„Všechna štěňata jsou roztomilá,“ vysvětluje Clive Wynne, vedoucí laboratoře Arizonské státní univerzity zabývající se kynologií. „Ale ne všechna štěňata jsou stejně roztomilá.“ Chovatelé skutečně již dlouho zjišťují, že štěňata se stávají nejroztomilejšími ve věku osmi týdnů; pokud jsou starší, někteří chovatelé nabízejí slevu, aby posílili oslabenou touhu budoucích majitelů. Takto vyladěné preference se mohou zdát svévolné, dokonce kruté. Nedávný výzkum však naznačuje, že vrchol roztomilosti štěněte slouží důležitým účelům – a může hrát zásadní roli při sbližování psa a majitele.
Ve studii zveřejněné letos na jaře se Wynne a jeho kolegové snažili vědecky určit časovou osu roztomilosti štěněte. Jejich zjištění se do značné míry shodovala se závěry chovatelů: Lidé shodně hodnotili psy jako nejpřitažlivější, když jim bylo šest až osm týdnů. Tento věk se podle Wynna shoduje s klíčovým vývojovým milníkem: Psí matky přestávají kojit svá mláďata kolem osmého týdne, poté jsou štěňata odkázána na člověka, aby přežila. (Úmrtnost štěňat bez lidských pečovatelů dosahuje v prvním roce života až 95 %.) Vrchol roztomilosti tedy není náhoda – přesně ve chvíli, kdy na našem zásahu záleží nejvíce, se pro nás štěňata stávají neodolatelnými.
Není na škodu, že lidé se zdají být vůči roztomilosti obzvláště zranitelní. Výzkumy ze 40. let 20. století ukazují, že prakticky jakýkoli tvor s dětskými rysy – velkýma očima, vypouklým čelem, krátkými končetinami – je schopen přitáhnout naši náklonnost, od těch nepřekvapivých (tuleni, koaly) přes podivné (axolotlové, druh salamandra) až po ty neživé (Mickey Mouse). Psí roztomilost je však jedinečně zaměřená na člověka a její strategické využití se neomezuje pouze na štěňata. Ve studii provedené v roce 2017 na psech ve věku od jednoho do dvanácti let psychologové ve Velké Británii prokázali, že lidští mazlíčci výrazně častěji zvedají obočí a vyplazují jazyk, když se na ně lidé dívají, což jsou vizuální signály, které dospělým psům propůjčují štěněčí nádech. Další výzkumy objasňují, proč se psi snaží upoutat naši pozornost tímto způsobem. Bylo zjištěno, že oxytocin, takzvaný hormon lásky, se u psů a jejich majitelů zvyšuje poté, co si vzájemně pohlédnou do očí – což vyvolává stejnou zpětnou vazbu, jaká existuje mezi lidskými matkami a jejich dětmi. Jinými slovy, čím více nás psi přimějí, abychom se na ně dívali, tím pevnější pouto si k nim vytvoříme.
Štěňata, která se rodí slepá a v podstatě hluchá, nejsou v prvních týdnech života interaktivní a Wynne poznamenává, že mnoho lidí považuje zvířata v této fázi za cizí a nepřitažlivá. Nedávná studie zaměřená na lidi ukázala, že podobně jako šestitýdenní štěňata jsou i šestiměsíční děti vnímány jako výrazně roztomilejší než novorozenci.
Což nás přivádí k poslednímu účelu vrcholné roztomilosti: vynahradit ošklivost novorozenců. Jak navrhli psychologové Gary Sherman a Jonathan Haidt, opožděný nástup roztomilosti u lidských dětí přináší výhody, které zdaleka nespočívají jen v tom, že nastartují náš pečovatelský instinkt – podněcují také příval sociálních interakcí, jako je mazlení, hraní a mluvení s dětmi. Tyto činnosti jsou z vývojového hlediska klíčové i pro štěňata, ale u extrémně malých dětí je nelze provádět příliš efektivně. A tak se „člověk nerodí roztomilý“, uzavírají Sherman a Haidt. „Člověk se roztomilým stává.“
Tento článek vyšel v tištěném vydání z listopadu 2018 s titulkem „Přežití nejroztomilejších“
.