Catharine Maria Sedgwicková (1789-1867) ve svém románu Redwood (1824) popisuje shakerské vesnice Lebanon a Hancock ve státě Massachusetts jako „náboženskou republiku“ rozdělenou do komunitních „rodinných“ jednotek, „jejichž členové se oblékají z jednoho skladu, živí se stejnou stravou a společně vykonávají domácí bohoslužby“ (s. 178-181) a zároveň se nadšeně věnují průmyslu kolem tkalcovských stavů a komunitní mlékárny. Chválí také členy za jejich „zručné pěstování“ a „sněhobílé prádlo“ (s. 184). Uprostřed tohoto vesměs lichotivého líčení však také poznamenává, že tyto komunity „navštěvovali cizinci a příchozí ze všech částí naší unie – všichni byli šokováni nebo znechuceni některými absurditami shakerské víry, ale nikdo neskrýval svůj obdiv nad výsledky jejich průmyslu, vynalézavosti, pořádku, šetrnosti a střídmosti“ (s. 181). Sedgwickovo rozporuplné hodnocení shakerské kultury je reprezentativní pro směs skepse, odporu a neochotné úcty, kterou Američané ve stejném období projevovali svým bratrům žijícím v utopických komunitách. V první polovině devatenáctého století nastala zlatá éra utopických experimentů. Owenisté, fourieristé, oneidští perfekcionisté, mormoni, amanští inspiracionisté a novokřtěnci – ti všichni zakládali v Americe v letech 1820 až 1870 utopické komunity. Každé z těchto hnutí bylo v rámci dominantní kultury přijato se směsicí odporu a fascinace a jejich experimenty zaregistrovala i literární elita národa, kterou stejně jako Sedgwicka dokázal nový utopismus zároveň svádět i odpuzovat.
Kořeny utopismu v Severní Americe
Slovo „utopie“ – neologismus z řeckého ou, „ne nebo ne“, a topos, „místo“ – vymyslel Thomas More ve svém díle „De optimo reipublicae statu deque nova insula Utopia“ („O nejvyšším stavu republiky a novém ostrově Utopii“; nejčastěji překládáno prostě jako Utopie) z roku 1516. More ve své satirické fikci představuje idylickou ostrovní republiku, v níž vládne rozum, majetek se dělí komunitně, obyvatelstvo měst je řízeno přesídlováním a války vedou žoldnéři z řad válečných sousedů ostrovanů. Utopie zahájila na Západě žánr spekulativní literatury, který si představoval možnost existence dokonalé společnosti mimo hranice Evropy. Moreův román také upevnil v západním povědomí spojení mezi utopismem a komunismem. Tři texty, které nejhlouběji formovaly utopické myšlení v západním světě – Platónova Republika, Skutky 2,42-47 v Novém zákoně a Utopie – popisují ideální společnost, v níž je majetek sdílen celou komunitou.
Kulturní dopad Moreova románu na skutečné utopické experimenty je obtížné změřit; jistější je souběh koloniální expanze, náboženských rozkolů a milenarismu, který otevřel Severní Ameriku evropským utopickým impulsům v sedmnáctém a osmnáctém století. Kontinent poskytl obrovské plátno, na které anabaptisté, radikální pietisté a milenaristé malovali své vize křesťanského perfekcionismu. Většina těchto nových utopistů byli uprchlíci před náboženským pronásledováním v Evropě. Bohemia Manor (1683-1727), Woman in the Wilderness (1694-1720), Bethlehem (1741-1844) a Ephrata Cloister (1732-1934) založili labadisté, němečtí pietisté, moravisté, respektive baptisté sedmého dne – všechny sekty, které byly hlavní kalvínskou a luteránskou církví v Evropě označeny za odpadlické nebo heretické. Všechny čtyři osady byly založeny v Pensylvánii kolem přistěhovalecké komunity na „tolerantním“ kvakerském území Williama Penna nebo v jeho blízkosti. Některé z nich zastávaly milenaristické názory. Teolog a matematik Johann Kelpius – zakladatel komunity Woman in the Wilderness – vypočítal, že milénium přijde v roce 1694, a přivedl čtyřicet mužských osadníků z Německa do dnešního Germantownu v Pensylvánii, aby na tuto událost čekali. Všechny tyto komunity experimentovaly se společným vlastnictvím a kontrolou majetku a každá z nich zkoušela alternativní rodinné uspořádání. Novočeská komunita věřila, že děti patří Bohu, a vychovávala je komunitně. Klášter v Efratě vyžadoval celibát, a to i od ženatých členů. Tito křesťanští perfekcionisté vytvořili vzor pro pozdější utopické komunity tím, že ukázali praktické alternativy ke vzorcům domácnosti, radikálního individualismu a konkurenčního kapitalismu, které se snoubily v nové americké republice.
FENOMÉN SHAKERŮ
Ze všech utopických komunitních hnutí vzniklých v Americe si shakeři vydláždili nejširší cestu v kultuře devatenáctého století. Jeho hlavní zakladatelka, „matka“ Ann Lee, se narodila 29. února 1736 v chudé rodině v anglickém Manchesteru. Nevzdělaná a extrémně pietistická dívka, kterou v padesátých letech 19. století zastihlo evangelikální nadšení, našla domov mezi „hledači“, sektou ovlivněnou kvakery, která sídlila v Manchesteru. Tato „charismatická“ skupina, známá svými temperamentními projevy křiku, bouřlivými pohyby a mluvením v jazycích, byla svými odpůrci označována jako „třesoucí se kvakeři“. Lee se pokoušela o manželství a porodila čtyři děti, které se nedožily dospělosti. Na počátku sedmdesátých let 17. století se začala aktivněji zapojovat do hnutí, které se stalo známým jako shakeři, a v roce 1774, vedena řadou vizí o novém ráji v Americe, spolu s dalšími osmi lidmi překročila Atlantik a založila komunitu v Niskeyuně ve státě New York, západně od Albany. Během následujících deseti let, než zemřela, vytvořili Shakeři infrastrukturu pro pravděpodobně nejúspěšnější utopické hnutí v americké historii – hnutí, které přetrvalo více než dvě stě let a dalo vzniknout osmnácti komunitám od Maine po Kentucky. Více než dvacet tisíc Američanů žilo od dob Leeové alespoň část svého života v shakerské komunitě a na vrcholu vlivu shakerů v roce 1850 žily jako shakeři téměř čtyři tisíce Američanů. Dnes žije v jediné zbývající shakerské komunitě u jezera Sabbathday Lake ve státě Maine méně než dvanáct shakerů, takže shakeři jsou sice technicky na pokraji zániku, ale místo v kulturní krajině má toto hnutí jisté.
Po celé devatenácté století sloužili shakeři jako prubířský kámen pro další komunitní hnutí. Utopičtí vůdci Robert Owen (New Harmony, v Indianě), John Humphrey Noyes (Oneida Perfectionists, v New Yorku), Amos Bronson Alcott a Charles Lane (Fruitlands, v Massachusetts) a Cyrus Reed Teed (Koreshan Unity, na Floridě) navštěvovali shakerské vesnice a přebírali od sekty myšlenky. Fenoménu shakerů se věnovali také američtí literáti, ale jejich hodnocení bylo poněkud méně nadšené. Ralph Waldo Emerson (1803-1882) navštívil v roce 1828 a o rok později se svou snoubenkou shakery v Canterbury ve státě New Hampshire a v dopise bratru Charlesovi ze 7. srpna 1829 poznamenal, že shakeři jsou „čistá, dobře naladěná, tupá a neschopná zvířata“ vedená „vychytralými… mužskými a ženskými oligarchy“ (1:276). Emerson obnovil svůj zájem o shakery a zmírnil svou kritiku ve 40. letech 19. století, kdy po návštěvě harvardské komunity s Nathanielem Hawthornem (1804-1864) v roce 1842 navázal trvalé vztahy se dvěma shakerskými staršími. Emerson si všiml souznění mezi domácím shakerským komunismem a evropskými vlnami socialismu, které se šířily ve Spojených státech před občanskou válkou. Obdivoval také institucionalizovanou rovnost mezi shakery.
Na rozdíl od Emersona se Hawthorne zřejmě nikdy nesmířil s pohrdáním shakery. Hawthorne napsal dvě povídky odehrávající se v prostředí shakerů, přičemž obě představují shakerské vesnice jako místa stagnace a smrti. „Shakerská nevěsta“ (1838) sleduje dva mladé milence v komunitě shakerů v Goshenu, kde mladá Martha podlehne shakerskému celibátu a umírá postupně „jako mrtvola v pohřebních šatech“ (s. 476). Dřívější povídka „Poutníci z Canterbury“ (1833), jejíž název je hravou narážkou jak na Chaucerovy Canterburské povídky, tak na název shakerské vesnice v New Hampshire, líčí strasti tří poutníků na cestě do shakerské vesnice – básníka, obchodníka a jáhna -, kteří selhávají ve „Světě“ a hledají útěchu a lepší život v rámci shakerské vesnice. V tomto příběhu se poutníci setkávají s dvojicí mladých shakerů, kteří právě utekli z komuny, aby se mohli oženit, a neúspěšně se snaží milence přesvědčit, aby se vrátili do vesnice, vyprávěním o svých vlastních neštěstích navenek.
Možná inspirován Hawthornem vydal Daniel Pierce Thompson (1795-1868) – autor Chlapců ze Zelených hor (1839) a dalších dobrodružných románů – v roce 1848 povídku Milenci ze Shakerů, která líčí „útěk“ a zbrklou svatbu dvou horkokrevných shakerských mladíků. První kapitola slibuje „nadzvednout oponu“ nad „úžasně poctivým zevnějškem“ (s. 7) shakerského života a předznamenává příběh, který vyvrcholí pokusem o vraždu mladého Setha rozzuřeným shakerským stařešinou s veslem v ruce.
Ačkoli Catharine Maria Sedgwicková v jedné z předchozích částí svého románu Redwood s úctou popisuje strukturu a praktiky shakerů, nachází v shakerské komunitě také „podvod, který se skrývá pod mnoha širokými rohy“ (s. 207). Záchraně mladé Emily před sektou věnuje deset stránek románu. Do role padoucha Sedgwicková obsazuje i staršího Reubana Harringtona. Lstivý a bezohledný Reuban intrikuje, aby mladou Emily od shakerů odlákal a přinutil ji, aby se za něj provdala.
Herman Melville (1819-1891) se shakery v 71. kapitole Moby-Dicka rovněž nezachází příliš lichotivě. Melville popisuje setkání lodi Pequod s morovou epidemií sužovaným Jeroboamem, kterého se zmocnil shakerský prorok Gabriel. Gabriel, pocházející z „bláznivého spolku Neskyeunských shakerů“, prý vystoupil na nebesa padacími dveřmi během „jejich třeskutých, tajných schůzek“ (s. 312). Melvillovo spojení shakerské kultury s náboženským fanatismem je v souladu s literární skepsí, která byla těmto „třesoucím se kvakerům“ přiznávána po celé devatenácté století.
UTOPICKÉ KOMUNITY: 1820-1870
Utopický komunitarismus vzkvétal ve Spojených státech zejména ve čtyřech desetiletích před občanskou válkou. Yaakov Oved zaznamenal dvaatřicet „amerických komun“ založených ve Spojených státech v letech 1663-1820, většinou náboženských. Během následujících pěti desetiletí však mělo vzniknout 123 nových komunit. V roce 1800 dominovali „utopické“ krajině sektářští religionisté, jako byli nově vzniklí shakeři a přeživší zbytky efratského kláštera a moravských bratří – všichni věřící, pietističtí křesťané, kteří svůj životní styl rámovali jako duchovní nutnost. Do roku 1900 se však tabulka komunitního idealismu značně rozšířila a zahrnovala kromě jiných filozofií a ideologií také francouzský romantismus, owenismus, darwinismus, transcendentalismus, sionismus, fourierismus a korešovskou zásadu „buněčné kosmogonie“. Kromě toho mnoho nových náboženských utopických komunit zakládaly domácí náboženské sekty, jako byli mormoni a oneidští perfekcionisté. V devatenáctém století nahradily náboženský perfekcionismus jako hlavní podnět k zakládání nových utopických komunit sociální, ekonomické a vzdělávací reformy. Osvícenský diskurz racionalismu, utilitarismu a sociálního inženýrství vytlačil Bibli a křesťanskou teologii jako zdrojový materiál pro tyto nové utopické experimenty.
Dvě samostatné vlny evropského socialismu dorazily k americkým břehům během čtyř desetiletí před občanskou válkou a každá z nich dala vzniknout utopickým komunitám ve Spojených státech. První z nich byla inspirována Robertem Owenem (1771-1858), britským textilním baronem, filantropem a samozvaným tvůrcem „nového morálního světa“, který proměnil tovární město New Lanark ve Skotsku ve vzorovou komunitu nabízející bezplatné bydlení a vzdělání více než tisícovce dělníků. Owena, energického, ale vrtkavého reformátora, jeho práce v Británii zneklidnila a v roce 1825 koupil New Harmony – komunitu v Indianě, kterou původně založila společnost Harmony Society George Rappa složená převážně z německých přistěhovalců v roce 1814. New Harmony se 180 budovami, obydlím pro osm set lidí, čtyřmi mlýny, textilní továrnou, dvěma kostely a pivovarem bylo ideálním odrazovým můstkem pro Owenovy teorie vzdělávací a sociální reformy. Owenovci nikdy zcela nezrušili soukromé vlastnictví, ale důrazně prosazovali rovnost pohlaví, komunitní experimenty a široké vzdělání. New Harmony byla první ze sedmi owenitských komunit založených v letech 1825 a 1826; do konce občanské války jich bylo devatenáct. New Harmony přestala být owenitskou komunitou po pouhých třech letech, ale Owenův vliv hluboce pocítili američtí intelektuálové jako Emerson, který Owena láskyplně cituje v knize „Kultura“ (1860): „Dejte mi tygra a já ho vychovám“ (s. 1019). Catharine Beecherová (1800-1878) ve své „Eseji o otroctví a abolicionismu“ (1837) označuje Owena za člena „ateistické školy“ reformátorů a vybízí své čtenáře, aby odhalovali „absurditu jejich doktrín“ (str. 120).
V témže roce, kdy se New Harmony vzdala své owenovské charty, odjel zhýčkaný mladík ze státu New York jménem Albert Brisbane (1809-1890) do Evropy na delší studentskou cestu po kontinentu. Tam se seznámil s Charlesem Fourierem (1772-1837), francouzským socialistou, který věřil, že konkurenční kapitalismus lze pokojně odstranit založením velkých komun s jedním obyvatelem zvaných „falangy“. Brisbane se neúspěšně pokoušel získat peníze na vytvoření fourierovské komuny ve Spojených státech, ale místo toho se spokojil s vydáním knihy Social Destiny of Man (Sociální osud člověka) v roce 1840 – prvním důkladným vysvětlením Fourierových teorií v angličtině. Brisbane úspěšně obrátil Horace Greeleyho na Fourierovy myšlenky a s Greeleyho pomocí přesvědčil obyvatele vznikající experimentální komuny ve West Roxbury ve státě Massachusetts, aby přijali fourierismus.
Brook Farm založil v roce 1841 unitářský duchovní George Ripley (1802-1880) s pomocí hudebního kritika Johna Sullivana Dwighta spolu s Nathanielem Hawthornem a dalšími spisovateli a intelektuály z oblasti Boston-Concord. V roce 1845, poté co konečně přistoupil na Greeleyho a Brisbaneův nátlak, aby přijal fourieristické stanovy, se Brook Farm oficiálně stal jednou z osmadvaceti fourieristických falang založených ve Spojených státech před vypuknutím občanské války. Komuna byla spíše skromným experimentem, který nikdy nepřesáhl 120 členů – často jich bylo mnohem méně – s proměnlivým počtem dočasných členů, návštěvníků a nespolehlivých přívrženců. Její pokusy o zemědělskou soběstačnost byly většinou zklamáním, ale komunitní škola byla považována za úspěšnou. Práce zůstávala tradičně rozdělena podle pohlaví, ženy vykonávaly domácí práce a muži se věnovali těžké práci. Experiment trval pouhých pět let, od roku 1841 do roku 1846, z toho poslední dva roky pod fourieristickou správou; komunita se rozpadla poté, co ji srovnal se zemí požár.
Komuna se však stala živým centrem intelektuálních diskusí a debat. Během svého fungování se Brook Farm stal místem transcendentalistických aktivit. Ripley a Dwight, oba členové původního Transcendentalistického klubu, byli jeho zakládajícími členy. Emerson Ripleyho pozvání ke členství odmítl, ale často sem jezdil přednášet, stejně jako Margaret Fullerová, William Ellery Channing, Theodore Parker a Amos Bronson Alcott. Katolický teolog Orestes Augustus Brownson tam poslal žít svého syna. Komunita se stala oblíbeným projektem transcendentalistů, což zaručilo, že více než kterákoli jiná utopická komunita v dějinách USA se Brook Farm natrvalo zapsala do literárních a kulturních dějin národa.
UTOPICKÁ LITERATURA: 1820-1870
Ironicky vzato byla utopická literatura v Americe počátku 19. století téměř zcela odtržena od reality života v utopických komunitách. Úspěch Moreovy Utopie může částečně vysvětlit tuto propast mezi utopickou zkušeností a utopickou literaturou. Moreova kniha dala vzniknout živému žánru spekulativní literatury, k němuž později patřila tak významná díla jako Christianopolis (1619) Johanna Valentina Andreae, Civitas Solis (Sluneční město, 1623) Tommasa Campanelly a Nová Atlantida (1627) Francise Bacona. V devatenáctém století byl tento utopický formát již dobře zavedený a tehdejší autoři si jej snadno přivlastnili. V letech 1800 až 1860 vyšlo v Americe dvacet devět utopických děl, ale ani jedno nebylo napsáno dlouhodobým obyvatelem utopické komunity. Hawthornův osmiměsíční pobyt na Brook Farm v roce 1841 ho mezi americkými spisovateli, kteří skutečně psali utopické nebo dystopické fikce, vyzdvihuje jako odborníka na téma utopických komunit. S utopickou formou však experimentovali i další kanoničtí spisovatelé. Autobiografická prvotina Hermana Melvilla Typee (1846) představuje idylickou komunitu na tichomořském ostrově, kterou podkopává strach z kanibalismu. Edgar Allan Poe si v povídce „Mellonta Tauta“ (1850) představuje budoucnost plnou technického pokroku, ale zbavenou demokracie a individualismu. James Fenimore Cooper v románu „The Monikins“ (1835) satirizuje lidstvo tím, že představuje společnost opic, a jeho román „The Crater; or, Vulcan’s Peak“:
Mezi těmito utopickými a dystopickými vizemi se jako reprezentativní román skutečného utopického komunismu v předešlém období jeví Hawthornův román The Blithedale Romance (1852). Hawthorne byl zakládajícím členem a investorem komuny Brook Farm a v roce 1841 tam s přestávkami žil osm měsíců. Jeho románové zpracování tohoto pobytu v idealismu, reformní politice a komunitarismu zní po celou dobu hořkým, často kousavě satirickým tónem. Pro mnoho transcendentalistů byla Brook Farm příležitostí vytvořit to, co Ripley v dopise z 1. října 1840 svému shromáždění popisuje jako „shromáždění prvorozených“ – společenství „těch, které nespojuje nic jiného než víra v božské věci“ (s. 406). Hawthornova vize je však otevřeně nepřátelská vůči takovým vznešeným záměrům. Jeho hlavní hrdina Miles Coverdale je „starý mládenec“, básník, který se připojí ke komunitě Blithedale se vznešenými úmysly, ale rychle se nespokojí s vedením Hollingswortha, charismatického, megalomanského reformátora, který nakonec svede ženu, kterou Coverdale miluje. Coverdale je také zděšen tvrdým životem na farmě. (Na fyzickou práci si stěžoval i Hawthorne, který se v dopise své ženě Sophii omlouvá za svůj rukopis a viní z něj špatný rukopis.) Na začátku románu Coverdale uvažuje o vyhlídkách na dosažení „lepšího života“: „Možná, že teď by to tak sotva vypadalo; stačí, když to tak bude vypadat tehdy“ (s. 44). Připojuje se ke svým krajanům a odsuzuje konkurenci a sobectví za „důvěrně známou lásku“ ke společnému životu, ale v závěrečné kapitole rozhazuje rukama a prohlašuje: „Pokud jde o lidský pokrok… ať v něj věří, kdo může, a pomáhá mu, kdo chce“ (s. 207). Mezitím vykresluje blithedalské reformátory jako dobře míněné, ale nakonec sebeklamné, převzdělané a žalostně málo kvalifikované komunitáře – společnost břídilů, kteří se musí těžce poučit z neúspěchu své reformátorské horlivosti.
„Transcendentální divoký oves“ (1873), satira Louisy May Alcottové (1832-1888) na ještě kratší životnost otcovy komuny Fruitlands, zní na humornější notu, ale není o nic méně kritická k idealistickým výstřelkům transcendentalismu. Její otec Amos Bronson Alcott (1799-1888) založil tuto komunitu spolu s britskými reformátory Henrym Wrightem a Charlesem Lanem v roce 1843 poblíž shakerské komunity na Harvardu. Skupina, která nikdy neměla více než jedenáct členů, vyznávala vegetariánství a během jednoho vegetačního období se jí vůbec nepodařilo vypěstovat žádnou úrodu a nakonec se po jedné zimě rozpadla. „Reformní sjezdy všeho druhu byly pronásledovány těmito bratry, kteří říkali mnoho moudrých věcí a dělali mnoho hloupostí,“ poznamenává Alcottová ve své satiře. „Bohužel jim toto putování narušilo úrodu doma, ale pravidlem bylo dělat to, čím hýbal duch, a tak přenechali svou úrodu Prozřetelnosti a vydali se sklízet na širší a, doufejme, úrodnější pole, než byla ta jejich“ (s. 166).
Z hlediska americké literární historie měly Brook Farm a Fruitlands to štěstí, že byly spojeny s transcendentalismem. Zájem vědců o kanonické spisovatele, jako byli Hawthorne, Emerson a Henry David Thoreau, zaručil široké pokrytí obou experimentů. Větší a úspěšnější utopické komunity sice vytvářely celé knihovny původních textů, ale obvykle se nejednalo o spisy, které by byly později v amerických dějinách zhodnoceny jako „literární“. Shakerské písemnictví, které je dnes obsaženo v několika sbírkách, zahrnuje více než dvanáct tisíc rukopisů a otisků svědectví, doktrinálních prací, deníků, dopisů, poezie, receptů, písní, náboženských traktátů a výstřižků, ale shakeři až do roku 1850 nečetli ani romány a jejich pocit izolace od „Světa“ jim možná bránil psát v některé z forem (jako je domácí román), které byly populární v první polovině devatenáctého století.
Viz téžBlithedalský román;Concord, Massachusetts; Volná láska; Individualismus a společenství; Reforma; Transcendentalismus; Žena v devatenáctém století
BIBLIOGRAFIE
Primární díla
Alcott, Louisa M., a Clara Endicott Searsová. Bronson Alcott’sFruitlands. Cambridge, Mass.: Riverside Press, 1915.
Beecher, Catharine. An Essay on Slavery and Abolitionism, with Reference to the Duty of American Females [Esej o otroctví a abolicionismu s ohledem na povinnosti amerických žen]. Boston: Perkins and Marvin, 1837.
Emerson, Ralph Waldo. „Kultura.“ 1860. In Essays & Přednášky. New York: Penguin, 1983.
Emerson, Ralph Waldo. Dopisy Ralpha Waldo Emersona. Deset svazků. Editoři: Ralph L. Rusk a Eleanor M. Tiltonová. New York: Columbia University Press, 1939-.
Hawthorne, Nathaniel. Blithedalský román. 1852. Edited by William E. Cain. New York: Bedford/St. Martin’s, 1996.
Hawthorne, Nathaniel. Dvakrát vyprávěné příběhy. Boston: Houghton Mifflin, 1882.
Melville, Herman. Moby Dick; aneb, Velryba. 1851. Edited by Luther S. Mansfield. New York: Hendricks House, 1952.
Ripley, George. „Dopis církvi v Purchase Street“. 1840. In: Nathaniel Hawthorne, The Blithedale Romance, edited by William E. Cain, s. 405-410. Boston a New York: Bedford/St. Martin’s, 1996.
Sedgwick, Catharine Maria. Redwood: A Tale (Příběh). New York: E. Bliss and E. White, 1824.
Thompson, Daniel Pierce. The Shaker Lovers, and OtherStories. Burlington, Vt: C. Goodrich & S. B. Nichols, 1848.
Sekundární díla
Brewer, Priscilla J. „Emerson, Lane, and the Shakers: A Case of Converging Ideologies.“ (Případ sbližování ideologií). New England Quarterly 55, č. 2 (červen 1982): 254-275.
Brewer, Priscilla J. „The Shakers of Mother Ann Lee“. In America’s Communal Utopias, editoval Donald E. Pitzer, s. 37-56. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1997.
Durnbaugh, Donald F. „Communitarian Societies in Colonial America“. In America’s Communal Utopias, edited by Donald E. Pitzer, pp. 14-36. (In America’s Communal Utopias, edited by Donald E. Pitzer, pp. 14-36). Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1997.
Foster, Lawrence. „Volná láska a komunita: John Humphrey Noyes and the Oneida Perfectionists“. In America’s Communal Utopias, edited by Donald E. Pitzer, pp. 253-279. (Americká komunální utopie. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1997.
Francis, Richard. Transcendentální utopie: In: Individual andCommunity at Brook Farm, Fruitlands, and Walden. Ithaca, N.Y: Cornell University Press, 1997.
Holloway, Mark. Heavens on Earth: Utopické komunity v Americe v letech 1680-1880. Vyd. 2., přeprac. New York: Dover, 1966.
Lauber, John. „Hawthorne’s Shaker Tales“ (Hawthornovy shakerské povídky). Nineteenth-Century Fiction 18, no. 1 (1963): 82-86.
Madden, Etta M. Bodies of Life: Shaker Literature and Literacies. Westport, Conn.: Greenwood, 1998.
Oved, Yaacov. Dvě stě let amerických komun. New Brunswick, N.J.: Transaction, 1988.
Pitzer, Donald E. „The New Moral World of Robert Owen and New Harmony“. In America’s Communal Utopias, edited by Donald E. Pitzer, pp. 88-134. (Americká komunální utopie. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 1997.
Sargent, Lyman Tower. Britská a americká utopická literatura 1516-1985. New York: Garland, 1988.
Stockwell, Foster. Encyklopedie amerických komun 1663-1963. Jefferson, N.C.: McFarland, 1998.
Daniel R. Vollaro
.