukradli? Většina z nás to jako malé děti nebo i jako dospělí udělala. Dítě si samozřejmě většinou tento čin neuvědomuje, dokud ho rodič nedonutí vzít si zpět bonbón nebo jakýkoli světlý předmět, který si vzalo v obchodě, nebo drobné, které sebralo z krbové římsy a strčilo do kapsy.
Jako dospělí si někdy náhodně vezmeme z hotelového pokoje krabičku papírových kapesníků a někteří možná dokonce ukradneme ručník nebo župan, přičemž si nejspíš myslíme: Za tenhle hotelový pokoj už jsem zaplatil dost. Mohli by mi za tu cenu dát pár kapesníčků navíc.
A samozřejmě, že lidé, kteří čelí obrovským těžkostem, jsou někdy nuceni krást, když mají hlad, aby si zachránili život, nebo když jsou jejich děti ve válečné nouzi nebo v jiných dobách a místech chmurné bídy.
Krásným příkladem je mladý Pip ve „Velkých nadějích“, který ukradne trochu chleba a pilník pro odsouzence, jenž ho děsí představou, že mu vyrve srdce a játra, pokud mu nevyhoví.
Sokrates říká, že nikdo vědomě nepáchá zlý čin, zlo se v mysli mění v dobro. Zloděj, podobně jako pedofil, který sám sebe přesvědčuje, že se s ním dítě opravdu chce milovat, přesvědčuje sám sebe, že má právo na předmět, po němž touží. Potřebuje ho víc než ten druhý. Právem mu náleží.
Je snazší okrást anonymní velkou organizaci než jednotlivce, je snazší okrást někoho, kdo se zdá být dobře vybaven a má mnohem víc. On si toho ani nevšimne, stejně má tolik peněz. Nepoctivý obchodník si nejspíš myslí, že okrást lidi, o kterých se domnívá, že mají mnohem víc než on, je příliš hloupé na to, aby si toho všimli. Viděl jsem, jak se to stalo v Hamptonu v luxusním obchodě s potravinami; pokladní prostě přilepila účet předchozího člověka k mému vlastnímu a představovala si, že si toho nevšimnu nebo mě to možná ani nebude zajímat.“
O velkém bohatství to platí. Například člověk, který má mnoho domů a zapomíná, kolik jich vlastní, se zdá být oprávněnou kořistí.
A co někdo, kdo má vše, co potřebuje, a přesto krade? Takový příklad najdeme v knize Jennifer Eganové „Návštěva z Goon squad“, kde Saša najde peněženku, kterou u umyvadla na dámském záchodě zanechala žena, která je v jedné z kabinek a močí.
Přemýšlí: „To ji přimělo dát té ženě za vyučenou. Ale tohle přání jen maskovalo hlubší pocit, který Saša vždycky měla: ta na, něžná peněženka, která se jí nabízela do ruky – připadalo jí tak fádní, tak životní, že ji tam prostě nechala, místo aby využila okamžiku, přijala výzvu, udělala skok, vyletěla z kurníku, hodila opatrnost do větru, žila nebezpečně („Chápu to,“ řekl Coz, její terapeut) a vzala si tu věc.“
Takže krade z potřeby vzrušení, pro vzrušení. Člověka by zajímalo, jestli jsou velké krádeže peněz na burze – vnitřní obchodování lidí, kteří už pravděpodobně mají velké množství peněz – motivovány myšlením tohoto druhu.