Jakob Dylan si ani nyní, kdy album vychází poprvé na dvoudiskovém vinylu 13. května na počest 20. výročí vydání, není jistý, jak a proč Bringing Down the Horse posluchače tak zasáhlo. Šestačtyřicetiletý hudebník přiznává, že v té době měl pocit, že natočil skvělou desku, ale říká, že úspěch LP produkovaného T Bone Burnettem byl stejně tak výsledkem dobrého načasování a podpory nahrávací společnosti jako kvalitních písní. „Mohl jsem to být já nebo někdo jiný. Dílky byly prostě na svém místě,“ říká Dylan během upřímného rozhovoru s RS, ve kterém se zamyslel nad albem Bringing Down the Horse, vysvětlil, jak se podle něj změnil hudební průmysl od doby, kdy jeho kapela vydala album, které definovalo jeho kariéru, a prozradil plány na své nadcházející album coververzí s duety s Neilem Youngem a Beckem.
Díky, že sis udělal čas na rozhovor, Jakobe. Myslím, že nad albem, které jsi natočil před dvaceti lety, nepřemýšlíš často.
Už je to nějaký čas. Moc jsem o tom nepřemýšlel, ale hodně si toho pamatuju.
Populární na Rolling Stone
Vydavatelství Virgin Records od The Wallflowers upustilo poté, co vaše debutové album z roku 1992 bylo komerčním zklamáním. Měli jste pocit, že druhá deska kapely je „make-or-break“?
Nemyslím si, že by tam byl nějaký pocit „make-or-break“. Po té první desce jsem se hodně naučil o nahrávání desek a o tom, co jsem chtěl dělat. Nevím ale, jestli jsem po naší první desce cítil, že je to cesta, kterou chci, aby kapela pokračovala. Nemyslel jsem si, že jsou všichni ve skupině na stejné vlně a že jsou tak soustředění jako ostatní. Po Virgin Records jsme hráli koncerty a snažili se získat další nahrávací smlouvu. A je třeba si uvědomit, že to bylo v době, kdy na těchto věcech opravdu záleželo. Dnes už na tom nezáleží, když máme nahrávací společnosti a tak, ale tehdy na tom záleželo. Neřekl bych, že jsem byl zoufalý. Jen jsem chtěl natočit další desku. Chtěl jsem, aby moje kapela byla lepší. Ale nevnímal jsem žádný tlak. Jen jsem chtěl, aby se věci zrychlily a byly velkolepější.
Jsem si jistý, že ani ty jsi nemohl předvídat obrovský úspěch, který následoval s deskou Bringing Down the Horse, vydanou poté, co jsi podepsal smlouvu s Interscope.
Byla to dobrá doba na vydávání desek; zaměření bylo jiné. Neměl jsi omezení typu: „Na natočení desky máš jeden měsíc“. Prostě jste nahrávali a pracovali na nich, dokud nebyly hotové. Ať už to trvalo jakkoli dlouho a stálo to kolikkoli, pokud o to měla nahrávací společnost zájem, prostě jste pokračovali, dokud to nebylo hotové. Myslím, že jsme udělali skvělou desku, takže mě nepřekvapilo, že byla úspěšná. Skvělé desky ale vznikají každý den, ale nespatří světlo světa, protože kolem nich není ta správná mašinérie, která by je pozvedla a dostala k lidským uším. Ale z desky, kterou jsme natočili, jsem byl opravdu nadšený. Nebylo to snadné. Nebylo to rychlé. Když jsme ji dělali, šla přesně tam, kam jsem doufal, že půjde. Byla to velmi aktuálně znějící deska.
T Bone Burnett se rozhodl album produkovat poté, co mu jeho žena předala jednu z demoverzí Wallflowers. Zřejmě se z něj stal něco jako superproducent, ale v té době se teprve rozkoukával.
T- Bone se na tom určitě podílel. Ale to nebyla typická deska T Bone Burnetta. Byla to rocková deska. On dělá americké desky a ty jsou měkčí. Když jsme tu desku dělali, měli jsme hodně tradičních nástrojů, ale já jsem opravdu chtěl, aby zněla jako moderní, aktuální rocková deska. Upřímně řečeno, pro T Bone to byla jiná doba. Teď má firmu na výrobu desek. A podle toho, co teď můžu říct, je to hlavně o zpěvácích a kolekci písniček a třaskavé kapele, která se tak nějak pohybuje kolem zpěváka. To je jeden ze způsobů, jak to dělat, ale při práci s kapelami to nejde. Je tam příliš mnoho lidí, se kterými se musíš vypořádat, a je to úplně jiný proces. A on teď dělá svoje věci určitým způsobem, ale tehdy nevím, co se mu honilo hlavou; nevím, co hledal. Je to neskonale talentovaný člověk, o tom není pochyb, ale nevím, jestli to byla stejná situace řídícího mistrovského mozku, jak by lidé naznačovali.
Co si pamatuješ o procesu psaní a nahrávání?
Nepotřeboval jsem pomoc s fieldingem nebo A&R’ingem písní. Všechny ty písně jsem měl, když jsem se objevil. Prostě jsi začal. Prostě se do toho pustíš. „6th Avenue Heartache“ jsem měl po ruce už na první desku v roce 92 a prostě se nám nepodařilo udělat to správné pojetí, které by se mi tehdy líbilo. Tak jsem si ji vzal s sebou na druhou desku. Nebyla to píseň, kterou tehdy chtěl nahrát. Musel jsem na ni tlačit. Jako: „Uděláme to!“. A pokud si vzpomínám, udělali jsme ji jen jednou. To byl ten jeden záběr. Na „One Headlight“ jsme se taky moc nesoustředili. Nevím, na co se vydavatelství soustředilo. Ale když jsme tu desku dělali, tak ty písničky nikdo neměl v hledáčku.
Chápu to tedy správně, že jsi neměl tušení, že by se některá z těch písní mohla hrát v mainstreamových rockových rádiích?
Nemyslím si, že jsem měl nějaké tušení nebo představu, co rádia hrají nebo nehrají. Nemyslím si, že jsme tu desku začali dělat s tím, že bychom o těchto věcech přemýšleli. Myslím, že desky se vyvíjejí a lidi pak začnou diskutovat o tom, co máš v rukou. Nejsem v nahrávacím byznysu a nebyl jsem v něm ani tehdy. Jak je prodáváte? To netuším. Myslím, že kapely by se o takové věci neměly starat. Pokud skončíte s něčím, o čem si někteří lidé v nahrávací společnosti myslí, že s tím mohou pracovat, pak se to stane jejich prací. S tím toho kapely moc nenadělají. Protože nahrávací společnosti si musí vybrat, za čím chtějí stát. Kdyby chtěly, mohly by prodávat prázdné cédéčko a lidi by byli nadšení. Když bylo album hotové, nahrávací společnost byla nadšená z „6th Avenue Heartache“. Poté, co si „6th Avenue Heartache“ vedlo dobře, myslím, že byli překvapeni, že mají desku, se kterou mohou dál pracovat. O „One Headlight“ nikdo nemluvil, dokud ta písnička nedostala nohy a někam se neposunula. A pak udělali to, co dělají dál, což je, že si řekli: „Tak co máme dál?“
The Wallflowers hráli v malých klubech v L.A. a pak spadne Bringing Down the Horse a najednou hrajete na obrovských místech, kde na vás fanoušci křičí, abyste zahráli tyhle masivní singly. Jaký byl ten přechod?“
Jakmile máš takovou desku, ano, máš jednu nebo dvě písničky, které jsou pro fanoušky motivací, aby chodili na koncerty, a jsi si toho vědom. A to je dobře. To je to, co chceš. O to se vlastně snaží všechny kapely. Desky jsou v tradičním slova smyslu propagačními nástroji pro vaše koncerty, abyste mohli vyrazit ven a hrát a aby na vaše koncerty chodili lidé. Okamžitě se projevila viditelná změna, když jsi přešel z klubů do větších sálů, protože písničky ti to umožňují.
Vyrůstal jsi se svým otcem, jsem si jistý, že ti svět celebrit nebyl cizí, ale mám pocit, že ti pozornost, která na tebe byla v té době upřena, nemusela být nutně příjemná.
Chci říct, podívej se: Ze zřejmých a instinktivních důvodů jsem chtěl být v kapele. Ale ať už jsem byl v jakékoli kapele, vždycky to byla moje vize. Nemyslel jsem si, že je správný nápad, abych šel ven s vlastním jménem a snažil se prodat rockovou &rollovou desku tak, jak to dělá Sting nebo tak něco. S takovými lidmi nemůžu soupeřit a rozhodně ne v té době a v tom věku. Takže jo, v mnoha ohledech jsem si Wallflowers vymyslel jenom pro sebe, abych měl kapelu, ve které bych mohl hrát – ne nepodobně tomu, co dělá Chrissie Hynde s Pretenders nebo Robert Smith s Cure. Bylo to pro mě něco, co jsem mohl dělat, a místo, kde jsem se mohl… Neřekl bych, že jsem se schovával, ale dalo mi to strukturu a dalo mi to šanci, abych se nemusel prezentovat jako jednotlivec. A to pro mě bylo dobré: Bylo pro mě užitečné, že se mi podařilo zlomit takovou desku a být v kolektivu s dalšími kluky. Ale nic to nezměnilo na tom, že ty písničky a ty desky byly zvednuté na mých zádech.
Cítil jsi, že na Wallflowers byl vyvíjen tlak, aby s třetím albem (Breach) z roku 2000 přinesli další komerční trhák?
Možná jsem v tomto ohledu naivní, ale do další desky jsem nešel s takovou myšlenkou. Nikdy jsem se na to nesoustředil. Nikdy jsem to nenechal vstoupit do své mysli. Myslím, že jsem ani nevěděl, jak jsme to udělali poprvé s Bringing Down the Horse. Na Bringing Down the Horse jsem si s sebou nepřinesl žádné nástroje, které bych mohl uplatnit na další desce a které by mohly přinést stejné výsledky. Prostě vezmeš tu dávku písniček, kterou máš, a jdeš do toho. Kapela se do té doby taky změnila, takže tu byly různé možnosti. A další deska byla jiná. Jestli něco, tak spíš než honba za nějakým pokračujícím komerčním úspěchem nebo obava, že půjdu do další desky, mi teď šlo spíš o to, že jsem pochopil, že když napíšete tyhle písničky a ony se spojí s lidmi, tak tyhle písničky se k vám připoutají na hodně dlouhou dobu. Takže si buďte jistí, že se vám ty písničky, které nahráváte na kazetu, líbí, protože se může stát, že je tam budete zpívat ještě hodně dlouho.
Vzhledem k tomu, baví vás ještě hrát materiál z Bringing Down the Horse?
Každá kapela si projde obdobími, kdy se vám nějakým způsobem nelíbí váš úspěch a nechcete se o tyhle věci příliš opírat. Ale pak se ti v určitém okamžiku otočí hlava a jsi plný obrovské vděčnosti, že ty písničky máš. Které opravdu většina lidí nikdy nebude mít v zadní kapse. To hodně souvisí s materiálem samotným, ale také s tím, že už to prostě nejde. Vyrostl jsem v době, kdy písničky mohly proniknout všude; ať už to bylo rádio nebo kdekoli jinde, všichni jsme znali stejné písničky. V těch pár letech se dařilo spoustě rockových desek. Dnes je spousta rockových kapel, se kterými se přátelím a které mi velmi závidí možnost mít písničky, které zná každý, ať už je fanouškem vaší kapely, nebo ne. To souvisí spíš s dobou nebo čímkoli jiným.
Frustruje tě, když vidíš dnešní rockové kapely bez těchto komerčních možností?
No jo. Ale dneska se můžeme radovat z jiných věcí, které tehdy neexistovaly. Je to šest z jednoho a půl tuctu z druhého. Kapelám se dnes daří velmi dobře: Zaplní spoustu míst, aniž by měly nějaký hit. Ale nemyslím si, že by se letos objevila rocková kapela, která by měla tři nebo čtyři singly z desky, kterou by všichni znali.
V letech od alba Bringing Down the Horse jsi natočil pár sólových desek, i když byly o poznání méně mainstreamové.
Ty sólové desky jsou něco jiného; jsou to jinak znějící desky a nemají takovou komerční přitažlivost nebo možnosti, jaké by mohla mít rocková deska. A myslím, že rockové kapely dělají lepší rockové desky než sóloví umělci. To, že jsem kolem sebe neměl kapelu nebo jméno kapely, mi prostě dávalo jinou svobodu, ale v těch deskách byl také jiný program. Nikdy by neměly takovou přitažlivost, jakou by mohla mít deska Wallflowers.
Vnímáš své sólové desky a materiál Wallflowers jako něco, co pochází z jiného hudebního prostoru?
The Wallflowers jsem já, a pokud vystupuji pod svým jménem, jsem to já. V konečném důsledku je to totéž. Je to opravdu diktováno písničkami, které mám, a tím, jak je chci nahrát a jestli by zněly lépe se zvukem celé kapely. V mnoha ohledech je to stejná osoba. Jde jen o to, jaký outfit si chci vzít na sebe.
Připravuješ nějaké nové projekty?
Nedávno jsem pracoval na desce coververzí. Chtěl jsem si odpočinout od koloběhu psaní a nahrávání vlastní hudby, a tak jsem pracoval na této desce coververzí – hudby z poloviny šedesátých let. Jsou to všechno duety se spoustou skvělých lidí. Právě to dokončuji. Uvidíme, kam nás to zavede.
Písně z poloviny šedesátých let, co? Pokrýváš svého tátu?“
„Ne.“ Ještě je spousta hudby, ke které se musíme dostat. Ještě se do ní nemusím pouštět. Jsou to super věci. Mám spoustu skvělých lidí, kteří ke mně chodí zpívat a hrát na kytaru. Na pár písničkách hraje Neil Young, na pár písničkách hraje Beck. Je to něco, z čeho jsem opravdu nadšený.