— Reportér ABC News John Quinones, který pokrýval zemětřesení v Mexiku v roce 1985, se zamýšlí nad katastrofou, při níž zahynuly tisíce lidí, v souvislosti se zemětřesením, které se odehrálo tento týden přesně po 32 letech.
Když jsem uviděl titulek v hlavních zprávách: „Zemětřesení v Mexico City“, pocítil jsem známou bolest v žaludku. Vrátilo mě to do toho strašného dne – přesně před 32 lety – kdy jsem přistál v obrovském hlavním městě Mexika, abych informoval o posledním velkém zemětřesení v zemi 19. září 1985.
Zasáhlo mě v 7:17 ráno, zatímco většina obyvatel města byla ještě doma: prudké chvění země, které zaznamenalo sílu 8,0 stupně. Silné otřesy trvaly tři až pět minut, ale zdálo se, že trvají věčně. Energie uvolněná při vrcholu zemětřesení se podle odborníků rovnala přibližně výbuchu 1 114 jaderných zbraní.
Stovky budov se zřítily. Asi 10 000 lidí zahynulo a desítky tisíc jich zůstaly zraněné nebo bez domova.
Pamatuji si, jak jsem přistával na jediné dráze, která zůstala otevřená na mezinárodním letišti Benito Juarez, do všeobecného chaosu v ulicích hlavního města. Statisíce – možná miliony – lidí odmítaly vstoupit do svých domovů nebo kanceláří v obavách z nevyhnutelných silných následných otřesů.
Ale pak si další tisíce obyvatel vyhrnuly rukávy a začaly prohrabávat trosky – cihlu po cihle – a hledat přeživší. Každých pár minut jeden z dobrovolníků zakřičel: „Ticho!“ a okamžitě všichni přestali kopat. V zaprášeném vzduchu panovalo strašidelné ticho, když jsme všichni naslouchali, jestli někdo nepřežil.
Ale jak dny ubíhaly, šance na nalezení dalších živých obětí se stále zmenšovaly.
A pak přišly zázraky.
Uprostřed noci, šest dní po prvním zemětřesení, jsme natáčeli v nemocnici Juarez v centru hlavního města. Už několik dní se nepodařilo nikoho zachránit. Pak náhle dobrovolníci zvedli ruce do vzduchu a znovu vyzvali k tichu. Jeden z pracovníků zaslechl něco, co považoval za slabý zvuk dětského pláče. Dobrovolníci pak pokračovali v horečném kopání. A skutečně, během několika minut opatrně vytáhli z trosek šestidenní miminko – malou Elvíru Rosasovou. Narodila se jen pár minut předtím, než se téměř před týdnem otřásla země, a navzdory všem předpokladům nějak přežila.
A to nebylo všechno. O hodinu a půl později se ozvalo další volání o klid a další dítě – tentokrát osmidenní chlapeček byl vynesen ven za jásotu a slzavých výkřiků vděčnosti.
Dnes v noci, kdy sledujeme, jak se neúnavní dobrovolníci znovu prohrabávají troskami zřícených budov – včetně školy v Mexico City, kde uvízly desítky dětí – by nám záchrana, které jsme byli svědky přesně před 32 lety, měla dát naději.
Koneckonců, „zázraky“ se dějí.