Bar Kochbovo povstání

Bar Kochbovo povstání (132-136 n. l.) byla třetí a poslední válka mezi židovským národem a Římskou říší. Následovala po dlouhém období napětí a násilí, poznamenaném prvním židovským povstáním v letech 66-70 n. l., které skončilo zničením druhého Chrámu, a po Kitosově válce (115-117 n. l.). Bar Kochbovo povstání se v mnoha ohledech výrazně lišilo od svých předchůdců. Židé poprvé představili jednotnou frontu proti římským silám a bojovali pod vedením jediného charismatického vůdce, stejnojmenného Šimona Bar Kochby (uváděného také jako Šimon Bar-Cochba, Bar Kochba, Ben-Cozba, Cosiba nebo Coziba). Vyznačovalo se také silnými náboženskými vášněmi, mnozí zřejmě věřili, že Bar Kochba je zaslíbeným mesiášem, který dovede židovský lid ke konečnému vítězství nad jeho nepřáteli.

V počáteční fázi bylo povstání překvapivě úspěšné a mohlo vést ke zničení celé římské legie. Je možné, že povstalci znovu získali kontrolu nad městem Jeruzalémem a museli mít v držení velkou část starověkého Judska. Římané se však přeskupili a přijali strategii spálené země, která nakonec povstalce vyhubila a zemi zpustošila. Válka rozvrátila judskou společnost a vedla k dalekosáhlým demografickým a politickým změnám – většina židovského obyvatelstva provincie byla zabita, zotročena nebo vyhnána a jejich národní naděje byly definitivně zničeny. Židovský národ znovu získá politickou nezávislost až v době sionismu a vzniku Státu Izrael v roce 1948 n. l.

PROBLÉM ZDROJŮ

Na rozdíl od povstání z roku 66 n. l. jsou historické prameny k Bar Kochbově vzpouře přinejlepším skoupé. Válka neměla žádného kronikáře, jako byl Josephus Flavius, alespoň žádného, jehož dílo se dochovalo. Hlavními nežidovskými prameny jsou epitaf z Cassiových Dějin římských a hrstka řádků církevního historika Eusebia, biskupa z Cesareje. Válku krátce zmiňuje také církevní otec Jeroným. I když tyto prameny nejsou v žádném případě vyčerpávající, poskytují několik důležitých podrobností.

Židovské prameny nejsou samy o sobě historické a ačkoli jsou také skoupé, nacházejí se v celé rabínské literatuře té doby i později, zejména v Jeruzalémském a Babylonském talmudu. Ačkoli mají často zjevně legendární a nespolehlivý charakter, vytvářejí obecný obraz židovských zkušeností s válkou a jejími následky.

Několik významných archeologických nálezů navíc osvětlilo některé aspekty povstání. Mince ražené v době, kdy byla Judea dočasně osvobozena od římské nadvlády, naznačují, že po krátkou dobu existoval nezávislý židovský stát. V šedesátých letech našeho letopočtu byla v Judské poušti nalezena jeskyně, v níž se pravděpodobně kdysi nacházeli uprchlíci z povstání. Nazývá se „Jeskyně dopisů“ a obsahovala skrýš dokumentů, mezi nimiž bylo i několik dopisů samotného Bar Kochby, které vrhají nebývalé světlo na jeho osobnost a styl vládnutí.

Simon BAR KOCHBA

Vůdce, pod jehož vedením se Židé sjednotili v závěrečné válce proti Římanům, zůstává jednou z nejvýznamnějších a nejzáhadnějších postav židovských dějin. Není o něm známo téměř nic a neobjevuje se ani v Diových komentářích k válce, ačkoli v dnes ztraceném originálu možná ano. Eusebius, Jeroným a rabínská literatura se o Bar Kochbovi zmiňují, ale v žádném případě neposkytují úplný obraz, ačkoli židovské prameny jsou zdaleka nejpodrobnější.

Ještě jeho jméno zůstává jakousi záhadou. ‚Bar Kochba‘ je zjevně epitetem, neboť v aramejštině znamená „syn hvězdy“, což bylo zřejmě mesiášské označení. Rabínské prameny ho všude označují jako Šimona Ben-Cozbu nebo Cozibu, což se často mění v hříčku se slovem cuzav, které znamená „falešný“ nebo „falešný“, což naznačuje jejich pohled na Bar Kochbu jako na falešného mesiáše. V Bar Kochbových dopisech, objevených v Judské poušti v šedesátých letech našeho letopočtu, o sobě mluví jako o Šimonu Ben-Cozibovi.

Snad nejznámější zmínkou o Bar Kochbovi v rabínské literatuře je ta, v níž ctihodný rabín Akiva říká svým kolegům o Ben-Cozibovi hu malcha mashicha, „on je král mesiáš“, a odkazuje na biblickou větu „z Jákoba vyjde hvězda“. Jiný rabín mu pak káravě odpoví: „Z vašich tváří bude růst tráva a Davidův syn stále nepřijde“ (Midraš Rabba Eicha 2,2.4).

To zřejmě silně naznačuje, že ačkoli se v žádném případě nejednalo o konsenzuální názor, existovalo silné a rozšířené přesvědčení, že Bar Kochba je zaslíbeným mesiášem. Se vší pravděpodobností tedy povstání nebylo jen politickou či vojenskou událostí, ale také silně náboženskou, poháněnou intenzivními vášněmi mesiášské víry v nadcházející vykoupení Izraele.

Eusebius také popisuje intenzivní mesiášskou auru obklopující Bar Kochbu, kterého nazývá „Barchochebas“, což prý znamená „syn hvězdy“. Píše, že tento vůdce byl „muž, který vraždil a byl banditou, ale zakládal si na svém jménu, jako by jednal s otroky, a tvrdil, že je světlonošem, který přišel z nebe a zázračně osvěcuje ty, kteří se nacházejí v bídě“ (Eusebius, Církevní dějiny, 4,6.2).

Na to může poukazovat i skutečnost, že v jednom z objevených dopisů je Bar Kochba označen jako nasi yisrael neboli „kníže Izraele“, což naznačuje, že tento vůdce měl nebo tvrdil, že obnovil židovské kralování, což bylo považováno za zásadní úspěch každého mesiášského uchazeče.

Jak bylo uvedeno, Eusebiovy komentáře k Bar Kochbovi byly zcela negativní, pravděpodobně proto, že jeho mesiášský nárok zpochybňoval Ježíšův nárok, stejně jako Bar Kochbův údajný útlak judských křesťanů. Ani židovské prameny však nejsou nijak zvlášť pozitivní. Na některých místech se o něm hovoří jako o jakémsi legendárním hrdinovi, který v jednu chvíli údajně nohou odrazil balistu. Většinou je však odsuzován jako falešný mesiáš, který přinesl svému lidu katastrofu. V jednom příběhu je líčen, jak ukopal k smrti staršího rabína za domnělý přestupek. V jiném zase ignoruje rabínské rady ohledně zmrzačení svých vojáků, čímž se vzepře Boží vůli a přivodí pád své armády. Rabíni si dokonce připisují zásluhy za zavraždění tyranského vůdce, i když tento příběh je téměř jistě apokryfní.

Bar Kochbovy dopisy poskytují jemnější, i když stručný pohled na jeho charakter. Většinou je panovačný a náročný, jednomu dopisovateli sděluje, že musí dodat více vojáků pro svou armádu, v jiném vyzývá k zaslání posvátných plodin na svátek Sukot. Máloco však nasvědčuje tomu, že by byl na tehdejší poměry neobvykle tyranský. Z toho mála, co lze vyčíst, vyvstává celkový obraz Bar Kochby jako charismatického, fyzicky odvážného, poněkud brutálního a občas tyranského vůdce, který vedl své stoupence a možná i sám sebe k přesvědčení, že je mesiášským králem zrozeným k osvobození svého lidu. Právě to, že se mu to nepodařilo, mělo pro Židy strašlivé následky a později byl exorciován jako falešný mesiáš.

Příčiny vzpoury

Jaké byly příčiny Bar Kochbova povstání, zůstává nejasné. Cassius Dio uvádí, že válka vypukla kvůli rozhodnutí císaře Hadriána (r. 117-138 n. l.) obnovit Jeruzalém jako pohanské město s Jupiterovým chrámem na místě Druhého chrámu. Eusebius naproti tomu zřejmě naznačuje, že to byl spíše důsledek války než její příčina, i když je to poněkud nejednoznačné. Kromě toho prameny naznačují, že se Hadrián snažil potlačit některé důležité židovské rituály, zejména obřízku. K tomu se přidala touha Židů po opětovném přijetí do Jeruzaléma a obnovení Chrámu a také demografický tlak rostoucího počtu řeckých a římských kolonistů.

Zdá se také, že římský správce Judeje, Quintus Tineius Rufus, byl obzvláště nenáviděným a tyranským úředníkem, což vyvolávalo hněv Židů vůči němu a římské vládě obecně. Talmud ho popisuje jako „bezbožníka“ a uvádí, že osobně „rozoral svatyni“, tj. chrámové území, a vydal příkaz k popravě uctívaného rabína Gamliela (Talmud HaBavli, Taanit 29a). V jiné pasáži se Rufus vysmívá rabi Akivovi a zesměšňuje Židy jako „otroky“ (T.B., Bava Batra 10a).

Na rozdíl od svých předchůdců nebylo povstání spontánní, ale pečlivě naplánované. Židé shromažďovali výzbroj, kopali rozsáhlé systémy tunelů pro partyzánskou válku a politicky i vojensky se sjednotili pod jedním vůdcem, na rozdíl od rozsáhlých bojů, které poznamenaly první povstání. Prokázali schopnost pečlivé strategie, s povstáním počkali, až Hadrián dokončí svou cestu po východních provinciích, a zdá se, že Římany zcela zaskočili.

POVSTÁNÍ

Podrobnosti o skutečném povstání se nám dochovaly převážně prostřednictvím epitafu Cassia Dia. Podle Diona Židé zpočátku vedli partyzánskou válku s využitím své rozsáhlé sítě podzemních tunelů a podobných prostředků. Válka se však rychle zintenzivňovala, až „se kvůli ní vzbouřila téměř celá země, dalo by se říci“ (Dio, 69,12.1). Do jaké míry se Židům podařilo získat kontrolu nad provincií, není jasné, i když v době vrcholícího povstání museli ovládat rozsáhlé území. Mezi historiky se diskutuje o tom, zda byl dobyt samotný Jeruzalém. Na jedné dobové minci se hovoří o herut yerushalayim neboli „svobodě Jeruzaléma“, ale mohlo jít o obrazné vyjádření.

Hadrianus poté vyslal své nejlepší generály, především Julia Severa. Skutečnost, že Severus musel být vyslán až z daleké Británie, naznačuje vážnost situace Římanů. Severus přijal pomalou, ale nesmírně brutální strategii, při níž postupně drtil povstalce ničením infrastruktury a vlastně i velké části židovského obyvatelstva v Judsku. Dio píše:

50 jejich nejdůležitějších stanovišť a 985 nejznámějších vesnic bylo srovnáno se zemí. Při různých nájezdech a bitvách bylo zabito 580 000 mužů a počet těch, kteří zahynuli hladem, nemocemi a požáry, se nepodařilo zjistit. téměř celá Judea byla zpustošena. (Dio, 69,14.1-2)

Jeromeus píše:

Jeruzalém byl zcela zničen a židovský národ byl masakrován po velkých skupinách, což mělo za následek, že byl vyhnán i z hranic Judska. Bylo to v době, kdy byl rozdrcen Barcochebas, vůdce Židů, a Jeruzalém byl rozbořen do základů. (Jeroným, Komentář k Danielovi, 9. kapitola)

Židovské prameny jsou mnohem explicitnější a uvádějí příběhy o římských vojácích, kteří rozbíjeli děti o skály, a o masovém vraždění civilistů. Jeden příběh vypráví, že Hadrián dokázal postavit zeď z mrtvol dlouhou několik mil. I když jsou tyto příběhy zjevně poněkud apokryfní, zdá se, že odrážejí realitu mimořádně brutální kampaně, kterou bychom v moderním pojetí pravděpodobně nazvali etnickou čistkou.

Eusebius i židovské prameny se shodují v tom, že válka skončila tím, že Bar Kochba a jeho muži zaujali poslední postavení v pevnosti Beitar nedaleko Jeruzaléma. „Obléhání trvalo dlouho, než byli vzbouřenci hladem a žízní dohnáni ke konečné zkáze a původce jejich šílenství zaplatil zasloužený trest,“ píše Eusebius (4,6.3). Židovské prameny vyprávějí, že když Bejtar padl, „muži, ženy a děti byli zabíjeni, až jejich krev tekla do velkého moře“, tj. do Středozemního moře, zatímco jiný příběh vypráví o studentech a učitelích židovského práva, kteří byli zabaleni do posvátných svitků a upáleni (Talmud HaBavli, Gittin 57a).

Nejvýmluvnější je, že rabíni spojují pád Bejtaru s nejhoršími pohromami, které židovský národ postihly.

Devátého avu bylo našim předkům nařízeno, že jim nebude umožněn vstup do Země izraelské, První a Druhý chrám byly zničeny, Bejtar byl dobyt a město Jeruzalém bylo rozoráno. (Mišna Taanit 4,6)

Osud samotného Bar Kochby není jasný, i když prameny uvádějí, že s největší pravděpodobností zemřel v závěrečné bitvě o Bejtar nebo krátce před ní.

PODMÍNKA

To, co následovalo po pádu Bejtaru, bylo v mnoha ohledech stejně strašné jako samotná válka. Hadrián zašel tak daleko, že natrvalo změnil název Judeje na Palestinu, čímž fakticky vymazal její židovskou minulost. Židovské právo a rituály byly na nějakou dobu zakázány a mnoho židovských náboženských vůdců bylo umučeno, včetně rabína Akivy, který tak vroucně věřil v Bar Kochbu jako mesiáše. Nejvýmluvnější je, že Jeruzalém byl natrvalo přeměněn na pohanské město zvané Aelia Capitolina a Židům bylo zakázáno žít v jeho blízkosti. Eusebius cituje Aristona z Pelly, který uvádí,

Když tedy město přišlo o židovský národ a jeho staří obyvatelé zcela vyhynuli, bylo kolonizováno cizinci a římské město, které poté vzniklo, změnilo své jméno a na počest vládnoucího císaře Aelia Hadriana bylo nazváno Aelia. (4,6.4)

To však mohlo být poněkud sporné, protože většina židovského obyvatelstva byla buď zabita, zemřela na nemoci nebo hladem, nebo byla prodána do otroctví. Zatímco malé židovské komunity existovaly i nadále, například v Galileji, demografie Judeje se změnila ve prospěch nežidovského obyvatelstva, což trvalo téměř 2000 let až do příchodu sionistického přistěhovalectví. V důsledku toho se všechna zbývající centra židovského kulturního a náboženského života nacházela mimo území Izraele, zejména v Babylónii, kde byl shromážděn a redigován definitivní kodex židovského práva – babylonský Talmud. Židé se tak v podstatě stali národem bez státu a zůstali jím až do roku 1948 n. l.

Zdá se však, že válka byla pro Římany také velmi nákladná. Spekuluje se totiž, že legendární „ztracená legie“, Legio IX Hispana, byla během povstání zničena, protože přibližně v této době mizí z historických záznamů. Dio vypráví, že po skončení války „Hadrián v dopise senátu nepoužil úvodní větu, kterou císaři běžně postihovali: ‚Jste-li vy a vaše děti zdraví, je dobře; já a legie jsme zdraví'“ (69,14.3).

HISTORICKÁ PAMĚŤ

Historická paměť Bar Kochbova povstání je mnohem slabší než paměť židovského povstání z roku 70 n. l., snad kvůli velkolepé tragédii zničení Chrámu, snad proto, že se o něm dodnes nedochovaly žádné podrobné dějiny. Přesto Bar Kochba zůstal v historické paměti živý. Pro Římany byla vzpoura nejlépe zapomenuta, ale někdy byla uváděna jako příklad obzvláště krvavé a brutální konfrontace s nesmiřitelným nepřítelem. Pro křesťany byla vzpoura dalším důkazem nadřazenosti jejich nové víry nad judaismem. Zejména stavěli do kontrastu postavení Bar Kochby jako neúspěšného mesiáše s tím, co považovali za skutečný Ježíšův nárok.

Pro Židy byla vzpoura poslední z řady historických katastrof a většinou se snažili uniknout jejímu traumatu mlčením. Na tak katastrofickou událost se o ní psalo překvapivě málo. Pokud se o ní mluvilo, většinou šlo o ponížení Bar Kochby jako falešného mesiáše a o nářek nad extremismem, který vedl ke zhoubným povstáním proti Římu. Mesiášská myšlenka sice v judaismu přežívala, ale byla mnohem přísněji kontrolována a ukryta v mystické a exegetické tradici. Uchazečům o mesiášství se všeobecně nedůvěřovalo a Židé byli většinou aktivně odrazováni od jejich následování.

S nástupem sionismu však došlo k přehodnocení povstání a zejména Bar Kochby samotného a někteří jej začali vnímat jako národního hrdinu, který se odvážně, i když osudově naposledy postavil cizí tyranii. Svátek Lag B’Omer, původně spojený s kabalou, byl přetvořen v oslavu Bar Kochby a jeho povstání. Jiní však zároveň varovali před novou mytologií Bar Kochby, protože se domnívali, že by mohla vést ke stejně katastrofálnímu výsledku jako samotná vzpoura. V dnešním světě, kde panuje spor mezi starověkým vyprávěním o katastrofě a moderním vyprávěním o hrdinství, zůstává Bar Kochba tím, čím možná vždy byl – fascinující a nepoznatelnou záhadou.