Tři měsíce po pandemii jsem měla nutkání navštívit svou 28letou dceru a jejího manžela, vzdálené 2000 kilometrů. Přečkala akutní zdravotní krizi, po níž následovaly komunitní protesty, které je oba vyhnaly do ulic, aby roznášeli jídlo a uklízeli čtvrti. Zvládali to, ale nahromaděné problémy ve mně vyvolaly touhu se s nimi spojit a podpořit je. A tak spolu s mým manželem, mou druhou dcerou a jejím manželem vytvořila naše rodina šesti dospělých a dvou psů nový pod uvnitř domu mé dcery v parném horku minneapoliského léta.
Když jsem balila, vkrádal se do mě chuchvalec pochybností. My šest jsme spolu pod jednou střechou nežili, nikdy. Zkazím to? „Plácla bych rty“, jak tomu říká kamarádka, a nechtěně řekla něco zraňujícího? Před časem jsem v neopatrné chvilce vyčerpání urazila svého zbrusu nového zetě neuváženou poznámkou. Právem se ho to dotklo a trvalo dlouhý dopis a telefonát, než jsme se zase dali do pořádku.
Moji vlastní sourozenci a já jsme vyrůstali uvnitř neřešitelné trhliny, kterou bylo manželství mých rodičů. Jejich celoživotní konflikt zaséval nesoulad a rozkol do všech kolem. Tvrdě jsem pracovala na tom, abych se svým manželem a našimi dětmi vytvořila jiné, pozitivní rodinné klima. Pronásledovali mě však staří duchové a já nechtěla zničit dobrou věc.
Výzkumy však ukazují, že není reálné, ani možné, a dokonce ani zdravé očekávat, že naše vztahy budou neustále harmonické. Vše, co víme z vývojové vědy a výzkumu rodin, naznačuje, že k rozkolům bude docházet – a záleží spíše na tom, jak na ně budete reagovat. V dnešní době, kdy spolu mnohé rodiny tráví více času než kdy jindy, je dostatek příležitostí k napětí a zraněným citům. Tyto okamžiky také nabízejí dostatek příležitostí k opětovnému navázání vztahů.
Rozchody jsou faktem života
Výzkumník Ed Tronick spolu s kolegou Andrewem Gianinem spočítal, jak často jsou na sebe kojenci a pečovatelé naladěni. (Naladění je vzájemný rytmus interakce, kdy partneři sdílejí pozitivní emoce). Zjistili, že je to překvapivě málo. Dokonce i ve zdravých, bezpečně navázaných vztazích jsou pečovatelé a kojenci synchronizováni pouze ve 30 % případů. Ve zbývajících 70 % jsou nesouladní, nesynchronizovaní nebo se opravují a znovu sbližují. Je povzbudivé, že i miminka pracují na nápravě svými pohledy, úsměvy, gesty, protesty a voláním.
Tyto nesoulady a opravy jsou kritické, vysvětluje Tronick. Jsou důležité pro růst dětské seberegulace, zvládání problémů a odolnosti. Právě díky těmto nesouladům – v malých, zvládnutelných dávkách – se miminka a později děti učí, že svět je nesleduje dokonale. Právě tato malá vystavení mikrostresu v podobě nepříjemných pocitů, po nichž následují příjemné pocity, které provázejí nápravu nebo opětovné sblížení, jim poskytují zvládnutelnou praxi v tom, jak udržet svou loďku na hladině, když jsou vody rozbouřené. Jinak řečeno, kdyby pečující osoba dokonale naplňovala všechny potřeby svého dítěte, ve skutečnosti by to bránilo jeho rozvoji.
„Napravování trhlin je v rodičovství to nejpodstatnější,“ říká neuropsychiatr z Kalifornské univerzity Dan Siegel, ředitel Mindsight Institute a autor několika knih o mezilidské neurobiologii.
Život je řada nesouladů, nedorozumění a špatného nastavení, které se rychle napravují, říká Tronick, a pak se opět stávají nesouladem a stresem a opět se napravují. K tomu dochází tisíckrát za den a milionkrát za rok.
Další výzkumy ukazují, že děti mají více konfliktů a oprav s kamarády než s nekamarády. Sourozenecké konflikty jsou legendární; a konflikty dospělých se stupňují, když se stanou rodiči. Pokud jsou mezilidské konflikty nevyhnutelné – a dokonce nezbytné – pak jediným způsobem, jak si můžeme udržet důležité vztahy, je zlepšit se v jejich opětovné synchronizaci a zejména v péči o opravy, když se přetrhnou.
„Vztahy se zmenšují na velikost pole oprav,“ říká Rick Hanson, psycholog a autor několika knih o neurovědě pohody. „Nabídka na opravu je však jedním z nejsladších a nejzranitelnějších a nejdůležitějších druhů komunikace, které si lidé navzájem nabízejí,“ dodává. „Říká, že si vztahu vážíte.“
Upevňování rodinné struktury
V malé kanadské studii vědci zkoumali, jak rodiče čtyř- až sedmiletých dětí posilují, poškozují nebo napravují vztahy se svými dětmi. Rodiče uvedli, že jejich vztahy s dětmi posilovaly „horizontální“ neboli rovnostářské výměny, jako je společná hra, vyjednávání, střídání, kompromisy, zábava nebo sdílení psychické intimity – jinými slovy vzájemný respekt a radost. Jejich vztahům škodilo přílišné spoléhání se na moc a autoritu, a zejména taktiky „kamenování“, jako je „tiché zacházení“. Když došlo k chybným krokům, rodiče napravovali a obnovovali intimitu tím, že vyjadřovali vřelost a náklonnost, mluvili o tom, co se stalo, a omlouvali se.
Tento model posilování, poškozování a napravování vám může pomoci přemýšlet o vašich vlastních interakcích. Když je rodinný vztah již pozitivní, existuje základ důvěry a víry v dobré úmysly druhého, což pomáhá všem snadněji se obnovit z drobných trhlin. Z tohoto důvodu pomáhá aktivně pečovat o strukturu rodinných vztahů.
To může začít jednoduchým budováním investice do pozitivních interakcí:
- Věnujte „zvláštní čas“ každému dítěti zvlášť, abyste vytvořili větší prostor pro prohloubení vašeho individuálního vztahu. Nechte je řídit program a rozhodovat o tom, jak dlouho spolu strávíte.
- Odměňujte se nahlas, sdílejte úvahy o vděčnosti a všímejte si toho dobrého na dětech s přestávkami během dne nebo týdne.
Dejte si také pozor na způsoby, kterými byste mohli vztah poškodit. Pokud si někdy nejste jisti motivy dítěte, ověřte si jeho úmysly, které se skrývají za jeho chováním, a nepředpokládejte, že to byly špatné úmysly. Jazyk jako: „Všiml jsem si, že…“ nebo „Řekni mi, co se stalo…“ nebo „A co se stalo potom?“ vám může pomoci začít chápat zážitek z pohledu dítěte.
-
Laskavý prostor pro dětské emoce
Projevte dětem lásku tím, že jim pomůžete zpracovat emoce
Zkuste to hned
Při rozhovoru s dítětem zvažte, jak může přijmout to, co mu říkáte. Pamatujte, že slova i mlčení mají svou váhu; děti jsou „emoční Geigerovy čítače“ a čtou vaše pocity mnohem více než zpracovávají vaše slova. Pokud zpracováváte pocity nebo traumata, která s nimi nemají nic společného, dbejte na to, abyste byli zodpovědní za své vlastní pocity, a než promluvíte, věnujte chvíli uklidnění.
V tomto kontextu spojení a porozumění pak můžete vytvořit rodinnou kulturu, kde jsou roztržky očekávány a nápravy vítány:
- Sledujte drobné nabídky na nápravu. Někdy máme tolik starostí, že nám unikne pohled, gesto nebo výraz dítěte, který ukazuje, že to, co opravdu chce, je obnovit spojení.
- Normalizujte žádosti typu „Potřebuji opravit“ nebo „Můžeme si to zopakovat?“. Musíme být schopni dát druhým najevo, když došlo k poškození vztahu.
- Podobně, pokud si myslíte, že jste někomu šlápli na kuří oko, zakroužkujte, abyste si to ověřili. Včasné zachycení chybného kroku může pomoci.
Když vás rozčiluje chování člena rodiny, snažte se formulovat svůj požadavek na změnu pozitivním jazykem; to znamená, říkejte spíše, co chcete, aby dělal, než co nechcete. Jazyk jako: „Mám prosbu…“ nebo „Byl bys ochoten…?“ udržuje výměnu neutrálnější a pomáhá příjemci zůstat zapojený, místo aby se začal bránit.
Zdravé opravy můžete také modelovat s lidmi ve svém okolí, aby se normalizovaly a děti viděly jejich užitečnost v reálném čase. Dětem prospívá, když sledují dospělé, jak konstruktivně řeší konflikty.
Čtyři kroky k autentické nápravě
Náprav existuje nekonečně mnoho druhů a mohou se lišit v mnoha směrech v závislosti na věku a temperamentu vašeho dítěte a na tom, jak vážná byla roztržka.
Děti potřebují fyzický kontakt a obnovení lásky a bezpečí. Starší děti potřebují náklonnost a více slov. Dospívající mohou potřebovat složitější rozhovory. Jednotlivé děti se liší svým stylem – některé potřebují více slov než jiné a to, co je pro jedno dítě zraňující, nemusí jiné dítě vyvést z míry. Také váš styl nemusí odpovídat stylu dítěte, což vyžaduje, abyste se více napnuli.
Některé závady jsou malé a mohou vyžadovat jen kontrolu, ale hlubší rány potřebují více pozornosti. Udržujte omluvu úměrnou zranění. Důležitý není váš úsudek o tom, jak by měl být někdo zraněný, ale skutečný prožitek zranění dítěte. Může stačit jednorázová omluva, ale některé nápravy je třeba přiznávat často v průběhu času, aby se látka skutečně sešila dohromady. Často je užitečné později zkontrolovat, zda náprava funguje.
Ačkoli je každá náprava jedinečná, autentické nápravy obvykle zahrnují stejné kroky.
1. Uznejte přestupek. Nejprve se snažte pochopit, jakou bolest jste způsobili. Nezáleží na tom, zda to bylo neúmyslné nebo jaké byly vaše důvody. Teď je čas vypnout vlastní obranný systém a zaměřit se na pochopení a pojmenování bolesti nebo hněvu druhého člověka.
Někdy je třeba si své pochopení ověřit. Začněte pomalu: „Ublížil jsem ti? Pomoz mi pochopit jak.“ Může to být pokorné a vyžaduje to, abychom naslouchali s otevřeným srdcem a vnímali perspektivu druhé osoby.
Snažte se omluvu nepodkopávat přidáváním jakýchkoli výhrad, například obviňováním dítěte z toho, že je citlivé nebo špatně vychované nebo že si zaslouží to, co se stalo. Jakýkoli pokus o zamaskování, zlehčení nebo rozmělnění rány není autentickou nápravou. Děti mají cit pro autenticitu. Předstírání nebo zahlcování nefunguje.“
Jeden duchovní učitel mi připomněl staré přísloví: „Právě přiznání rány vytáhne trn ven.“ A tak jsem si uvědomil, že to není pravda. To je to, co znovu spojuje naši lidskost.
-
Učinná omluva
Dobrá omluva zahrnuje víc než jen vyslovení „promiň“
Zkuste to hned
2. Vyjádřete lítost. Zde stačí upřímné „je mi to líto“
Nic k tomu nepřidávejte. Podle terapeutky a autorky Harriet Lernerové je jednou z chyb, kterých se dospělí často dopouštějí, přidávání kázeňské složky: „Nedovol, aby se to opakovalo“ nebo „Příště už to opravdu dostaneš“. Právě to podle Lernerové brání dětem, aby se samy naučily omluvy používat.
Omlouvání může být pro dospělé ošemetné. Může nám připadat pod naši úroveň nebo se můžeme obávat, že se vzdáváme své moci. Neměli bychom se přece dítěti omlouvat, protože jako dospělí máme vždycky pravdu, ne? Samozřejmě, že ne. Ale je snadné uvíznout ve vertikálním mocenském vztahu k našemu dítěti, který nám ztěžuje couvání.
Na druhou stranu to někteří dospělí – zejména ženy, říká Rick Hanson – mohou přehnat a být ve své snaze omluvit se příliš okázalí, úslužní nebo dokonce příliš rychlí. To může způsobit, že se omluva týká spíše vás samotných než osoby, které bylo ublíženo. Nebo to může být příznakem potřeby pracovat na vlastních hranicích.
Neexistuje žádný dokonalý vzorec pro omluvu, kromě toho, aby byla pronesena způsobem, který přiznává zranění a napravuje ho. A k tomu mohou vést různé cesty. Naše rodina někdy používá žertovné: „Měl jsi pravdu, mýlil jsem se, měl jsi pravdu, mýlil jsem se, měl jsi pravdu, mýlil jsem se,“ aby hravě uznala lehké prohřešky. Některé omluvy jsou neverbální: Můj otec odčinil zmeškání všech mých narozenin v dětství, když cestoval dva tisíce kilometrů, aby mě překvapil u mých dveří na narozeniny v dospělosti. Slova nejsou jeho silnou stránkou, ale jeho plánování, snaha a ukázání se byly opravou. Omluva může nabývat nejrůznějších tónů a kvalit.
3. Zvažte nabídnutí stručného vysvětlení. Pokud cítíte, že je druhá osoba otevřená naslouchání, můžete poskytnout stručné vysvětlení svého pohledu, ale buďte opatrní, protože to může být šikmá plocha. Vnímejte, kolik stačí. Při omluvě se zaměřte na prožitek zraněné osoby. Pokud vysvětlení pomůže, dobře, ale nemělo by vykolejit záměr. Není čas přidávat vlastní stížnosti – to je rozhovor na jindy.
4. Vyjádřete svůj upřímný záměr situaci napravit a zabránit jejímu opakování. Zejména v případě dítěte se snažte konkrétně a konkrétně popsat, jak lze stejné chybě v budoucnu předejít. „Budu se opravdu snažit…“ a „Zkontrolujeme, jak se cítí…“ může být začátek.
Nezapomeňte odpustit také sami sobě. Je to něžný proces, všichni jsme nedokončené dílo a dospělí se stále vyvíjejí. Vím, že já ano.
Před naší návštěvou jsme s dcerou vedly telefonický rozhovor. Sdílely jsme své nadšení ze vzácné příležitosti strávit tolik času společně. Pak jsme opatrně vyjádřily své obavy.
„Bojím se, že si budeme lézt na nervy,“ řekla jsem.
„Bojím se, že budu celou dobu vařit a uklízet,“ odpověděla.
Tak jsme vymyslely strategii, jak těmto slabostem zabránit. Vytvořila tabulku domácích prací, kde se každý zapsal na střídačku při vaření a uklízení, a probrali jsme potřeby prostoru, který budou mít lidé na práci a telefonování.
Poté jsem se nadechl a vzal si příklad z vědy. „Myslím, že musíme počítat s tím, že ke konfliktům bude docházet,“ řekl jsem. „Záležet bude na tom, jak je budeme řešit. Láska je v nápravě.“
Tento článek je výňatkem z delšího článku na blogu Diany Divechy, developmentalscience.com.
.