Před devadesáti lety, 11. února 1929, uzavřel Svatý stolec a italská vláda řadu smluv, které významně ovlivnily papežství, katolickou církev i světové dějiny. Smlouvy podepsané v Lateránském paláci ukončily 59 let trvající konflikt mezi oběma signatáři a vytvořily Vatikán jako nezávislý stát s papežem jako hlavou státu. Konflikt vedoucí k této významné dohodě, Lateránské smlouvě, začal na konci 19. století.
Papežské státy
V roce 1860 se středem Apeninského poloostrova rozkládalo území známé jako Papežské státy. Tyto státy, zahrnující více než 16 000 čtverečních mil s více než 3 miliony obyvatel, byly pod světskou vládou, spravovanou Svatým stolcem. Geograficky se tyto země rozkládaly od řeky Pád na severu po ústí řeky Tibery na jihu a zahrnovaly důležité obchodní a průmyslové oblasti, jako je Korsika, Palermo, Bologna a Parma, a také město Řím a klíčové přístavy na Jadranu. Papežské státy v podstatě oddělovaly severní a jižní Itálii. Tato území byla Vatikánu propůjčena různými panovníky, a to nejméně 11 století nazpět, čímž byla světská vláda papežů delší než u kterékoli jiné evropské dynastie.
Od roku 1850 začal piemontsko-sardinský král Viktor Emanuel II. usilovat o sjednocení celé Itálie pod jednu vládu a stal se králem sjednocené Itálie. Největší z mnoha nezávislých italských států byly ty, které kontroloval papež, jímž byl v té době Pius IX (r. 1846-78), což byla vážná překážka sjednocení Itálie. Král buď vyjednáváním, nebo hrozbou síly začal připojovat oblasti Itálie pod novou národní vládu. Papež Pius se odmítl vzdát jakýchkoli svých držav, ale král obsazoval jeden papežský stát za druhým, až se do roku 1860 zmocnil všech papežských držav s výjimkou města Říma. Nová ústřední vláda chtěla Řím jako hlavní město státu, ale papež si to nenechal líbit. Pius, chráněný francouzskou posádkou, odmítl uznat vládu Viktora Emanuela a odsoudil to, co považoval za loupež papežských států: zabavení církevního majetku patřícího všem katolíkům.
Zákon o zárukách
20. září 1870, poté co francouzská posádka chránící papeže odešla bojovat do prusko-francouzské války, armáda krále Viktora násilně obsadila Řím. Papežské panství, které kdysi přesahovalo 16 000 čtverečních mil, bylo zmenšeno na jednu šestinu čtvereční míle Vatikánu. Viktor, nyní již král celé Itálie, nabídl papeži Piovi IX. značné ústupky, pokud uzná novou vládu a anexi papežských států. Tyto ústupky, nazývané zákon o zárukách, uznávaly papeže jako hlavu katolické církve v Itálii, přiznávaly papeži všechna práva svrchovaného panovníka a poskytovaly církvi náhradu za papežské státy. Papež to rezolutně odmítl, protože se domníval, že taková dohoda by se rovnala podřízení papežství italskému králi a jeho podřízenosti. Pius ve své encyklice Ubi nos („O papežských státech“) z května 1871 napsal: „Proto se nemůžeme podřídit žádné dohodě, která by jakýmkoli způsobem zničila nebo zmenšila naše práva, která jsou právy Boha a Apoštolského stolce. … Kdyby totiž římský pontifik podléhal vládě jiného panovníka, ale už by neměl občanskou moc, ani jeho postavení, ani úkony apoštolského úřadu by nebyly vyňaty z pravomoci jiného panovníka“ (č. 7). Pius následně odepřel italským katolíkům hlasovat v celostátních volbách a exkomunikoval všechny, kdo se podíleli na převzetí papežských území.
Římská otázka
Papež Pius a jeho čtyři nástupci zůstali po následujících 59 let dobrovolně v ústraní ve Vatikánu a sami sebe nazvali „vatikánskými vězni“. Po celá tato léta papežové nadále popírali legitimitu italské národní vlády a její práva na papežské státy. Tato situace se stala celosvětově známou jako římská otázka.
Přichází papež Pius XI (r. 1922-39) a známý fašistický diktátor Benito Mussolini (zemř. 1945). Jako předseda vlády krále Viktora III. rozpoznal Mussolini dvě významné politické otázky: Za prvé, Itálie byla z 97 % katolická a za druhé, většina Italů si přála mír mezi církví a státem. Spolu s kardinálem Pietrem Gasparrim, státním sekretářem papeže Pia XI. zahájili dva a půl roku trvající jednání, která vedla k uzavření Lateránské smlouvy v roce 1929 a ukončení římské otázky.
Lateránská smlouva
Smlouva byla podepsána 11. února a ratifikována 8. června 1929. Mezi smluvními ujednáními bylo mimo jiné to, že Svatý stolec uznal legitimitu italské vlády a její právo na papežské státy, Vatikán byl naopak finančně odškodněn a Vatikán byl vytvořen a označen za suverénní stát nezávislý na Itálii s papežem jako hlavou státu. Katolicismus se stal náboženstvím Itálie; manželské zákony byly podřízeny církvi a katolická výuka náboženství byla zařazena do každé školy. Italská vláda poskytla Vatikánu vlakové nádraží, telefonní a telegrafní úřad, poštu a rozhlasovou stanici. Papež byl opět vládcem suverénního národa a v žádném případě nepodléhal pozemskému potentátovi.
Někteří z této doby došli k závěru, že papež legitimizoval fašistickou vládu a tím ztratil velkou část prestiže, která byla papeži jako světskému vládci papežských států poskytována. Mussolini a další byli přesvědčeni, že izolováním papežovy vlády na Vatikán (108 akrů půdy) se papežův vliv na politické otázky značně sníží. Diktátor prohlásil: „Nevzkřísili jsme světskou moc papežů, nýbrž jsme ji pohřbili“. Tyto postřehy se ukázaly jako krátkozraké, protože papež je dnes zvěstován jako hlava státu i duchovní vůdce náboženství zahrnujícího více než miliardu lidí. Je nesmírně populární a má velký vliv mezi katolíky i nekatolíky po celém světě. Lateránská smlouva katapultovala papeže na světovou scénu. V roce 1984 byla smlouva změněna, mimo jiné zrušila katolicismus jako oficiální náboženství Itálie a učinila katolickou školní docházku pro děti nepovinnou.
D. D. Emmons píše z Pensylvánie.
- Papež uznal italskou vládu a vzdal se všech práv papežských států. (Přesné znění smlouvy zní: „Svatý stolec … prohlašuje, že římská otázka je definitivně a neodvolatelně vyřešena a tudíž odstraněna, a uznává Italské království pod vládou dynastie Savojského rodu s Římem jako hlavním městem italského státu.“)
- Kompenzace Vatikánu za papežské státy odpovídala přibližně 92 milionům dolarů v měně a dluhopisech.
- Vatikán byl vytvořen jako samostatný národní stát nezávislý na Itálii s papežem jako hlavou státu. Měl mít všechna privilegia vyplývající z této funkce a jeho osoba byla považována za posvátnou a nedotknutelnou.
- Italská vláda souhlasila s tím, že uvnitř Vatikánu vybuduje a bude financovat železniční stanici s přístupem k italskému vlakovému systému, s možností telefonního a telegrafního spojení, rozhlasovou stanici a poštu. Některé budovy mimo Vatikán, které tradičně patřily církvi, byly navráceny Svatému stolci.
- Římský katolicismus byl označen za oficiální náboženství Itálie, církev bude vládnout nad italskými zákony o manželství a výuka katolického náboženství ve školách byla povinná.
- Katolický klérus se nebude účastnit politiky a každý biskup složí slib, v němž to uvede. Jmenování nových biskupů by přezkoumávala italská vláda.
Líbil se vám tento článek? Přihlaste se k odběru.
Zasílejte nám zpětnou vazbu na [email protected]
.