V roce 1989 prožívala Michelle Obamová jako pětadvacetiletá koncipientka v prestižní chicagské právnické firmě existenciální pracovní krizi, kterou podrobně popisuje ve svých nových poutavých pamětech Becoming (Crown, 2018).
Problém začal obyčejnou žádostí v kanceláři, jak píše:
Starší partner se vás zeptá, jestli budete mentorem nastupujícímu letnímu koncipientovi, a odpověď je snadná: Samozřejmě že ano. Ještě jste nepochopili, jakou měnící sílu má prosté ano. Netušíte, že když vám přijde oběžník s potvrzením o přidělení, nějaká hluboká a neviditelná linie zlomu ve vašem životě se začala chvět, že nějaký držák už začíná sklouzávat.
Tím stážistou je samozřejmě sedmadvacetiletý Barack Obama, student prvního ročníku práv, kterého dělí roky od toho, aby se stal americkým prezidentem.
Stejně jako 10 až 20 % ženatých Američanů (průzkumy se liší) se bývalý první pár seznámil v práci a Michelle v knize Becoming obratně vysvětluje, jak se v této situaci, kterou by si sama zjevně nevybrala, orientovala. Když se seznámili, pragmatická Michelle, v té době Michelle Robinsonová, se na randění úplně zapřísáhla a její prioritou se stala práce.
Ale hold, který popisuje, ten, který začíná vyklouzávat, nemá s jejím postojem k randění nic společného. Spíše naráží na úžasně úspěšný, pohodlný, ale předvídatelný život, který si jako mladá dospělá vybudovala. Kromě akademické zdatnosti, díky níž se dostala na Princetonskou univerzitu a později na Harvardskou právnickou fakultu, ji k tomuto okamžiku v roce 1989 v právnické kanceláři Sidley & Austin, kde pracovala ve skupině marketingu a duševního vlastnictví, přivedlo to, co nazývá zálibou v „kontrolování krabic“. Zde vysvětluje opakující se téma:
Byla jsem box checker – pochodující v rezolutním rytmu snaha/výsledek, snaha/výsledek – oddaná následovnice zavedené cesty, už jen proto, že nikdo z mé rodiny (kromě Craiga) na tuto cestu nikdy předtím nevkročil.
Na rozdíl od nastupujícího letního koncipienta si mezi vysokou školou a právnickou fakultou nevzala volno na práci. Když se objeví v jejím životě, je už úspěšná, přidělená do kanceláře ve věžáku, který jako dítě obdivovala, když vyrůstala v převážně dělnické čtvrti na chicagském South Side. Od svého stolu má výhled na jezero a vidí kousek své staré čtvrti. „Je tu něco, na co bychom se měli ptát? Nezdá se to,“ píše.
S Barackovým příchodem se však otázky začínají hromadit.
Znepokojivá nejasnost
Nejprve přichází její skepse vůči této prý výjimečné osobnosti, která získala letní práci o rok dříve než většina studentů právnické fakulty. Je připravena nebýt ohromena. „Podle mých zkušeností stačí obléknout oblek jakémukoli napůl inteligentnímu černochovi a běloši mají tendenci se zbláznit. Pochybovala jsem, že si ten humbuk zaslouží,“ píše. Rozhodně se jím nenechá odrovnat, ne hned. Ve skutečnosti se mu pokouší dohodit kamarádku. Nakonec se však jejich přátelství rozšiřuje a prohlubuje a oni se ocitají v každodenním rituálu, kdy se na konci dne dotýkají, aby si popovídali, přitahováni jeden k druhému.
Dále jsme svědky toho, jak jejich vztah překračuje hranici romantiky: Vidíme charismatickou dvojici, jak v kině naráží na starší partnery, na firemní akci, kterou společně překopou, a jak se dělí o zmrzlinu na obrubníku v Hyde Parku. Obamovi se tak ocitají v situaci, kterou bude znát více než třetina Američanů: musí být nenápadní ohledně svého nového postavení v kanceláři.
Pro Michelle je situace znepokojující. Píše, že se přistihla, že se „tiše hádá sama se sebou. Existoval způsob, jak to dělat neseriózně? Jak moc by to mohlo ublížit mé práci? Neměla jsem v ničem jasno – v tom, co je správné, kdo se to dozví a jestli na tom záleží…“
I podle dnešních standardů, kdy firmy zavedly jasnější pravidla pro zveřejňování vztahů a zákaz randění mezi manažery a jejich přímými podřízenými, nebyla situace Obamových nijak složitá. Jak by Barack zdůraznil, Michelle nebyla jeho šéfkou. Jejím úkolem jako jeho mentorky bylo zajistit, aby se cítil společensky propojený – ne že by v tom potřeboval nějakou pomoc, jak se dozvěděla. A na konci léta měl z firmy odejít a vrátit se na Harvard.
Zřejmě se musel několikrát prosadit, píše Michelle v memoárech a nazývá ho „smrtelnou kombinací uhlazenosti a rozumnosti“. Pokračuje:
V následujících dnech vícekrát předložil důkazy, proč bychom měli odejít. Byli jsme kompatibilní. Vzájemně jsme se rozesmáli. Oba jsme byli k dispozici, a navíc jsme se téměř okamžitě přiznali, že nemáme zájem o nikoho jiného, koho jsme potkali. Tvrdil, že nikoho ve firmě by nezajímalo, kdybychom spolu chodili. Vlastně by to možná bylo vnímáno jako pozitivum. Předpokládal, že partneři chtějí, aby pro ně nakonec začal pracovat. Kdybychom spolu chodili, zvýšilo by to šance na jeho angažmá.“
„Chceš říct, že jsem jako nějaká návnada?“ zeptal jsem se. Řekla jsem a zasmála se. „To si lichotíš.“
Navíc v okolí advokátní kanceláře byly reakce Michelliných kolegů vřelé, což odpovídá tomu málu, co o tomhle tématu existuje. „Když dojde k románku na pracovišti z milostných pohnutek, všechny studie ukazují, že kolegové na to reagují velmi pozitivně,“ vysvětluje Alison Beardová z Harvard Business Review v nedávné epizodě podcastu Harvard Business Review Dear HBR. „Produktivita jednotlivců se zvyšuje. Zúčastněným lidem stoupá spokojenost s prací a zvyšuje se jejich oddanost organizaci.“
Přesvědčivější než reakce kolegů na začínající románek Obamových je však to, jak se s touto zkušeností mladá právnička vnitřně vyrovnává.
Zásadní změna kariéry
Začátek kancelářského románku by byl jen jednou z mnoha zásadních změn v Michellině životě v tomto období. Ztrácí také Suzanne Aleleovou, svou drahou přítelkyni z Princetonu, která onemocněla rakovinou, a brzy poté přichází o otce Frasera Robinsona kvůli komplikacím způsobeným roztroušenou sklerózou.
Po smrti těchto blízkých se u ní šokujícím způsobem projevil pocit, že „život je krátký a není radno ho promarnit“, jak později píše. Právnická profese, ke které, jak přiznává, ji zčásti přitahovaly souhlasné pohledy ostatních lidí, když ji prohlásila za svůj cíl, jí najednou nestačila.
Přijde mi nevyhnutelné, že by Michelle nakonec začala takto zkoumat svůj život, i kdyby nepotkala Baracka, ale on tam byl také – nepřehlédnutelný vzor alternativního způsobu života. Řídil se spíše svým vnitřním kompasem než nějakou dobře vyšlapanou cestou k bohatství nebo postavení. Michelle píše:
Napadlo mě, jak jistý si byl svým životním směrem. Byl kupodivu prost pochybností, i když na první pohled bylo těžké pochopit proč. Ve srovnání s mým vlastním pevným krokem k úspěchu, přímým výstřelem šípu mé trajektorie z Princetonu na Harvard až k pracovnímu stolu v sedmačtyřicátém patře, byla Barackova cesta improvizovaným kličkováním mezi nesourodými světy.
Po určitém duševním hledání opustí podnikové právo, kde se uvažovalo o jeho budoucím partnerovi, a přijme práci na chicagské radnici jako asistent starosty, což bude první krok v nové kariéře věnované veřejné službě a organizování komunit. Přechod byl proces. Několik měsíců přemýšlela o tom, co je pro ni správné, zjišťovala možnosti na školách a v neziskových organizacích, navazovala kontakty mimo svůj obor, sestavovala seznamy témat, která ji zajímala, mluvila s mentory a zvažovala možné rozpočtové dopady změny zaměření.
Na tu dobu se dívá s odstupem času a cituje dva řádky ze svého deníku: „Zaprvé, cítím se velmi zmatená v tom, kam chci svůj život směřovat. Jakým člověkem chci být? Čím chci přispět světu? Za druhé, můj vztah s Barackem začíná být velmi vážný a cítím, že se musím lépe ovládat.“
Když si čte deník v současnosti, vidí svůj osobní boj a jeho řešení; vidí, „co by mi asi řekla přímo nějaká nesmlouvavá mentorka,“ píše.
Věru, bylo to jednoduché: První věc byla, že jsem nesnášela být právničkou. Nehodila jsem se pro tu práci. Cítila jsem se při ní prázdná, i když jsem v ní byla dost dobrá. Bylo nepříjemné si to přiznat, vzhledem k tomu, jak tvrdě jsem pracoval a jak jsem byl zadlužený. Ve své zaslepené touze vyniknout, ve své potřebě dělat věci dokonale, jsem přehlédla znamení a vydala se na špatnou cestu.
Druhou věcí bylo, že jsem byla hluboce, slastně zamilovaná do muže, jehož silný intelekt a ambice by možná nakonec mohly pohltit ty moje. Už jsem to viděla přicházet, jako valící se vlnu s mohutným spodním proudem. Nehodlala jsem jí uhnout z cesty – do té doby jsem byla Barackovi příliš oddaná, příliš zamilovaná – ale potřebovala jsem rychle zakotvit na dvou nohách.“
Toužila po práci, která by jí rezonovala, a chtěla si zachovat individuální integritu a zároveň se spojit se silnou osobností. Jak píše, „chtěla se cítit celistvá“, a tak vstoupila do veřejně prospěšných prací a časem bude mít platformu, na níž bude vyzývat miliony mladých Američanů, aby udělali totéž.