„Způsob, jakým se Elvis zničil, mě zajímá, protože
sám bych nikdy nechtěl chodit po těch místech.“
Michael Jackson, „Moon Walk“ (1988)
Král popu však zřejmě změnil názor na Krále rocku, tchána, kterého nikdy nepoznal.
Lisa Marie Presleyová na MySpace vzpomínala, jak jí jednoho dne v roce 1993 její manžel „s téměř klidnou jistotou řekl: ‚Bojím se, že skončím jako on, tak jako on'“. Králova dcera to uzavřela: „Přesný scénář, který jsem viděla 16. srpna 1977, se s Michaelem opakoval přesně tak, jak předpověděl.“
Kdo jiný mohl předvídat, že se tak zářivá hvězda ve snaze překonat i Elvise stane natolik podobnou jemu, že ji stihne stejně tragický osud?
Od začátku své kariéry v šesti letech „jsem snil o tom, že vytvořím nejprodávanější desku všech dob,“ napsal Michael. Tohoto cíle dosáhl v roce 1984 s historickým albem „Thriller“. Jeho apetit po trůnu byl však pouze povzbuzen.
„Když má být králem Elvis, co já?“ říkával často. Pak byl Michael v roce 1989, po své hitparádě Bad, prohlášen „králem popu“. Stále však měl pocit, že krále rocku nepřekonal.
„Nejdůležitější pro něj byl jeho odkaz,“ prohlásil jeho dlouholetý manažer Bob Jones. „Obával se osudů Nata Kinga Colea, Sammyho Davise mladšího… Michael toužil po tom, aby se na něj vzpomínalo a aby byl uctíván jako Elvis.“
Budoucí král popu se s králem rocku a jeho dcerou setkal koncem roku 1974 při vystoupení s Jackson Five v Las Vegas. Tehdy šestnáctiletý Michael byl na cestě vzhůru; Elvis, kterému táhlo na čtyřicet a byl smrtelně závislý, byl na cestě dolů.
Elvisova drogová závislost začala z profesionálních důvodů: koncem padesátých let bral speed, aby vydržel na svých vyčerpávajících národních turné. Michael začal brát léky proti bolesti, aby vydržel svůj vlastní náročný program po nehodě s popáleninami od Pepsi.
Obě hvězdy byly požehnány i proklety nezastavitelným, vše pohlcujícím drivem. Kdysi chudý chlapec z Tupela nazval ambice „snem s motorem V8“ a kdysi chudý chlapec z Gary by s ním jistě souhlasil. Nadlidské touhy obou králů původně podnítili dva hudební vizionáři.
Sam Phillips, šéf Sun Records, který nahrál Elvisův průlomový hit „That’s Alright“, slavně poznamenal: „Kdybych našel bělocha, který by měl černošský zvuk a černošské cítění, vydělal bych miliardu dolarů.“
Berry Gordy, šéf Motown Records, který objevil Jackson Five, bratrům řekl, že z nich udělá „největší věc na světě“. Michael na to vzpomínal: „Nikdy na to nezapomenu… bylo to jako splněná pohádka.“
Jistě, králové vyrostli na smyšlenkách.
Při přebírání cen Deset výjimečných mladých mužů národa Elvis řekl, že byl vždy hrdinou každého komiksu, který jako chlapec tak nenasytně četl. „Každý sen, který jsem kdy snil, se mi stokrát splnil,“ uzavřel.““ Jeho hrdinou byl Captain Marvel. Na pódiu měl král na sobě kápi tohoto superhrdiny a zlatý náhrdelník s bleskem.
Michael o sobě prohlásil, že je „fanatik do fantazie“ a „není příliš blázen do reality“. Ve svých 44 letech král popu řekl Martinu Bashirovi z BBC, že je Peter Pan.
„Ne, nejste. Jsi Michael Jackson,“ připomněl mu Bashir.
Nestárnoucí hvězda a architekt Neverlandu, fantastičtějšího než samotný Graceland, odpověděl: „V srdci jsem Petr Pan.“
Oběma chlapeckým králům vévodilo stejné krédo: Když věříš celým svým srdcem, může se ti splnit cokoli. Tato dětská víra pocházela od jejich milovaných, jižanských baptistických matek: Gladys z Mississippi a Katherine, která se později stala svědkyní Jehovovou, z Alabamy.
Otcové chlapců obou matek byli pevní realisté. Elvis si Vernona, pachtýře a moonshinera, příliš nevážil, ale později ho najal jako svého finančního manažera. Michael se bál a nenáviděl Joea, jeřábníka a frustrovaného hudebníka, který nemilosrdně řídil svých pět synů.
„Na světě jsou vítězové a poražení,“ poučoval je s páskem v ruce, „a vy budete vítězové!“
„Na světě jsou vítězové a poražení,“ poučoval je s páskem v ruce.
Ale ve snaze stát se nejen vítězem, ale i superhvězdou větší než sám Elvis, se Michael cítil nespravedlivě znevýhodněný. Podle Maureen Orthové z časopisu Vanity Fair si svým manažerům stěžoval, že obchody s deskami prodávají Elvise, ale jen málo černošských umělců. Dodal, že se proti němu průmysl „spikl“, „když jsem zlomil prodeje Elvise a Beatles“.
„Nedávají mi, co mi patří, protože jsem černoch,“ citoval hvězdu její životopisec Darwin Porter. „Takže se možná pokusím stát se bělochem.“ Kritici mu vyčítají, že přesně to udělal, nazývají ho kvůli tomu a dalším domnělým podivnostem „Wacko Jacko“ a profesně ho dále hoblují.
Elvis, na jehož identifikačním náramku stálo „CRAZY“, si také vytrpěl svůj díl kritiky. Odpůrci mu přezdívali „Elvisova pánev“, katolická církev jeho hudbu odsuzovala a sám Frank Sinatra ji označil za „žlukle páchnoucí afrodiziakum“.
Přes velké osobní rozdíly se králové stali zrcadlovými obrazy ve svých extravagancích, excesech, nemocech a v boji s tlakem superznámosti. Rozdávali cadillaky, domy a věnovali miliony na charitativní účely. Byli to shopaholici a budovali pohádkové kameloty. A utráceli královské výkupné za steroidy, sedativa a léky proti bolesti na předpis, aby si léčili své rostoucí neduhy, většinou související se stresem.
Oba je trápily silné migrény a nespavost. V polospánku navozeném léky se jim zdály noční můry o tom, že byli zavražděni, vyvolané výhrůžkami smrtí, které pravidelně dostávali. U obou byl diagnostikován lupus, zánět pohrudnice, porucha imunity, anémie a zelený zákal.
Oblíbeným lékem proti bolesti se pro krále stal Demerol, poté Oxycontin. Elvis nakupoval u lékařů a shromažďoval léky od pobřeží k pobřeží. Michael sám užíval dva z nich – doktora George Nichopoulose a doktora Eliase Ghanema. Předpisy pro krále byly psány pod pseudonymy a jmény jejich zprostředkovatelů. Nakonec oba hráli ruskou ruletu: Elvis dostal dilaudid, supersilný morfin používaný pro pacienty v terminálním stádiu rakoviny; Michael propofol, který se používá k celkové anestezii.
Několik let před svým posledním spánkem se král popu svěřil svému příteli a duchovnímu poradci, doktoru Deepaku Choprovi, že našel něco, „co vás zavede do údolí smrti a pak vás vezme zpět“. Guru new age byl zděšen a spolu s dalším Michaelovým přítelem, spiritualistou Uri Gellerem, ho prosil, aby vyhledal pomoc. Hvězda pod nátlakem dvakrát nastoupila do léčebny. Jinak opakované pokusy o intervenci ze strany vlastních bratrů odmítal.
Elvis se také mnohokrát podrobil detoxikaci a spadl z kola ven. Jeho vlastní duchovní poradce Larry Geller a jeho bodyguardi – staří přátelé ze školy, které nazýval bratry – se pokoušeli zasáhnout. Podle životopisců Thompsona a Colea („The Death of Elvis: What Really Happened“) však zuřil: „Koupím tu zatracenou lékárnu, když budu muset. Dostanu, co chci. Lidé si musí uvědomit, že jsou buď se mnou, nebo proti mně!“
Král propustil své milované bodyguardy a nahradil je svými mladými nevlastními bratry, kteří se sami stali závislými. Jeho otec Vernon a manažer plukovník Parker v zoufalství prosili jeho bývalou manželku, aby zasáhla a zajistila mu pomoc. Ani Priscilla však neuspěla.
Pro jejich dceru Lisu Marii, která si Michaela vzala sedm měsíců po jeho prvním detoxu, to bylo déjà vu. „Ve snaze zachránit Michaela před určitým sebedestruktivním chováním jsem velmi onemocněla a emocionálně/duševně se vyčerpala,“ napsala. Než se rozvedli, prosil ji, aby se k němu připojila při seanci, která měla dosáhnout Elvise.
Před svou předčasnou smrtí se král rocku a král popu – ačkoli se z jednoho stal behemot a z druhého kostlivec – stali v podstatě stejnou osobou. Oba byli na pokraji bankrotu. Oběma se říkalo has-beens.
Elvis se chystal vrátit na silnici, ale obával se, že na to nemá sílu. Na konci předchozího turné se po svém velkolepém nástupu Tak pravil Zarathustra zhroutil na pódiu, rozplakal se a nechal se odnést. „Můj život skončil. Jsem mrtvý muž!“ řekl svému nevlastnímu bratrovi a životopisci Davidu Stanleymu („Raised on Rock“) poté, co jeho bodyguardi vydali knihu („Elvis: What Happened?“), která odhalila, že je smrtelně závislý.
Michael, který byl sám na pokraji comebackového turné, zkolaboval během zkoušky ve Staples. „Je konec … bude lepší, když umřu,“ řekl podle životopisce Iana Halperina jednomu ze svých průvodců.
Poslední zprostředkovatel každého z králů – doktor Conrad Murray u Michaela, doktor George Nichopoulos u Elvise – neúspěšně prováděl resuscitaci. Rodina každé z hvězd vinila z tragédie svého lékaře. Nichopoulos byl souzen za neúmyslné zabití a zproštěn viny, ale byla mu pozastavena lékařská praxe. Murray bude rovněž souzen za neúmyslné zabití a možná také přijde o licenci.
Na konci napsal král epitaf pro sebe i pro svého zetě: „Obraz je jedna věc a člověk druhá, je velmi těžké dostát obrazu.“
.