Úryvek z knihy B. B. Warfielda „The First Question of the Westminster ‚Shorter Catechism'“ z The Princeton Theological Review (říjen 1908), str. 583-87:
Zvláštností této první otázky a odpovědi Westminsterského katechismu, jak uvidíme, je výtečnost, s jakou přináší stručné vyjádření celého reformovaného pojetí významu lidského života. Říkáme celé reformované pojetí. Neboť tomuto pojetí není učiněno zadost, řekneme-li pouze, že hlavním cílem člověka je oslavit Boha. To jistě: a to jistě na prvním místě. Ale podle reformovaného pojetí člověk existuje nejen proto, aby v něm byl oslaven Bůh, ale aby se v tomto oslaveném Bohu těšil. Tím je učiněno zadost subjektivní i objektivní stránce věci.
Reformované pojetí není plně a spravedlivě vyjádřeno, pokud je vyjádřeno tak, že se může zdát, že se spokojuje s pojetím člověka pouze jako předmětu, na němž Bůh zjevuje svou slávu – případně dokonce pasivního předmětu, v němž a skrze nějž je Boží sláva zajištěna. Pojímá člověka také jako subjekt, v němž je Boží sláva vnímána a v němž se Bůh těší. Žádný člověk tedy není ve svém myšlení skutečně reformovaný, pokud nechápe člověka nejen jako předurčeného k tomu, aby byl nástrojem Boží slávy, ale také jako předurčeného k tomu, aby Boží slávu odrážel ve svém vlastním vědomí, aby se radoval z Boha: ne, pokud se sám netěší z Boha jako ze všehoslavného.
Přečtěte si velké reformované věrozvěsty. Nótou jejich díla je jásání v Bohu. Jak například Kalvín oslavoval a těšil se z Boha! Každá stránka zní tímto tónem, tónem osobní radosti ze Všemohoucího, o němž se ví, že není pouze všemoudrý, ale také všemilující. …
Není to však Kalvín, kdo jako první udeřil na tuto notu, a je tu jiný, v jehož myšlení je Bůh přítomen ještě trvaleji – Kalvínův učitel Augustin. Je to například břemeno Augustinových Vyznání a jeho klasické vyjádření najdeme v oné velké větě, která shrnuje celé učení Vyznání: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a naše srdce je neklidné, dokud nenajde svůj klid v tobě.“ (srov. např. Duše totiž nepotřebuje nic, co by nemohla najít v Bohu. „Ať je ti Bůh,“ nabádá v další z oněch velkých vět, jimiž jsou posety jeho stránky – „Bůh ať je ti vším ve všem, neboť v něm je celek všeho, co miluješ“. A pak tuto myšlenku dále rozvíjí: „Bůh je pro tebe vším ve všem: máš-li hlad, On je tvůj chléb, máš-li žízeň, On je tvůj nápoj, jsi-li ve tmě, On je tvé světlo,… jsi-li nahý, On je tvůj oděv nesmrtelnosti, až toto porušení oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost.“
Radost z Boha, požitek z Boha – to je opakující se refrén celé Augustinovy řeči o Bohu: radost z Boha zde, požitek z Boha navěky. Chtěl by znát cestu života – slovy, která po něm měl opakovat jeho velký žák, nám říká, že musíme poznat Boha i sebe, Boha v jeho lásce, abychom si nezoufali, sebe ve své nehodnosti, abychom nebyli pyšní. A kdybychom věděli, co je cílem – co jiného to je než věčná radost z tohoto Boha lásky? …
Odlišnost úvodní otázky a odpovědi Westminsterského kratšího katechismu spočívá v tom, že se pohybuje na této vysoké úrovni a říká to vše ve stísněném prostoru tuctu výstižných slov: „Hlavním cílem člověka je oslavovat Boha a těšit se z něj navěky.“ Jistě ne těšit se z Boha, aniž by ho oslavoval, neboť jak by se mohl těšit ten, jemuž sláva neodmyslitelně patří, aniž by byl oslavován? Ale stejně tak jistě ne oslavovat Boha, aniž bychom se z něho těšili – neboť jak by mohl být oslavován ten, jehož sláva je jeho dokonalostí, kdyby se z něho zároveň netěšili?
.