Být laureátkou básně dříve zabíjelo, nebo – řečeno jinak, oficiální britský národní básník tradičně umíral v postrojích. „Co dál?“ zkrátka nebyla otázka, na kterou by si některý laureát mohl dovolit luxusně odpovědět až do desetiletého působení Andrewa Motiona v letech 1999-2009, během něhož reforma této funkce zkrátila její výkon na pouhých deset let.
Dnešní laureáti poezie mají docela dost práce, aby se po odchodu ze záře reflektorů vrátili do normálního života. Může se zdát zvláštní citovat na tomto místě poradenskou firmu, ale společnost iLead – která pomáhá klientům, kteří zastávali vysoce postavená zaměstnání, vybudovat si nový pracovní život – má pro lidi, kteří se chtějí po významném kariérním „vrcholu“ posunout dál, čtyřnásobnou strategii. Patří sem reflexe minulých úspěchů, odpočinek, výuka a hledání nových tvůrčích příležitostí.
Carol Ann Duffy, první ženská laureátka básnické ceny, se v současnosti věnuje všem čtyřem činnostem. Je příznačné, že během pandemie COVID-19 se poprvé od svého odstoupení v květnu 2019 skutečně objevila v tisku a dělala to, co dělala vždy: nabízela poezii masám jako zdroj útěchy a sílu pro dobro.
Duffyová také vytvořila nový společný básnický projekt, který se příznačně postavil utrpení čelem a našel tvořivost i v temnotě. Její nejnovější plány tedy odrážejí její vlastní schopnost ustát nejen vyčerpávající úkol samotného laureátství, ale možná i stejně vyčerpávající úkol opustit ho.
Business as usual
Moje práce jinde ukázala, že role laureáta básnické sbírky je taková, jakou si ji uděláte. Může se zdát, že jde o skličující práci – „veřejně vlastněnou“ roli, která jako by opravňovala tisk nebo veřejnost rozhodovat o tom, kdy se mají psát básně a o čem se mají psát. Například Duffyho mlčení na královské svatbě v roce 2011 bylo často předmětem kritiky.
Duffy však zcela správně projevila odhodlání psát jen tehdy, když cítí, že má co říct – a tak v roce 2018 u příležitosti svatby prince Harryho s Meghan Markleovou napsala báseň Long Walk.
Obecně se zdá, že ji sláva laureátky nijak nezměnila – zůstává zarytě soukromá, na veřejnosti zdrženlivá a spíše než na celebrity se soustředí na budoucnost poezie.
Duffyová může na otázku „Co dál?“ odpovědět lépe než většina bývalých laureátů, protože se ve své tvorbě již více než dvacet let zamýšlí nad tématem nových začátků. Deset let před začátkem svého laureátství zakončila svou nejslavnější sbírku The World’s Wife (1999) básní Demeter. Šlo o feministické přepracování řeckého mýtu, v němž je Persefona na půl roku spoutána do podsvětí, ale zbytek smí strávit se svou matkou Démétér. Duffyová báseň končí sbírku uvítáním „malých plachých úst nového měsíce“ – v tomto kontextu představuje symbol nového začátku mezi matkou a dcerou.
Nové začátky reflektují i pozdější básně. Ve sbírce Sníh z knihy Včely (2011) – Duffyho první sbírce ve funkci laureáta – mrtví znehybňují živé, doslova zastavují jejich cestu rozsypanými hrstmi ledu a kladou otázku, kterou by si mohl položit každý bývalý laureát a která nás v této pandemii může všechny inspirovat:
Zima, nepohodlí, zpoždění, co teď uděláš
s darem svého zbývajícího života?
Začít znovu
Na tom začít znovu je něco hluboce přitažlivého, i když Duffy naznačuje, že to lze udělat pouze v kontextu truchlení nad ztrátou starých způsobů života – jako v případě Rapture z roku 2005, která oplakává zničení erotických vazeb. Upřímnost, která mezitím vyšla v roce 2018 – její poslední sbírka ve funkci laureátky -, lamentuje nad změnou, kterou do rodinné jednotky přinesl odchod dítěte z domova.
Ale začít znovu je také, jak Duffy připomíná, komunální politický akt. Její reakce na to byla dosud trojí. Za prvé, vyvolává potíže. Básně jako Formální stížnost (Upřímnost) nám připomínají potenciální sílu individuálních rozhodnutí a hlasů. Kapitalistický politický systém se svým zaměřením na fake news a spin se může zdát příliš organizovanou silou lživosti, než abychom mu mohli vzdorovat, ale Duffy nás vyzývá, abychom tiše pozorovali jednu lež po druhé a volali po každé polopravdě, po každé nespravedlivé sociální politice.
Při tom může kultura zůstat upřímná (odtud upřímnost v názvu její sbírky). To je ozvěnou spisovatele a filozofa 20. století Džiddu Krišnamurtiho, který slavně napsal, že: „Není měřítkem zdraví být dobře přizpůsoben hluboce nemocné společnosti.“
Důvody k radosti
Duffy nám také nabízí povolení být šťastní i v zoufalých dobách a chopit se radosti na nepravděpodobných místech. Kniha The Monkey (Upřímnost) ji vrací k jejím surrealistickým kořenům ze sedmdesátých let.
Podnětná koupě primáta na italské dovolené jí nabídne druhou šanci na mateřství, která, jakkoli je kuriózní, přináší skutečnou radost a díky níž se rozhodne zůstat na dovolené pevně napořád a žasnout „nad možným“.
Evropské slunce, navrácená láska, smích, zdravý životní styl a noční banánové daiquiri, o němž se v básni zmiňuje, dávají mnohem větší smysl – stejně jako samotný akt hry, s očekáváním „důchodu“, se slovy, se samotnou poezií – než britské kulturní zakotvení přepracovanosti, symbolizované v této básni zmínkou o profesuře a vavřínovém věnci.
Duffy končí báseň s nadhledem, který by bylo dobré napodobit těm, kdo se cítí ukřižováni tíhou vlastních světů:
Co se týče mé univerzitní profesury, rezignuji.
Novému laureátovi přeji vše nejlepší. Opice je moje.