Práce
To, co vidíte, že děláme nejvíce, jsou služby, to, kvůli čemu tam oficiálně jsme, je bezpečnost, to, k čemu však naše hlavní práce směřuje, je pohodlí.
Pohodlí cestujících je na každém letu to nejdůležitější a ve většině případů se tak vlastně spojují bezpečnostní a servisní úkoly. Vše, co bude cestující během těch minut nebo hodin mezi vzletem a přistáním potřebovat nebo chtít, je na nás. Od vyléčení naléhavé chuti na čokoládovou tyčinku až po provádění resuscitace. Od sestavení veganského jídla, protože předběžná objednávka se někde po cestě ztratila, až po hašení požáru na toaletě…
Provázel jsem nadšené děti při jejich úplně prvním letu – vysvětloval jsem jim, jak co funguje, prováděl je kuchyní a ujišťoval se, že si létání okamžitě zamilují a nikdy se z něj nenaučí mít strach. Pomáhal jsem úzkostlivým cestujícím všech věkových kategorií při vzletu, přistání i turbulencích, abych se ujistil, že budou nastupovat do letadla s mnohem lepším pocitem při zpáteční cestě. Dokonce jsem doprovázel jednu ženu na pravděpodobně jejím úplně posledním letu zpět do vlasti. Pomáhal jsem zdrceným rodičům s plačícími dětmi, znuděným skupinám teenagerů, aby jim čas utíkal, a starším lidem, aby se protáhli, aniž by blokovali všechny ostatní v uličce.
Co zní hezky, není vždycky hezké a roztomilé. Nahoře to může být i nechutné, divné a hrubé… Zažil jsem muže, který omdlel a pokakal si kalhoty cestou na toaletu, plný charterový let lidí, kteří všichni chytili na výletní lodi střevní chřipku, dívku se zvláštními potřebami, která s námi psychicky bojovala, protože nechtěla po přistání opustit letadlo, a muže, který doslova dostal infarkt kvůli 20minutovému zpoždění rekreačního letu do Řecka.
Mezi palubním personálem koluje vtip, že někteří paxes – tak říkáme cestujícím – mají tendenci nechat mozek se zavazadly u odbavovací přepážky na letišti a proměnit se v batolata, jakmile vkročí do kabiny. Množství hádek, které jsem musel řešit mezi dospělými lidmi o to, kdo má právo použít loketní opěrku, sklopit si sedadlo nebo – což je nejnovější trend – sundat si na chvíli masku z obličeje, je prostě směšné. Lidé se hádají o místo u okénka, brečí, protože nemohou sedět vedle své drahé polovičky po dobu hodinového letu, nebo se vztekají, protože nám došla Cola Zero. Pokud pracujete s lidmi, pravděpodobně jste si všimli, že lidé jsou podivné plemeno. Jakmile však začnete pracovat v letadle, zjistíte, že ani lidé na zemi nejsou tak špatní…
Přestávky
Délka přestávky může být od několika hodin až po několik dní. Obvykle se pohybuje mezi 24 a 48 hodinami. Máme sice možnost vyslovit přání a požadavky, ale většinou jsou nám lety a destinace přiděleny náhodně. Mnohokrát jsem letěl do měst, o kterých jsem nikdy ani neslyšel, a do zemí, které nemohly být o moc dál od mého seznamu nebo mnohem víc mimo můj rozpočet. Díky mezipřistáním můžete navštívit místa, která byste jinak možná nikdy nezažili.
Jeden z mých kolegů jednou řekl, že mezipřistání jsou jako rychlé rande. Za krátkou dobu poznáte spoustu různých míst a později se můžete sami rozhodnout, na která místa se vyplatí vrátit a strávit na nich více času. A i když by se mezipřistání nikdy neměla srovnávat s plnohodnotnou dovolenou, při správném provedení se občas mohou cítit jako minidovolená.
Posádka – tedy lidé, se kterými se během mezipřistání nejspíš budete stýkat – má velký význam, ale i sami můžete zažít neuvěřitelné zážitky. V roce 2019 jsem sám dvakrát vyrazil na safari v Namibii, jako první ze dne jsem se prošel po mostě Capilano u Vancouveru, šnorchloval na Maledivách, podnikl roadtrip na pobřeží Washingtonu, překvapil své hostitelské děti v Oregonu, vylezl na Stolovou horu v Capetownu, projel na kole část Aljašky a prošel okolí Bílého koně v severní Kanadě. Viděl jsem východ slunce z promenády v přístavu v Halifaxu a západ slunce na plážích Varadera. Jeden den jsem jezdil na jachtě na Mauriciu, týden se opaloval na Tenerife a jednu noc tančil v Punta Caně. Ztratil jsem se v ulicích Havany, naučil se smlouvat na trzích v Kuala Lumpuru a zamiloval si jízdu na kolečkových bruslích na promenádě v brazilské Fortaleze. Mohl bych pokračovat, ale podstatné je, že tato práce mi umožnila získat nezapomenutelné vzpomínky po celém světě, za které budu navždy vděčný.
Posádka
Vaše posádka je to, co může udělat nebo zničit výlet. Se správnými lidmi vám den nezkazí ani ta nejnudnější destinace nebo nejpříšernější cestující.
Jako posádka letadla budete neustále pracovat s různými lidmi. Často s lidmi, se kterými jste se ještě nikdy nesetkali. Rozhodně se jedná o skupinovou konstelaci, která ještě nikdy nenastala. Přesto už během několika minut po prvním setkání musíte být tým, protože navzdory tomu, co si mnoho lidí myslí, tu nejsme jen proto, abychom podávali rajčatový džus a preclíkové tyčinky. Jsme tu proto, abychom vám v případě nouze zachránili zadek.“
V okamžiku, kdy vstoupíme na palubu jednoho z našich letadel, necháme myšlenku, že jsme cizinci, za dveřmi. Když tam během letu červeným okem sedíme na kovové bedně v kuchyňce, pozorujeme temnou kabinu a nechtěně posloucháme, jak někteří cestující chrápou, začne se nám vybavovat nejhlubší konverzace. Někteří lidé se podělí o celý svůj životní příběh nebo o svá nejhlubší a nejtemnější tajemství. Probíráte věci, které byste normálně první den nikdy neprobírali, domlouváte si plány, které byste obvykle dělali jen s celoživotními přáteli nebo blízkou rodinou…
Někdy najdete někoho, s kým se opravdu spojíte a zůstanete v kontaktu, ale častěji se z vašich kolegů stanou takzvaní „kamarádi-majitelé“. Několik následujících dní se budete chovat jako nejlepší kamarádi. Budete jezdit na výlety, tančit celou noc, prozkoumávat nové prostředí, vstávat brzy na východ slunce nebo zůstávat dlouho vzhůru na západ slunce. Budete spolu trávit každou minutu po probuzení, od snídaně a kávy až po noční drink. Budete sdílet auto, chatku nebo dokonce stan na noc mimo hotel posádky, a jakmile přistanete doma a rozloučíte se, půjdete zase každý svou cestou. Potenciálně se neuvidíte a neuslyšíte o sobě týdny, měsíce, nebo dokonce roky.
A nejšílenější na tom je, že po nějaké době už vám to ani nepřijde divné. Zpočátku mi to připadalo velmi divné – alespoň mně ano. Potkávat se s kolegy u bazénu v bikinách a dávat si gin&tonik nebo dva nebo tři mi přišlo divné. Chodit s nimi na luxusní večeře, zábavné taneční večery a dokonce i dobrodružství mi připadalo trochu zvláštní. Ale už po několika měsících jsem se ocitla v malém dřevěném domku kdesi uprostřed ničeho, který jsem sdílela se svou šéfovou a její kamarádkou. Společně jsme si čistily zuby, poflakovaly se v pyžamech a nakonec usnuly, chrápaly si do uší, až jsme se nakonec převlékly do svých nóbl uniforem a nastoupily do letadla. Už jsem se na to ani neptala. Proč bych si nemohl dopřát přespání s kolegy uprostřed ničeho?“
Pro posádky letadel nejsou teambuildingové akce nutné. Každé mezipřistání mi připadá jako exotický kancelářský výlet v dál. Jen je to lepší a mnohem méně trapné.
Chvíli trvá, než si na to zvyknete, ale jakmile jste jednou uvnitř – jste uvnitř. Jako posádka jste jako rodina. Kolegové tě pochopí tak, jak by to kamarádi nikdy nedokázali. I když považuji za velmi důležité mít (společenský) život mimo tuto leteckou bublinu, mám také pocit, že je důležité přijmout zvláštní pouto, které budete mít se svou posádkou.
Všichni jsme tak rozdílní, že se často najdou velmi zajímavé a jedinečné charaktery. Pocházíme z různých společenských vrstev, různých tvarů a velikostí, s nejrůznějším zázemím, ale spojuje nás sen o létání a láska k dalekým a exotickým krajům…
Obecně je to bláznivý život, který žijeme.
Být letuškou je víc než jen práce – je to životní styl.
A ten je výjimečný – není stvořený pro každého…
V jedné z našich školicích místností visí citát
„Jakmile jednou ochutnáš let, budeš navždy chodit po zemi s očima obrácenýma k nebi, protože tam jsi byl a tam se budeš vždy toužit vrátit.“ – Leonardo da Vinci
A pro mě to nemůže být pravdivější…
.