Serena Williams a její partner Sascha Bajin. (Foto: Michael Dodge/Getty Images)
„Nejste pánem svého osudu,“ uvažuje Thomas Drouet. Jednatřicetiletý Francouz původem z Monaka Drouet žije v nejednoznačném a nejistém světě, ve světě úderového partnera na profesionální tenisové túře, jehož vrtochy až příliš dobře chápe po sedmi nočních můrách v zaměstnání bývalé australské jedničky Bernarda Tomice, které vyústily v Drouetovo napadení a hospitalizaci Tomicovým otcem.
„Noční můra je slabé slovo,“ říká. „Ale naučil jsem se pracovat v permanentním stresu, takže každá práce, kterou teď vezmu, je snazší.“
Pro náhodného pozorovatele tréninků na letošním US Open bývají úderoví partneři neviditelní, vždy vnímáni jen jako nosiči tašek. Jejich skutečná role je obvykle složitější.
Mnozí z nich působí jako cestující trenéři, kteří zkoumají soupeře, probírají taktiku a pracují jako součást malého týmu, což se stalo módou pro hráče jako Andy Murray, kteří dávají přednost radám z různých zdrojů.
„Vždycky jsem si dělal domácí úkoly,“ říká Joe Sirianni, uvolněný Australan, který pracoval s Anou Ivanovičovou a Eugenií Bouchardovou. „Analyzujete další soupeřku, přinesete tyto informace na kurt a doufáte, že je využije. Většinou jsou to věci jako: ‚Pozor na široké podání při velkých bodech. Drž se co nejdál od forhendu, pamatuj, že je slabší na bekhendovém returnu‘.“
Úkolem úderových partnerů, jako je Joseph Sirianni, je co nejvíce napodobit příštího soupeře před tímto zápasem. (Foto: Mark Kolbe/Getty Images)
Po provedení průzkumu je často úkolem úderového partnera co nejvíce napodobit následujícího soupeře před tímto zápasem. Ti nejlepší jsou všestranní, přebíhají mezi topspinem jihoamerických antukářů až po těžký slice a obratnost mazanějších soupeřů na tour.
Taková dovednost samozřejmě vyžaduje talent na vysoké úrovni. Většina úderových partnerů kdysi snila o tom, že bude sama soutěžit na velké scéně. Drouet strávil několik let soutěžením na tour, kdy se protloukal soumrakem profesionálního tenisu. Někteří jednoduše dosáhnou svého limitu, ale mnohem více jich postrádá finanční vliv potřebný k naplnění svých slibů.
Andy Fitzpatrick strávil poslední rok prací pro Sloane Stephensovou, ale jako junior byl považován za jednoho z nejtalentovanějších hráčů v Británii. Po letech cestování po obskurních turnajích v Africe a Asii, pokrývání výdajů couch-surfingem a příležitostné práci modela spodního prádla se ve 24 letech s nejlepším žebříčkovým umístěním kariéry 461 ocitl v situaci, kdy zvažoval své možnosti.
Téměř úplně skončil s tenisem, ale trénink s Rogerem Federerem zapůsobil na přihlížející natolik, že získal práci u Stephensové.
„Abyste dosáhli vyšší úrovně než já, potřebujete obrovskou podporu,“ říká. „Jako úderový partner mohu hrát, mít pravidelný příjem, což jsem nikdy neměl, a udržovat si vysokou úroveň a zároveň být vystaven špičkovému tenisu.“
„Abyste dosáhli vyšší úrovně, než jsem dosáhl já, potřebujete obrovskou podporu. Jako úderový partner mohu hrát, mít pravidelný příjem, který jsem nikdy neměl, a udržovat svou úroveň a zároveň být vystaven tenisu nejvyšší úrovně,“ řekl Andy Fitzpatrick. (Foto: Clive Brunskill/Getty Images)
Fitzpatrick si nyní užívá pětihvězdičkových hotelů a vstupenek na večírky A-list, ale tato nablýskaná alternativní kariéra je dostupná jen několika z tisíců talentovaných brigádníků na turné. Stát se úderníkem vyžaduje kontakty a schopnost navazovat kontakty a Fitzpatrickovi a Siriannimu se podařilo seznámit se s některými předními jmény tohoto sportu.
Ale i když je tento životní styl možná útulnější než tenisové zapadákovy, nenabízí příliš jistoty, žádné dlouhodobé smlouvy. Zaměstnání úderového partnera existuje pouze na základě rozmaru hráče. Poté, co Stephensová prohrála v prvním kole Wimbledonu, se Fitzpatrick najednou ocitl na začátku letního hardového swingu volný, než si ho vybrala Urszula Radwaňská.
Ti, kdo pracují pro ty nejlepší, mohou spát o něco klidněji. Sascha Bajin neboli „Big Sascha“, jak se mu říká na turné, pracuje pro Serenu Williamsovou od roku 2007. Dokonce i během dlouhé pauzy Williamsové v letech 2010-2011, kdy se zotavovala z život ohrožující plicní embolie a žaludečního hematomu, si raději Bajina ponechala za plný plat, než aby ho pronajímala soupeřkám.
Bajin má daleko k běžnému úderovému partnerovi, svou práci popisuje jako částečně trenéra, částečně hlásnou troubu, částečně chůvu, částečně rameno na vyplakání a částečně bodyguarda. (Nutno podotknout, že Williamsová si může dovolit platit více než většina jejích vrstevnic a také poskytuje delší seznam požadavků.)
„Kolik toho uděláte, záleží na tom, jak moc vám hráč důvěřuje a jak jste disciplinovaní,“ říká Drouet, v jehož životopise figurují i jména jako Marion Bartoliová nebo Jo-Wilfried Tsonga. „Někteří úderoví partneři se o to nezajímají a jen se objevují, aby odpalovali míče, ale já se nikdy nepovažoval jen za nosiče pytlů. Vždycky jsem chtěl být nakonec trenérem, takže stále hledám příležitosti, jak hráči pomoci.“
Drouet už ostatně založil vlastní akademii pro nadějné juniory. Bajin zase očekává, že po odchodu Williamsové do důchodu získá další práci, ale jako mužský hráč se zkušenostmi z ženského okruhu je ve sladkém bodě, kde existuje poptávka po úderových partnerech.
Za posledních deset let prudce vzrostla síla a atletičnost ženského tenisu, a to natolik, že nejlepší hráčky jsou schopny vyrovnat se mužům jen při úderech od základní čáry nahoru a dolů. V důsledku toho jsou špičkové hráčky téměř nuceny trénovat s muži, aby udržely krok se stále divočejší silou svých soupeřek.
„Když se trefujeme, hraji normální rychlostí ze zadní části kurtu,“ říká Sirianniová. „Když jsem byla mladší, mlátila jsem s (Annou) Kournikovovou a byla to dobrá hráčka, ale netrefovala míč jako Ivanovičová a Bouchardová. Dnes jsou holky mnohem silnější a rychlejší. Rozdílu oproti klukům si všimnete, až když do rovnice přidáte podání a pohyb. Na mužské túře mají hráči větší variabilitu, holky jsou jednodimenzionálnější, ale to je holčičí hra. Všechny umí zahrát všechny údery, ale ve srovnání s kluky nemají tendenci je využívat.“
Thomas Drouet pracoval jako úderový partner Jo-Wilfrieda Tsongy . (Foto: Julian Finney/Getty Images)
Co se týče emocionální složky práce, úderoví partneři říkají, že většina z nich se stává psychiatry na částečný úvazek, přičemž jejich práce je nejvíce určující mimo kurt.
„Musíte udržet svého hráče šťastného,“ říká Sirianni. „Snažte se, aby se usmívali, měli dobrou náladu, dobrou pracovní morálku, byli na kurtu intenzivní. Chcete, aby se zcela soustředili na úkol, který mají před sebou. Klíčová je komunikace, musíte se snažit sladit a naučit se spolupracovat.“
Po sedmi letech je Bajin nyní dokonale vyladěn na kolísavé emoce Williamsové a odhaduje, zda ji potřebuje před klíčovým zápasem uvolnit, nebo napumpovat. Skutečná zkouška však přichází po těžké porážce.
„Každý je jiný,“ říká Sirianni. „Někteří hráči o tom rádi mluví bezprostředně po zápase nebo ještě ten samý večer, ale u některých jim prostě musíte dát prostor a nechat je, ať se z toho vyspí. Samozřejmě, že dojde i na slzy, zejména ve velkých chvílích, na velkých turnajích. Když je v zápase nahoře, a pak nakonec prohraje, je to těžké a je to těžké, jen se musíte snažit zůstat pozitivní.“
Nemusí to být nutně snadný úkol, když může jít o vaši práci, ale ti nejúspěšnější hráči dokáží dát ego stranou.
„Hráči se s vámi mohou kdykoli rozejít,“ říká Drouet. „Ale práce s Tsongou byla dobrá zkušenost. Je velmi velkorysý – téměř se stanete součástí jeho rodiny. Mám rád jeho sentiment. Říká svému týmu: ‚Společně vyhráváme, společně prohráváme, a když pracujeme, společně trpíme‘. Tento přístup hráči pomáhá, když jsou na turné těžké časy, celý tým je kolem vás a to může hodně změnit.“