Božskou existenci nelze dokázat
Od doby, kdy Immanuel Kant napsal svou Kritiku čistého rozumu, je běžné, že myslící lidé trvají na tom, že existenci Boha nelze dokázat. Ve skutečnosti bylo toto tvrzení v americké intelektuální kultuře povýšeno na úroveň dogmatu. Důvodem, proč vím, že je toto tvrzení považováno za nezpochybnitelné dogma, je reakce, které se mi dostává, když ho zpochybňuji. Když někdo řekne: „Existenci Boha nemůžete dokázat“. Chci se zeptat: „Jak to víte? Vždyť jste mě právě potkal! Jak víš, co dokážu?“
Co má většina lidí na mysli, když pronáší toto tvrzení? Většina lidí má na mysli, že nemohu předložit filozofický argument pro existenci Boha, který by přesvědčil všechny myslící lidi. Nelze totiž, jak se říká, poskytnout argument, který by přiměl k souhlasu. Pokud můj argument nepřesvědčí ani toho nejzarytějšího ateistu, pak jsem existenci Boha nedokázal. Protože takového ateistu nedokážu přesvědčit, aby uvěřil, mé argumenty se nepovažují za důkaz. Pokud se nepovažují za důkaz, k čemu jsou dobré?“
Souhlasím s tím, že nemohu poskytnout argument, který by přesvědčil všechny myslící lidi. Co mi to však říká? Říká mi to něco o Bohu? Ne, říká mi to více o povaze důkazu než o tom, zda Bůh existuje. Nemohu předložit argument, který by každého bez pochybností přesvědčil, že Bůh existuje. To není problém. Víte, pro žádný zajímavý filosofický závěr nemohu poskytnout argument, který by všichni přijali bez možnosti pochybností.
Nemohu dokázat bez možnosti pochybností – způsobem, který by všechny filosofy přesvědčil, že Skalisté hory tu skutečně jsou jako objekt nezávislý na mysli. Nemohu dokázat, že celý vesmír nevznikl před pěti minutami a že všechny naše zdánlivé vzpomínky nejsou iluze. Nemohu dokázat, že ostatní lidé, které vidíte v kampusu, mají mysl. Možná jsou to velmi chytří roboti.
Je jen málo zajímavých filozofických závěrů, které lze dokázat nade vší pochybnost. Skutečnost, že argumenty pro existenci Boha nepřinášejí matematickou jistotu, tedy sama o sobě neoslabuje argumenty pro Boží existenci. Prostě jen řadí otázku Boží existence do stejné kategorie jako jiné otázky, například otázku existence vnějšího, na mysli nezávislého světa a otázku, jak víme, že ostatní lidé mají mysl.
Znamená to, že argumenty pro Boží existenci jsou zbytečné? Vůbec ne. Jistě, nemohu předložit argument, který by přesvědčil všechny myslící lidi, ale to neznamená, že nemám dobrý důvod věřit v Boha. Může se ukázat, že některé z mých důvodů pro víru v Boha mohou být přesvědčivé i pro vás. I když vás nepřesvědčím o tom, že Bůh existuje, nemusí být mé argumenty zbytečné. Je rozumné věřit, že hory jsou skutečné, že naše vzpomínky jsou obecně spolehlivé a že existují jiné mysli. Je rozumné těmto věcem věřit, i když je nelze dokázat. Možná tě nějaký argument pro Boží existenci přesvědčí, že víra v Boha je rozumná.
Jak tedy můžeme vědět, že Bůh existuje? Místo abychom hledali nepochybné závěry, zvažujeme důkazy a zvažujeme alternativy. Která alternativa nejlépe odpovídá důkazům? Vybereme si tu či onu alternativu. Neutrální půda neexistuje.
Kde můžeme najít informace o Bohu?“
Když se nad tím zamyslíme, zdá se, že existují pouze dva základní zdroje informací o Bohu, pokud taková bytost existuje.
Jsou to následující:
- Na základě toho, co pozorujeme ve vesmíru, můžeme nejprve vyvodit, co by mohlo být o Bohu pravdivé. Díváme se na fyzický vesmír, lidskou přirozenost a kulturu a pozorujeme věci, které mohou být vodítkem k existenci nebo povaze nadpřirozena.
- Druhé, Bůh mohl vstoupit do vesmíru a říci nám pravdivé věci o sobě, morálce, smyslu a o tom, jak s ním máme mít vztah. Tomu se říká zjevení.
Dovolte mi, abych každou z těchto možností vysvětlil. Jednou jsme s manželkou jeli z Los Angeles na Rhode Island. Trvalo to dlouho. Ta země je dost velká. Na základě tohoto pozorování dává smysl si myslet, že pokud existuje nějaká osoba nebo bytost, která je zodpovědná za vytvoření fyzického vesmíru, má tato bytost mnohem větší moc než my. To je nyní poněkud zjednodušený příklad. Další pozorování, které můžeme učinit, je, že každá kultura, o které něco víme, má hluboký smysl pro to, že určité věci jsou morálně přípustné a určité věci jsou morálně zakázané. To nás vede k závěru, že pokud existuje nějaká nadpřirozená bytost odpovědná za lidskou přirozenost, je tato bytost osobní. Má morální aspekt své přirozenosti.
Druhým zdrojem informací je, že Bůh mohl převzít iniciativu a vstoupit do vesmíru, aby se zjevil. Může nám říci pravdivé věci o své přirozenosti a záměrech a o lidském smyslu a morálce.
Křesťanství zastává názor, že oba tyto zdroje informací jsou dobré. Máme stopy Boží existence, které lze pozorovat, a Bůh vstoupil do fyzického vesmíru prostřednictvím života a učení Ježíše Nazaretského v dějinách a řekl nám o sobě.
Nyní se v tomto článku soustředím na první zdroj. Můžeme se o Bohu něco dozvědět z toho, co pozorujeme? Existují dobré důvody, proč na základě těchto pozorování věřit v Boha? Myslím, že ano.
Důvody, proč věřit v Boha
Chci vyzvednout dvě pozorování, která nám podle mého názoru dávají dobrý důvod myslet si, že Bůh existuje. Za prvé, existenci vesmíru lze lépe vysvětlit existencí Boha. Za druhé, existence objektivních morálních hodnot je lépe vysvětlena existencí Boha.
Důvod první: Existence vesmíru je lépe vysvětlena existencí Boha.
Začnu vyložením argumentu:
Existují věci, které vznikají.
Vše, co vzniká, je způsobeno existencí něčeho jiného.
Nemůže existovat nekonečná řada minulých příčin.
Existuje tedy první příčina, která nevznikla. Jinými slovy, první příčina existovala vždy.
Podívejme se na jednotlivé kroky tohoto argumentu:
Předpoklad 1. První příčina existuje vždy. „Existují věci, které vznikly.“
Mnoho věcí vzniklo. Tento článek vzniká v okamžiku, kdy ho píšu. Ty jsi vznikl a já také.“ Tato premisa není sporná.
Premisa 2. „Já jsem vznikl. „Vše, co vzniká, je způsobeno něčím jiným.“
Je zřejmé, že nic nemůže způsobit vznik sebe sama. Cokoli, co způsobuje vznik sebe sama, musí existovat dříve, než vznikne. To je nemožné. Něco snad může vzniknout z Ničeho bez jakékoli příčiny. Může nějaká věc jen tak vzniknout bez absolutně žádné příčiny? To se také nezdá rozumné.
Když byly moje děti malé, občas kreslily po zdech. Kdybych vešel do jídelny a uviděl na stěně obrázek Pinky and the Brain nakreslený permanentním kouzelným fixem, zeptal bych se: „Kde se ten obrázek vzal?“. Moje dcera Elizabeth by možná řekla: „Vznikl z ničeho, tati. Nic ho nezpůsobilo. Prostě se tam objevil. Myslím, že je to docela zvláštní – ty ne?“ Přijal bych to? Ne! Věci nevznikají z Nicoty bez příčiny. Máme tedy dobrý důvod myslet si, že premisa dvě je pravdivá. Vše, co vzniká, je zapříčiněno existencí něčeho jiného.
Premisa třetí. „Nemůže existovat nekonečná řada minulých příčin.“
Je řada minulých příčin nekonečná? Může mít vesmír nekonečnou minulost? Odpověď zní, že nemůže. Za prvé, existují filosofické důvody, proč si myslet, že minulost nemůže být nekonečná. Za druhé existují vědecké důvody, které tento názor podporují.
Filozofické důvody
Proč nemůže být minulost nekonečná? Odpověď zní, že nekonečnou řadu nelze doplnit sčítáním. Řada minulých událostí je úplná. Zamyslete se nad tímto matematickým faktem. Proč není možné počítat do nekonečna? Je to nemožné proto, že ať počítáte jakkoli dlouho, vždy se dostanete na konečné číslo. Je nemožné dokončit skutečné nekonečno postupným sčítáním.
Minulost je úplná. Toto tvrzení znamená, že celá řada minulých událostí nyní končí. Končí dnes. Zítřek není součástí řady minulých událostí. Řada minulých událostí nepokračuje do budoucnosti. Je ukončena v současnosti. Jestliže není možné dokončit nekonečnou řadu postupným sčítáním (stejně jako není možné počítat do nekonečna), nemůže být minulost nekonečná. Je-li minulost konečná, tj. měla-li počátek, pak měl počátek i vesmír. Máme pádné filozofické důvody odmítnout tvrzení, že vesmír existoval vždy.
Vědecké důvody
Ty nebudu rozvíjet. Spíše na ně jen poukážu.
Teorie velkého třesku nedokazuje, že vesmír měl počátek, ale podporuje toto tvrzení.
Druhý termodynamický zákon nedokazuje, že vesmír měl počátek, ale také podporuje toto tvrzení.
Vidíme, že máme pádné filozofické a vědecké důvody, abychom odmítli myšlenku, že vesmír existoval vždy.
O vesmíru existují pouze tři alternativy:
1. Vesmír má počátek. Vesmír existoval vždy. Má nekonečnou minulost.
2. Vesmír vznikl z ničeho bez absolutně žádné příčiny.
3. Existenci vesmíru způsobilo něco mimo něj.
Máme pádné důvody odmítnout první dvě alternativy.
Třetí alternativa je nejrozumnější. Existovala první příčina. Tato příčina existovala věčně. Iniciovala velký třesk a stvořila vesmír. Co nyní můžeme o této příčině vědět? Proč si myslíme, že tou příčinou je Bůh? Stručně nastíním několik důsledků.
Za prvé, první příčina není součástí časoprostorového fyzikálního vesmíru, protože způsobila počátek časoprostorového vesmíru. Je tedy mimo časoprostor. Není fyzikální. Za druhé, má velkou moc. Za třetí, je to osobní činitel. To znamená, že to není inertní síla, ale musí to mít aspekty osobnosti; konkrétně to, že to chce. Jak to víme? Je to totiž nejlepší odpověď na otázku, proč k velkému třesku došlo, když k němu došlo. Proč ne dříve? Proč ne později? Všechny podmínky pro vznik Velkého třesku existovaly od věčnosti. Jediný druh příčiny, který známe a který může iniciovat účinek, když jsou všechny podmínky již přítomny, je vůle osobního činitele.
Nezastával jsem názor, že je logicky nemožné, aby vesmír vznikl z ničeho bez příčiny. Tvrdil jsem, že je rozumnější tvrdit, že má příčinu a že touto příčinou je nefyzický osobní činitel – Bůh.
Takže se zdá, že první argument je poměrně silný. Existenci vesmíru lépe vysvětluje existence Boha.
Důvod druhý: Existenci objektivních morálních povinností lépe vysvětluje existence Boha.
Lidé prožívají smysl pro morálku, který je vede k pevnému přesvědčení, že určité věci jsou správné nebo špatné pro všechny lidi ve všech kulturách. Například je špatné mučit jiného člověka jen tak pro zábavu. Pro mě je to dnes špatně. Je to špatné pro občana Filipín a bylo to špatné pro někoho, kdo žil 500 let před naším letopočtem. Pokud je pravda, že je špatné mučit jiného člověka jen tak pro zábavu, pak náš morální smysl zachycuje něco skutečného a objektivního o morálce.
Někteří filozofové tvrdí, že bez Boha nemůže vůbec existovat objektivní morálka. Ve skutečnosti jsem toto tvrzení kdysi sám obhajoval. Svůj názor na tento bod jsem však změnil. Myslím, že bez Boha mohou existovat objektivní morální dobra. Například Aristoteles věřil, že existují objektivní skutečnosti týkající se toho, co pomáhá lidským bytostem vzkvétat. Rozkvět člověka je jednoznačně morálním dobrem. Některá objektivní morální dobra tedy mohou existovat i bez Boha. Těžší je najít prostor pro objektivní morální povinnosti bez Boha.
Jaký je rozdíl mezi morálním dobrem a morální povinností? Morální dobro je stav nebo situace, kterou je z morálního hlediska lepší mít než nemít. Můžeme se domnívat, že z morálního hlediska je lepší situace, když člověk může naplnit část svého potenciálu, než když nemůže naplnit nic z něj. Morální závazek je povinnost. Mám-li morální povinnost vykonat nějakou činnost, pak mám povinnost ji vykonat. Jestliže se zdržím vykonání tohoto činu, neplním jednu ze svých povinností a v tomto smyslu jsem vinný.
Budu tvrdit, že objektivní morální povinnost je lépe vysvětlitelná existencí Boha než ateistickými příběhy. Nebudu tvrdit, že objektivní morální povinnosti jsou bez Boha nemožné. Budu tvrdit, že jsou pravděpodobnější, pokud Bůh existuje. Pokud mám pravdu, objektivní morální závazky budou důkazem Boží existence.
Než budu pokračovat, musím objasnit, že netvrdím, že člověk musí věřit v Boha, aby byl morální. Netvrdím, že statisticky jsou ti, kdo věří v Boha, morálnější než ti, kdo v Boha nevěří. Rovněž netvrdím, že naše poznání morálky závisí na Bohu. Tento argument se týká toho, že objektivní morální závazky samy o sobě jsou ve vesmíru bez Boha překvapivé. Nehodí se tam.
Máme různé druhy povinností. Některé jsou obezřetnostní, například „měl by ses připravit na závěrečnou zkoušku“. Jiné souvisejí s hraním hry, jako například „nesmíš přesunout svého střelce po horizontále“. Jiné jsou morální. Jednou ze skutečností, která odděluje morální povinnosti od ostatních povinností, je to, že nemorální povinnosti jsou vlastně kondicionály. Například na závěrečnou zkoušku byste se měli připravit, pokud chcete mít dobrý prospěch ve třídě. Nemůžete více svého střelce podél horizontály, pokud chcete hrát šachy podle pravidel.
Tento druh povinností můžeme nazvat podmíněnými povinnostmi. U podmíněných podmínek je třeba dodržet dvě věci. Za prvé, není-li podmínka splněna, závazek neplatí. Za druhé, záleží na dotyčné osobě, zda chce podmínku splnit. Je tedy na vás, zda chcete hrát šachy podle pravidel. Pokud chcete hrát podle pravidel, pak máte povinnost nepohnout střelcem přes horizontálu. Pokud vám nezáleží na dobrém prospěchu ve třídě, nemáte povinnost připravovat se na závěrečnou zkoušku. Záleží jen na vás, zda vám na tom záleží.
Morální povinnosti nejsou takto podmíněné. Předpokládejme, že jste v situaci, kdy by bylo morálně špatné lhát. Někdo by mohl chtít říci, že vaše povinnost je podmíněná. Jinými slovy, morální tvrzení je následující: „Pokud chceš být morální, musíš v této konkrétní situaci mluvit pravdu“. Tato věta je pravdivá. Pokud nemluvíte pravdu, nejednáte v dané situaci morálně. Všimněte si, že tuto podmínku můžete svobodně odmítnout. Můžete se rozhodnout jednat způsobem, který není morální. Pokud se však rozhodnete podmínku odmítnout, nejste zproštěni povinnosti. Můžete se rozhodnout, zda budete jednat tak, abyste svůj závazek splnili, nebo ho nesplníte. Ať tak či onak, závazek stále trvá. Tento postřeh o morálním závazku je rysem našeho široce sdíleného pojetí morálních závazků. Je součástí toho, co znamená mít takový závazek.
Součástí toho, co činí morální závazky objektivními, je tato skutečnost, že to, zda platí, nezávisí na nás. Nemůžeme svobodně odmítnout „hrát morální hru“ tak, jako můžeme odmítnout hrát šachy a tahat figurkami, jak se nám zachce.
Ještě jedné věci si musíme všimnout, pokud jde o různé druhy našich závazků. Podmíněné závazky souvisejí s podmíněnými cíli. Pokud je mým cílem dobře se učit ve třídě, je pro mě závazná povinnost učit se. Je-li mým účelem hrát šachy podle pravidel, platí pro mě závazek o tom, jak smím pohybovat figurkami. Jak jsem řekl, tyto podmínky v jistém smyslu závisí na nás. Záleží tedy i na účelech, které jsou na nás. Můžeme se k nim přihlásit nebo se z nich odhlásit. Zdá se, že s účelem souvisejí i morální povinnosti. Chceme-li jednat tak, jak by člověk jednat měl, neměli bychom v určité situaci lhát. Účel v nepodmíněném závazku je nepodmíněným účelem. Nezáleží na mně, ale platí to.
Vzhledem k těmto postřehům o povaze závazků, a zejména o morálních závazcích, vidíme, že existence objektivních morálních závazků má smysl, pokud je Bůh skutečný. Bez Boha by sice nebyly nemožné, ale je překvapivé, že by vesmír vyvinul objektivní, nepodmíněné cíle pro lidské bytosti prostě náhodou.
Bůh, pokud existuje, je mocná osoba, která vytváří vesmír (a lidské bytosti) ze svých vlastních důvodů. Některé z těchto důvodů představují lidský účel. Křesťanství například uvádí, že součástí Božích záměrů při našem stvoření je, abychom ztělesňovali a praktikovali různé ctnosti, které odrážejí jeho vlastní dobrotu. V tomto pojetí není překvapením, že existují nepodmíněné závazky.
Pokud Bůh neexistuje, pak sice existuje kauzální příběh o tom, jak lidé vznikli, ale tyto příčiny neposkytují důvody ani účel naší existence. Objektivní morální závazky jsou v tomto pohledu překvapivé.
Shrnutí
Předložil jsem stručně dva argumenty pro existenci Boha. Na obou stranách je samozřejmě mnoho dalších argumentů, které je třeba vzít v úvahu, a každý z nich by mohl být rozveden mnohem podrobněji. Předložil jsem jich však, myslím, dost na to, abych naznačil, že je rozumnější věřit, že Bůh existuje, než že neexistuje.
Vidíme tedy, že některé věci, které pozorujeme v přirozeném světě, zakládají silný závěr pro tvrzení, že Bůh existuje. To nám dává důvod, abychom s obnovenou otevřeností uvažovali o možnosti, že Bůh vstoupil do časoprostorového vesmíru a zjevil se skrze osobu, život a smrt Ježíše z Nazareta.
Neprohlásil jsem, že s matematickou jistotou dokážu, že Bůh existuje. Uvedl jsem však dobré důvody, proč se domnívat, že existuje. Pokud chce někdo úspěšně tvrdit, že Bůh neexistuje, musí zaprvé poskytnout odpověď na každý z mých argumentů a zadruhé musí nabídnout argumenty, že Bůh neexistuje. Dokud tak neučiní, můžeme konstatovat, že máme dobré důvody tvrdit, že Bůh existuje.