Každodenní existence ve společenství, jehož heslem je „Ever to Excel“, jistě přináší soutěživost. Navíc může plodit i nutnost, touhu mít pravdu a dokázat, že vaše znalosti jsou jen o něco méně konečné než znalosti vašeho protějšku. A když je nejdůležitější mít pravdu, je často snazší získat její chabě zakrytou iluzi. Sofistika, odvozená ze starořeckého slova sophistēs, což znamená „moudrost“, je praktika používání zdánlivě rozumných argumentů k obhajobě závěru, který je ze své podstaty nepravdivý nebo subjektivní. Dnes se s ní pojí ochota využít jakéhokoli argumentu k prokázání svého názoru a odhalit tak hlubokou prázdnotu vlastního přesvědčení nebo jen rozmarnost jakéhokoli zdánlivě existujícího přesvědčení. V naší komunitě se to projevuje všude, od třídy po pokoj na koleji, od politického zápasu po spor o to, která jídelna je nejlepší. Tato argumentační praxe se však neomezuje pouze na mileniály – ve skutečnosti ji praktikují pseudointelektuálové po celé zemi a její další rozšíření by jednoho dne mohlo být kořenem našeho nebezpečí.
Uveďme si výstižný příklad sofistiky, která se mezi mileniály vyskytuje často: Někdo tvrdí, že zastává názor, že lidé různého původu, rasy, pohlaví nebo socioekonomického postavení mají stejnou schopnost mluvit pravdu, ale pak tvrdí, že o určitých tématech mohou skutečně diskutovat pouze lidé určitých tváří, určitého původu – a ostatní na základě výše zmíněných vlastností vylučuje. Je to alarmující tvrzení, které se objevuje příliš často.
Jako mileniály nás formoval rtuťovitý svět s rychlým pokrokem téměř ve všech aspektech našeho života. Právě tento rozmarný svět však tak snadno zve do života mileniálů sofistiku. Je to do značné míry problém mileniálů, protože si často promítáme strom poznání, který je ve skutečnosti bez kořenů. Informace získáváme z neustále se měnícího internetu, z videí na Youtube a tweetů celebrit. V komunitách, jako je Boston College – vysoce intelektuálních a zároveň plných rivality -, lze příklady sofistiky najít kdekoli. Ve třídě se za arzenálem rétoriky a květnatého jazyka často skrývá ústavně nepravdivé tvrzení. Neustálá potřeba mít pravdu zde zamořuje naše životy i v každodenní konverzaci: studenty lze často slyšet debatovat nikoli ve snaze získat skutečné informace, ale kvůli jakémusi pomíjivému ospravedlnění.
Na první pohled se zdá, že sofistika je neškodná, ale její škody jsou skutečné a docela vážné. Jako mladí dospělí se snažíme zformovat do podoby, v jakou doufáme, že se staneme, a většina z nás jistě ještě nedosáhla svého zenitu. Je naše identita tak dočasná, že při každém rozmaru nového rozhovoru měníme přesvědčení, která považujeme za samozřejmá, ve snaze být správní? Pokud jsou naše přesvědčení vždy relativní, pak nikdy nemůžeme mít v životě absolutní cíl a následně se můžeme honit jen za pomíjivými požitky. Ba co víc, o co můžeme jako makrokosmos usilovat, pokud důsledně narážíme na své základy? Opuštění pravdy pro její pouhé zdání vede po temné cestě – cestě postavené na nihilismu -, která diskredituje vše, co jsme vybudovali a o co jsme usilovali, zejména v akademické sféře. Rozhodně nemůžeme – a prosím, abychom to nedělali – vyměnit absolutno za příbuzné.
Jeden z nejrozšířenějších biotopů sofistiky je v našem světě zcela nový. Sociální média šíří sofistiku denně, a místo aby někdy čelila zděšení, je tato praxe často odměněna pochvalou. Sofistika se nejčastěji vyskytuje na silně zpolitizovaných platformách sociálních médií, jako jsou Facebook a Twitter. Obě platformy jsou značně polarizované a rozdělené do skupin lidí, kteří zastávají podobné názory. Pokud je tedy sofistika využívána k vyvracení opačných názorů, je často oslavována jako praktická moudrost. Na sociálních sítích se například často konstruují v reakci na opačné názory (často politické) slaměné argumenty: záměrně zkreslené návrhy, které jsou nastaveny proto, že je snazší je porazit než skutečné argumenty oponenta. Často se opírají o nápadné rozpory s vlastním přesvědčením a také o sofistiku. Tyto slaměné argumenty pak ovlivňují neutrální jedince, kteří se v daném tématu nevyznají a nyní vidí pouze zkreslenou pravdu. Navíc vzhledem k tomu, že tyto platformy sociálních médií jsou tak polarizované, je možnost oplácet tyto slaměné argumenty silně omezená. Strawman a sofismus jdou ruku v ruce a my se jim musíme postavit – propagují potřebu mít pravdu namísto potřeby pravdy.
Protože snaha o uspokojení i sofismus přežily zkoušky času, musíme se smířit s tím, že je z našich řad možná nikdy zcela nevymýtíme. Přesto v naději na zmírnění těchto neduhů musíme upřímně hledat absolutní pravdy, nikoli uspokojení z toho, že jsme bezchybní. Musíme přežvykovat, proč jsme tady, jaké jsou naše cíle. Jsme tu proto, abychom získali dočasné uspokojení a pobývali v iluzích, nebo jsme tu proto, abychom hledali něco víc, něco konkrétního, a přizpůsobili se tomu, čemu z celého srdce uvěříme? Snad nejlépe to řekl Platón: „Když se člověk domnívá, že ví, a přitom neví, je to zřejmě největší zdroj všech omylů intelektu.“ Největším omylem je dát najevo, že mluvíme pravdu, a přitom se skutečně mýlíme. Jistě můžeme opustit tyto obavy z neúspěchu a nevědomosti v naději, že se nám to skutečně podaří a že jednou budeme skutečně vědět.
Vyobrazená grafika: Anna Tierney / grafická redaktorka