Maastrichtská smlouva
Protože cíl „postupného uskutečňování hospodářské a měnové unie“ stanovený v Jednotném evropském aktu (SEA) byl považován za prioritní, se Evropská rada v Hannoveru v roce 1988 rozhodla pověřit vypracováním „Zprávy o hospodářské a měnové unii“ výbor – složený z guvernérů různých národních centrálních bank, člena Evropské komise a tří významných osobností -, jemuž předsedal Jacques Delors, předseda Komise. Z této zprávy, předložené o deset měsíců později, vyplynulo, že bez nové smlouvy nebude možné dosáhnout významného pokroku na cestě k hospodářské a měnové unii. S ohledem na tuto skutečnost rozhodla Evropská rada na svém zasedání ve Štrasburku v roce 1989 o svolání mezivládní konference.
V rychle se vyvíjejícím politickém klimatu po pádu Berlínské zdi a zmizení železné opony se stále více projevovala potřeba dát nový impuls politické unii. Proto byly na zasedání Evropské rady v Dublinu v červnu 1990 svolány dvě mezivládní konference, jedna o hospodářské a měnové unii a druhá o unii politické. Tyto konference byly zahájeny 15. prosince 1990. O rok později, v prosinci 1991, bylo na zasedání Evropské rady v Maastrichtu dosaženo dohody o nové smlouvě. Smlouva o Evropské unii byla podepsána 28. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 poté, co ji ratifikovaly všechny členské státy.
Struktura Smlouvy
Smlouva se skládala z 37 článků a byla vypracována v deseti jazycích. Bylo k ní připojeno 20 prohlášení.
Struktura Smlouvy byla následující:
Hlava I – Společná ustanovení
Hlava II – Ustanovení, kterými se mění Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství za účelem založení Evropského společenství
.
Hlava III – Ustanovení, kterými se mění Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli
Hlava IV – Ustanovení, kterými se mění Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii
Titul V – Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice
Hlava VI – Ustanovení o spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí
Hlava VII – Závěrečná ustanovení
.
Protokoly
Závěrečný akt
Evropská unie
Smlouva založila Evropskou unii založenou na třech Evropských společenstvích, společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP) a spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí (SVV). Tento nový institucionální rámec je tradičně představován v podobě řeckého chrámu se třemi pilíři. Tyto tři pilíře představují Evropská společenství, SZBP a spolupráci v oblasti SVV. Nad nimi se tyčí fronton představující společná ustanovení.
Instituční rámec
Unie disponuje jedinečným institucionálním rámcem, který tvoří Evropský parlament, Rada, Komise, Soudní dvůr a Účetní dvůr.
Smlouva definovala složení a povinnosti Evropské rady, ačkoli na ně odkazovala již SEA. Rada se skládá z hlav států nebo předsedů vlád členských států a předsedy Komise. Jsou jim nápomocni ministři členských států odpovědní za zahraniční věci a člen Komise.
Evropská rada se schází nejméně dvakrát ročně a předsedá jí hlava státu nebo vlády členského státu, který předsedá Radě Evropské unie.
Povinnosti Evropské unie
Evropská unie si klade následující cíle:
– podporovat vyvážený a udržitelný hospodářský a sociální pokrok, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posílením hospodářské a sociální soudržnosti a vytvořením hospodářské a měnové unie, v konečném důsledku včetně jednotné měny;
– prosazovat svou identitu na mezinárodní scéně, zejména prostřednictvím provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně případného vypracování společné obranné politiky, která by časem mohla vést ke společné obraně;
– posílit ochranu práv a zájmů státních příslušníků členských států zavedením občanství Unie;
– rozvíjet úzkou spolupráci v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí;
– zachovat v plném rozsahu acquis communautaire a rozšířit jej.
Finanční rámec
Unie se vybavuje zdroji potřebnými k dosažení svých cílů a úspěšnému provádění svých politik. Správní výdaje, které pro orgány vyplývají z ustanovení týkajících se SZBP a SVV, jdou na vrub rozpočtu Evropských společenství. Provozní výdaje mohou být hrazeny buď z rozpočtu Evropských společenství, nebo z rozpočtu členských států.
Právní způsobilost
Smlouva nezakládá právní způsobilost Unie. Právní způsobilost mají pouze tři Společenství.
Společný pilíř
Ústavní rámec
Maastrichtská smlouva posílila pravomoci Parlamentu tím, že zavedla další legislativní postup známý jako spolurozhodování – který dává Parlamentu ještě větší pravomoci než pravomoci vyplývající z postupu spolupráce – rozšířením postupu spolupráce, zvýšením počtu případů, v nichž je nutný souhlas Parlamentu, tím, že ve Smlouvách uznal, že Parlament má právo schválit nebo odmítnout Komisi, tím, že mu umožnil zřizovat vyšetřovací výbory a tím, že posílil úlohu Parlamentu při rozpočtové kontrole.
Hlasování kvalifikovanou většinou v Radě Evropské unie bylo rozšířeno na nové oblasti, jako je výzkum a vývoj, technologie, životní prostředí a sociální politika.
Různé změny se dotkly také Komise. Předsedu Komise jmenují po vzájemné dohodě vlády členských států po konzultaci s Parlamentem. Komise podléhá schválení Parlamentem a funkční období Komise se shoduje s volebním obdobím Parlamentu.
Účetní dvůr se stal orgánem zřízeným v zakládacích smlouvách.
Ombudsman je stejně jako Soudní dvůr orgánem odpovědným za řešení sporů. Jeho pravomoci jsou širší než pravomoci Soudního dvora a zároveň konkrétnější. Je oprávněn přijímat stížnosti od každého občana Unie nebo fyzické či právnické osoby s bydlištěm nebo sídlem v členském státě týkající se případů nesprávného úředního postupu při činnosti orgánů nebo institucí Společenství, s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při výkonu jejich soudní funkce.
Nový orgán byl vytvořen za účelem zastupování zájmů regionálních a místních orgánů. Jedná se o Výbor regionů.
V souvislosti s hospodářskou a měnovou unií Smlouva stanovila vytvořeníEvropského měnového institutu, jehož cílem je mimo jiné posílení spolupráce mezi národními centrálními bankami, posílení koordinace národních měnových politik a sledování fungování Evropského měnového systému. Skládal se z prezidenta a guvernérů národních centrálních bank. Tento orgán byl na počátku třetí etapy hospodářské a měnové unie nahrazen Evropskou centrální bankou.
Protokolem o sociální politice byl zaveden nový legislativní postup, který se měl používat výhradně v oblasti sociální politiky. Za určitých podmínek mohou sociální partneři rozhodnout o navázání smluvních vztahů, které mohou vést k dohodě mezi stranami; na žádost stran může Rada tuto dohodu přeměnit v akt Společenství.
Pravomoci a odpovědnosti
Evropské společenství uhlí a oceli a Evropské společenství pro atomovou energii nedoznaly podstatných změn, pokud jde o jejich pravomoci a odpovědnosti. Evropské hospodářské společenství ztratilo svůj hospodářský význam a stalo se Evropským společenstvím. Tato změna znamená změnu globální perspektivy Evropského společenství a usnadňuje sladění různých cílů Společenství. Stejně tak Smlouva vytvořila občanství Unie, podle něhož má každý občan Unie s bydlištěm v členském státě, jehož není státním příslušníkem, právo volit a kandidovat v obecních volbách, má právo na ochranu ze strany diplomatických orgánů kteréhokoli členského státu a má právo podat petici Parlamentu a odvolat se k evropskému veřejnému ochránci práv.
Vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie a prováděním společných politik má nyní Společenství za úkol podporovat v celém Společenství harmonický a vyvážený rozvoj hospodářských činností, udržitelný a neinflační růst, který respektuje životní prostředí, vysoký stupeň konvergence hospodářské výkonnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života a hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.
Při dosahování svých cílů musí Společenství respektovat zásadu subsidiarity, což znamená, že by mělo jednat pouze tehdy, pokud lze sledovaných cílů lépe dosáhnout na úrovni Společenství než na úrovni členských států.
Společenství je nyní schopno přijímat opatření v nových oblastech, jako je hospodářská a měnová politika, vzdělávání a mládež, kultura, veřejné zdraví a vízový režim. Jeho intervenční pravomoci byly rovněž rozšířeny v oblastech, které již byly „komunitárními“ oblastmi, jako je životní prostředí, rozvoj transevropských dopravních sítí, telekomunikace, energetika, průmyslová politika, cestovní ruch, ochrana spotřebitele a občanská ochrana. Kromě toho byl vytvořen zvláštní právní základ pro politiku rozvojové spolupráce. Aby byl překonán odpor Spojeného království, které bylo proti jakékoli větší integraci v oblasti sociální politiky, byl ke Smlouvě připojen Protokol o sociální politice, který umožňuje ostatním členským státům dosáhnout pokroku v této oblasti.
Teritoriální působnost
V zakládací smlouvě byl vypuštěn odkaz na postupné uplatňování Smlouvy o EHS na Alžírsko, který pozbyl platnosti, když tato země získala v roce 1962 nezávislost.
Druhý pilíř
Smlouva o Evropské unii ruší ustanovení o evropské politické spolupráci (EPS) a zavádí skutečnou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Její cíle jsou mnohem ambicióznější než cíle EPC. Politická spolupráce se tak nyní stává důslednější i závaznější. Vazba mezi pilířem Společenství a druhým pilířem je zdůrazněna tím, že správní výdaje orgánů Společenství vzniklé v rámci SZBP jdou na vrub rozpočtu Společenství.
Instituční rámec
Hlavní orgány zapojené do SZBP jsou následující:
Evropská rada, která definuje zásady a obecné směry SZBP;
Rada, která přijímá společné postoje a společné akce. Kromě toho předsednictví Rady, jemuž je nápomocen členský stát, který předsedal v předchozích šesti měsících, a členský stát, který bude předsedat v následujícím období, zastupuje Unii v záležitostech spadajících do SZBP;
Komise, která hraje ve srovnání s pilířem Společenství druhořadou roli, ale ponechává si právo navrhovat právní předpisy sdílené s členskými státy;
politický výbor složený z politických ředitelů, který sleduje mezinárodní situaci a provádění příslušných politik.
Pro opatření přijatá v rámci SZBP stanoví Smlouva systém rozhodování, který je v zásadě založen na jednomyslnosti.
Pravomoci a odpovědnosti
Cíle SZBP jsou ochrana společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti Unie, zachování míru a posílení mezinárodní bezpečnosti, podpora mezinárodní spolupráce a rozvoj a upevňování demokracie a lidských práv.
Úloha Západoevropské unie
Evropská unie hodlá navázat užší institucionální vztahy se Západoevropskou unií (ZEU) s ohledem na možnou integraci ZEU do Unie. V souladu s tím je ZEU požádána, aby vypracovávala a prováděla rozhodnutí a opatření Unie, která mají obranné důsledky.
Třetí pilíř
Smlouva o Evropské unii uvádí odvětví, na něž se vztahuje spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV): azylová politika, překračování vnějších hranic, přistěhovalecká politika, boj proti drogové závislosti a podvodům v mezinárodním měřítku, soudní spolupráce v občanských a trestních věcech, celní spolupráce a policejní spolupráce.
Ústavní rámec
Rada přijímá společné postoje a společné akce jednomyslně. Příslušná prováděcí opatření mohou být přijata rozšířenou kvalifikovanou většinou. Rada může jednomyslně rozhodnout o použitelnosti nového článku 100c Smlouvy o ES na akce spadající do určitých oblastí SVV po ratifikaci na vnitrostátní úrovni. Kromě toho může Rada zavést úmluvy, které podléhají ratifikaci členskými státy.
Smlouva o Evropské unii stanoví základy pro vytvoření orgánu pro spolupráci v boji proti trestné činnosti, Europolu.
Koordinační výbor složený z vysokých úředníků a známý jako K.4 Výbor, je odpovědný za vypracovávání stanovisek pro Radu a za přispívání k přípravě činnosti Rady v oblasti spolupráce v záležitostech týkajících se SVV, jakož i za určování třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic členských států vízum.
Další ustanovení
Postupy přezkumu a přistoupení zakotvené ve Smlouvách o ESUO, ES a Euratomu se nahrazují jediným postupem použitelným pro Smlouvu o Evropské unii.
Smlouva o Evropské unii rovněž stanoví datum svolání nové konference, která bude odpovědná za posouzení těch ustanovení Smlouvy, která vyžadují přezkum.
Ke Smlouvě o Evropské unii je připojeno několik protokolů. Mezi nejdůležitější patří Protokol o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky, Protokol o statutu Evropského měnového institutu (EMI), Protokol o postupu při nadměrném schodku, Protokol o konvergenčních kritériích podle článku 109j Smlouvy o ES, Protokol o přechodu do třetí etapy hospodářské a měnové unie, Protokol o sociální politice uzavřený mezi členskými státy ES s výjimkou Spojeného království a Protokol o hospodářské a sociální soudržnosti.
Nejdůležitější z deklarací jsou deklarace o úloze ZEU a jejích vztazích s Evropskou unií a se Severoatlantickou aliancí a deklarace o policejní spolupráci.
.