8 příznaků, že jste emigrant v zemi, která nikdy nebyla kolonizována

V závislosti na tom, jak to definujete, jsou jedinými zeměmi, které nikdy nebyly koloniemi, Libérie, Etiopie, Japonsko, Thajsko, Bhútán, Írán, Nepál, Tonga, Čína a možná Severní Korea, Jižní Korea a Mongolsko. Někteří historici se nad tímto seznamem pozastavují. Například Etiopie byla v letech 1936-1941 okupována Italy, dokud nebyli vyhnáni. Zanechali po sobě pizzu a těstoviny (což nikdy nemůže být špatně). Kdyby si však tito historici udělali čas a navštívili Etiopii (nebo jiné země na seznamu), uvědomili by si, jak je zřejmé, že ve skutečnosti nikdy nebyly kolonizovány.

Z vlastní zkušenosti uvádím osm poznávacích znamení, která mi napověděla, že země, v níž jsem žil, nikdy nebyla kolonií:

1. Země, v níž jsem žil, nikdy nebyla kolonií. Vnitřní rozmanitost je ohromující.

Úředním jazykem Etiopie je amharština. Ale přestože v zemi žiji 16 měsíců, sotva dokážu dát dohromady větu. To proto, že žiji v jižním regionu, v zóně Sidama. Ve městě mluví sidamsky asi polovina lidí. Stačí jet pět minut téměř jakýmkoli směrem a 100 % lidí mluví sidamsky – a jenom sidamsky.

Takže se učím tuny sidamštiny. Ale když pojedu 30 minut na severovýchod, ocitnu se v oromské zóně, kde je úplně jiný jazyk a kultura, kterou se musím naučit. Pak je tu ještě Ethio-Somali, Tigray, Gurage, Welayta, Hadiya a Afar. Ve skutečnosti se v této zemi denně mluví asi 88 domorodými jazyky.

Zbytek kontinentu má za sebou podobnou rozmanitost, ale zkuste najít zemi, kde mají obskurní místní jazyky vlastní televizní stanice a používají se k výuce na univerzitách. A zkuste najít zemi, kde vysoké procento lidí vůbec neumí mluvit úředním jazykem.

2. Nikdo se vás nebojí.

Možná to zní divně, ale každý, kdo navštívil bývalou kolonii, bude vědět, o čem mluvím. Ve většině těchto zemí stále panuje určitá úcta k bílým cizincům a každý, kdo vám tvrdí něco jiného, si dělá legraci.

Když jsem například dělal terénní práci ve Středoafrické republice, potkal jsem starší ženu, která se mnou nechtěla dělat rozhovor. Trochu mě to překvapilo, protože to byla první osoba, která kdy odmítla.

Ptal jsem se svého překladatele: „Proč nechce udělat rozhovor?“

Odpověděl mi pohotově: „

„Čeho se bojí?“

„Pamatuje si Francouze.“

CAR byla pod francouzskou kolonizací až do roku 1960. Nejsem Francouz, ale pro tuhle ženu jsem jím klidně mohl být.

A staré ženy nebyly jediné, koho moje přítomnost rozrušila. Malé děti občas křičely, když mě viděly přicházet, protože bělocha viděly jen tehdy, když měly dostat injekci.

Očekával jsem podobné reakce i v Etiopii, ale nikdy jsem se jich nedočkal. Místní lékaři jsou Etiopané, takže si děti nemyslí, že jsem tam proto, abych do nich píchal jehly.

Jistě, jsem novinka, ale nikdy ne taková, které by se museli bát nebo se o ni starat. Když jdu na kliniku, sedím ve frontě jako všichni ostatní. A když na mě někdo chce být milý, jsem si jistý, že to není kvůli nějakému kulturně zakořeněnému přežitku z koloniálních dob. Jsou na mě milí, protože jsem host a pohostinnost je velkou součástí jejich kultury.

3. Pokud se chcete dorozumět anglicky, raději mluvte dialektem.

Většině bývalých kolonií byl vnucen jazyk jejich kolonizátorů. Etiopané sice říkají centru města „piazza“ a mraženému popu se říká „gellati“, ale jinak na ulicích neuslyšíte ani špetku italštiny.

Přesto etiopští pedagogové chápou význam angličtiny jako světového jazyka, a proto ji začínají učit už v 1. třídě. Většina z 26 % Etiopanů, kterým se podaří dokončit střední školu, ji ovládá docela dobře. Rychle jsem však zjistil, že pokud chci s někým komunikovat anglicky a být srozuměn, musím se naučit etiopskou angličtinu.

Na rozdíl od mnoha bývalých kolonií učí Etiopany angličtinu téměř vždy Etiopané. A podle mého názoru se už začíná vyvíjet v jakýsi pidžin, což je důvod, proč se každé ráno přistihnu, jak svému partnerovi překládám zprávy BBC z angličtiny do češtiny.

Několik tipů pro začátečníky v tomto jazyce:

• „Třída“ znamená jakýkoli typ místnosti;
• „Kalhoty“ jsou spodní prádlo;
• „Kalhoty“‚ jsou kalhoty;
• „Dům“ označuje jakýkoli druh budovy;
• „Dítě“ znamená dítě jakéhokoli věku;
• Nežádejte o účet, žádejte o účet (a zřetelně vyslovujte);
• „Restaurace“ je nesmyslné. Řekni „hotel“.

4. Ať řekneš cokoli, jsi z Evropy.

Jsem z USA a plánoval jsem cestu domů na návštěvu. Všichni moji přátelé vědí, že už je to nějaký čas, a tak mi často říkají: „Doufám, že se ti cesta zpátky do Evropy vydaří.“

Chvíli jsem si myslel, že doslova každý, koho znám, netuší, odkud jsem. Dokud jsem na to někoho nevyzval: „Víš, já nejsem z Evropy, já jsem z USA a vracím se zpátky do USA.“ Můj kamarád tuto poznámku odmítl rukou a řekl: „To je celá Evropa!“

Od té doby jsem to probíral s dalšími lidmi a jejich pocity jsou stejné. Dokonce i ve zpravodajských médiích se při diskusi o západních trzích mluví o „ferengochu“, což v doslovném překladu znamená: „

5. Někdy jste také Číňané

V prvních dnech mého života v Etiopii na mě křičel jeden kluk: „Hej, Buddha Buddha China Town!“

Nebylo to také naposledy. Lidé na ulici mi skoro každý den říkají „Číňane“.

Byl jsem na mnoha místech, ale Etiopie je první, kde si mě spletli s Číňanem.

Ale člověk se jim tak trochu nemůže divit. Je tu spousta Číňanů. Každopádně mnohem víc než „ferengů“. Obě země spolu hodně obchodují, a protože Etiopie nikdy nebyla kolonizovaná, je mnohem pravděpodobnější, že první člověk světlé pleti, kterého někdo uvidí, bude z Asie.

Já se tomu jen směju a utěšuji se myšlenkou, že mi nejspíš neříkají „Číňane“ zdaleka tak často jako mnoha Korejcům a Japoncům, kteří tuto zemi navštěvují.

6. Nikoho nezajímají vaše svátky.

Každý emigrant vám potvrdí, že chybějící svátky s rodinou mohou být jednou z nejtěžších částí života v zahraničí. Naštěstí pro milovníky Vánoc můžete téměř v každé části světa najít alespoň kapsy křesťanů, kteří mají pro význam tohoto dne pro vás určité pochopení.

Etiopie je asi z 63 % křesťanská, ale ani to nezabránilo tomu, aby poslední dvoje Vánoce nebyly nejtěžší v mém životě.

Víte, Etiopie má svůj vlastní kalendář (podobně jako Čína, další nekolonie) a jejich Vánoce jsou o dva týdny později než západní. Takže 25. prosince 2015 jsem seděl a nic nedělal, zatímco všichni ostatní ve městě se věnovali svým záležitostem. Nikdo nevěděl, že je to pro mě svátek. Samozřejmě jsem neměl žádnou práci – všichni moji klienti na Západě mi dali volno. Pak, asi tři dny po Vánocích, začaly obchody vystavovat vánoční výzdobu k prodeji. V hotelu poblíž mého domu udělali perníkovou chaloupku a vytáhli nafukovacího Santa Clause. Našla jsem vánoční pohodu!“

Aspoň jsem si mohla s maminkou přes Skype popovídat o svátcích. Byla v Číně, kde se na Vánoce také moc nehledí. Říkala, že se těší na čínský Nový rok.

Naštěstí je snadné na to všechno zapomenout, když se člověk zapojí do místních svátků. Je jich mnoho. Začátek roku 2016 jsem sice nemohl oslavit 1. ledna (etiopský nový rok je 11. září), ale užil jsem si jak národní, tak místní oslavy nového roku (také s odstupem několika týdnů).

7. Je tu jen jedna rocková kapela.

Nikdy jsem si nevšiml, jak moc západní hudba ovlivňuje hudební vkus zbytku světa, dokud jsem se sem nepřestěhoval. V celé Africe a Jižní Americe jsou rock, alternativa, hip hop a rap standardními žánry.

Ale tady je jen jedna rocková kapela (alespoň co vím). Jmenují se „Jano Band“ a jejich věci jsou docela dobré, ale zdaleka ne tak zajímavé jako většina etiopské hudby. Etiopská hudba je rozmanitá, stejně jako její obyvatelé, a má jedinečný zvuk, který nikde jinde nenajdete. Jistě, začínají do ní pronikat populární západní styly, ale řekl bych, že 95 % hudby v zemi je diatonická a v klipech se často objevují hospodářská zvířata.

Přímo doufám, že to tak zůstane. Poznávání rozmanitosti hudby v zemi, která nikdy nebyla kolonizována, mě nutí přemýšlet, o kolik silnější mohly být místní hudební styly na jiných místech, která kolonizována byla.

8. Nikdo nechápe, proč tak spěcháte.

Afrika obecně bývá uvolněnější než západní svět, ale jedním z důsledků nešťastné kolonizace míst, jako je Keňa a Ghana, je to, že mají výhodu, pokud jde o uspokojování západních očekávání.

Myslím, že proto je tady naprosto přijatelné, aby mě číšník v jednom z nejhezčích hotelů ve městě držel jako rukojmí, protože mi nemůže vytisknout účtenku…. Tohle se skutečně stalo: V hotelu vypadl proud a ona mi nemohla vystavit účtenku za jídlo, takže jsem nemohl zaplatit. Zeptal jsem se jí, jestli můžu zaplatit bez účtenky, a ona řekla, že ne, z daňových důvodů. Někdo na mě čekal, tak jsem se jí snažil podat víc než dost peněz a zamířil po schodech dolů. Velmi omluvně mi fyzicky bránila v odchodu a řekla: „Prosím, počkejte, prosím.“

Věděla jsem, že se obává problémů, a tak jsem si sedla zpátky. Ale asi po dvaceti minutách jsem nechal peníze na stole a vyběhl ven, když se nedívala.

V Etiopii mají lidé vždycky volno, i když ho ve skutečnosti nemají. Dlouho jsem to nechápal, ale existuje vážná kulturní povinnost stát na ulici a každého dlouze zdravit. Kdysi jsem se na svého partnera zlobila, když jsem ho posílala přes ulici koupit chleba, což je úkol, který trvá asi dvě minuty. Vracel se po hodině, krčil rameny a říkal: „Zdravil jsem lidi.“

*****

Možná by si těchto věcí mnoho lidí nevšimlo, ale myslím, že nic nedokáže lépe demonstrovat dlouhodobé dopady západní kolonizace než pobyt v zemi, která ji nikdy nezažila.

Přesto se globalizace stále šíří a já vidím, že už teď výrazně ovlivňuje zdejší jazyky, kulturu, umění a způsob života. Ačkoli změna nemusí přijít od invazního potlačovatele, konečný efekt může být v podstatě stejný.

Etiopie a další nekolonie mají některé jedinečné vlastnosti, které naznačují, jak rozmanitá lidská podstata ve skutečnosti je, kulturní skvosty, kterých bychom si měli vážit, protože v budoucnu už nemusí být tak zřejmé.

Courtney Danyelová je spisovatelka na volné noze, která v současnosti žije v jižní Etiopii. Má magisterský titul z evoluční antropologie a vášeň pro lidi, kultury a cestování. Více se o ní dozvíte na stránkách CourtneyDanyel.com a sledujte ji na Twitteru @danyeltravels.