ASPEN, Colorado – Když se sejde skupina lidí středního věku, aby si postěžovala na dvacátníky, obvykle se mluví o tom, že pořád píšou SMS, tráví příliš mnoho času na sociálních sítích nebo se vracejí k rodičům, protože se bojí přijít přímo k majiteli firmy, podívat se mu přímo do očí a požádat ho o práci.
Na úterním Aspen Ideas Festivalu však zazněla unikátní stížnost mileniálů:
Děti se dnes prostě neumějí zamilovat.
Erika Christakisová, lektorka Yale Child Study Center, je bývalou spoluvládkyní jedné ze studentských kolejí na Harvardu. Říká, že během jejího působení jí studenti opakovaně říkali, že nemají čas na vztahy – což se výrazně lišilo od její vlastní vysokoškolské zkušenosti.
„To byla tak odlišná zkušenost od mé vysokoškolské zkušenosti,“ řekla Christakisová na konferenci, kterou společně pořádají The Atlantic a Aspen Institute. „To bylo považováno za přechodový rituál. Bylo to považováno za součást toho, že jste nově dospělý člověk, který se snaží poznat lidi důvěrnějším způsobem.“
Panelisté každý z nich nadhodil svou teorii o úpadku randění na vysoké škole:
Christakis si myslí, že je to proto, že se vysokoškoláci v dnešní době příliš soustředí na budování životopisu a přípravu na kariéru. Na střední a vysoké škole jsou indoktrinováni kultem mimoškolních aktivit a posedlost angažovaností pokračuje po celou dobu studia na vysoké škole téměř jakoby ze setrvačnosti. „Je to ‚jsem tajemník toho‘ a ‚jsem ředitel tamtoho‘,“ řekla. „A dokonce i oni připouštějí, že spousta z toho je tak trochu falešná.“
Více v této sérii
Rachel Greenwaldová, autorka a koučka v oblasti randění, si myslí, že je to proto, že většina vysokoškolských „vztahů“ se nyní odehrává v rámci krátkého sexuálního setkání, neboli „hookupu“, jak mladí říkají. „Romantika,“ řekla, „šla cestou kurzívního písma.“
Nedávná studie Americké psychologické asociace zjistila, že 60 až 80 procent severoamerických vysokoškoláků mělo známost, přestože 63 procent vysokoškoláků a 83 procent vysokoškolaček uvedlo, že by dali přednost tradičnímu vztahu.
„Tím, že se připravují na sex, se emocionálně vyčerpávají,“ řekla Greenwaldová. „Trénují se na to, aby … odhodili, ignorovali, spolkli své emoce, aby se mohli účastnit úzkostné, ale běžné dynamiky, kterou je kultura seznamování.“
Lori Gottliebová, spolupracovnice časopisu Atlantic, autorka a psycholožka, si myslí, že je to proto, že mileniálové byli svými rodiči a učiteli tak rozmazlováni, že nyní nejsou schopni přijmout názory a realitu jiných. Proto je těžké, když je ve vztahu vaší realitou to, že půjdete na farmářský trh a uděláte si společně zdravý salát, a realitou vašeho partnera je Starcraft.
Gottliebová si také myslí, že vysokoškoláci už neumějí komunikovat tváří v tvář. (Pořád jenom píšou esemesky.) Poukazuje na to, že jeden nový předmět na Boston College zadává studentům, aby chodili na rande – v náplni předmětu je diskuse o tom, „jaká slova říct“, když chcete někoho pozvat na rande.
Podobně Illinoiská univerzita nyní pořádá semináře na témata jako „Seznamování na vysoké škole: „Odhalení seznamovací scény“. Dukeova univerzita nabízí poradenský cyklus na téma „Jak být zamilovaný“. Studenti se dozvědí, „jak se zamilovat … včetně rozpoznání, kdy k tomu může dojít“, a také jak efektivně komunikovat, jak rozpoznat, kdy je zmíněná láska „toxická“, a jak poznat, kdy je čas se rozejít.
V tomto seznamu chybí např:
Christakis si myslí, že v budoucnu by mohlo být takových kurzů více, a to jak kreditních, tak nekreditních. Vztahy nás činí šťastnými a mohou být součástí toho, co potřebujeme k tomu, abychom se cítili úspěšní. A nakolik jsou univerzity laboratořemi úspěšné dospělosti, jsou kurzy o vztazích „zcela slučitelné s akademickým posláním univerzity“, řekla.“
Gottlieb řekl, že v dnešní době se zdá, že se na univerzitních kampusech klade důraz na nezávislost nebo na to, že by se studenti neměli příliš brzy usadit. Dodala však, že se setkává i s psychoterapeutickými klienty z řad mladých dospělých, kteří se navzdory svým kariérním úspěchům cítí osamělí. Kdyby byli vysokoškoláci lépe vybaveni k navazování a udržování vztahů, cítili by se v dospělosti spokojenější.
Při odchodu ze sezení jsem narazila na skupinu tří maminek vysokoškoláků, které hlasitě diskutovaly o názorech panelistů. Zdálo se, že jedním z důvodů, proč se dnešní vysokoškoláci zdají být tak ztracení, pokud jde o některé základní funkce dospělosti, je to, že jejich rodiče (myšleno oni sami) je v dětství příliš pevně drželi za ruce. Za každým problémem byla rodičovská porada, za každými zavřenými dveřmi telefonát, který tahal za nitky. Dnešní privilegované mládeži se nikdy nedovolí udělat si modřiny, tak jak bychom mohli očekávat, že budou vyhledávat modřiny lásky?“
Jedné z žen jsem se zeptal, jestli si myslí, že vysokoškolské kurzy o randění jsou dobrý nápad.
„Ne. Prostě jsme se to museli naučit sami,“ řekla. „Takhle jsou to zase dospělí, kdo všechno vede.“
„Takhle to zase vedou dospělí.