Fretky, kocouři a lasičky byli na Nový Zéland původně vysazeni, aby pomohli regulovat počet králíků. Jejich vlastní počty se však dramaticky zvýšily a vytvořily samostatný problém, protože loví také původní ptáky, vejce a mláďata.
Počty králíků po jejich zavlečení na Nový Zéland rostly tak rychle, že se v 70. letech 19. století stali zemědělským škůdcem, který ničil farmářům úrodu a konkuroval ovcím při pastvě. Farmáři požadovali, aby byli k řešení tohoto problému dovezeni přirození nepřátelé králíků v Anglii, fretky, hranostajové a lasičky.
Ačkoli odborníci na ptáky tehdy protestovali, mustelidi (název pro čeleď, do které patří hranostajové, fretky a lasičky) byli do země dovezeni a vypuštěni na zemědělskou půdu. Během 20 let se jejich počet zvýšil a rozšířili se do oblastí původních lesů. V roce 1903 vláda změnila svou politiku vůči vysazování lasicovitých šelem, ale oficiální ochrana těchto zvířat zůstala zachována až do roku 1936.
Fretka
Fretka je největší ze tří vysazených lasicovitých šelem. Její délka se obvykle pohybuje mezi 48-56 cm včetně ocasu (přibližně délka malé kočky). Má krémově zbarvenou srst s černými konečky chlupů. Jsou to úspěšní chovatelé, kteří ročně vyvedou čtyři až osm koťat. Do tří měsíců po narození je mládě fretky schopno se přestěhovat do vlastního teritoria.
Stejně jako ostatní mustelidi má fretka velmi dobrý sluch a silný čich. Loví hlavně v noci a je velmi dobrá šplhavka, což znamená, že dokáže krást vejce a mláďata z hnízd na stromech. Fretky jsou jedním z mála predátorů schopných zabít dospělého kiviho. Zabíjí také malé modré tučňáky, vačice, ještěrky, úhoře, ježky a další drobné savce. Ačkoli fretky loví především králíky, živí se i původními ptáky, zejména ptáky hnízdícími na zemi, které lze snadno chytit. Jedním z vážně ohrožených ptáků, které fretky ohrožují, je chocholouš černý.
Fretky byly poprvé vysazeny v roce 1879 do údolí řeky Conway na východním pobřeží Jižního ostrova k regulaci králíků, ale rychle zjistily, že snadnou kořistí jsou i původní ptáci. Fretky jsou na rozdíl od ostatních mustelidů na Novém Zélandu chovány jako domácí zvířata a pěstovány pro kožešinu. V 80. letech 20. století byly založeny farmy na chov fretek pro obchod s kožešinami, ale když se trh zhroutil, mnoho chovaných fretek uteklo nebo bylo vypuštěno do volné přírody. To se projevilo zejména v Northlandu, kde došlo k obrovskému poklesu počtu kiviů hnědých, jakmile byly fretky v této oblasti poprvé vysazeny. Fretky jsou také schopny přenášet nemoc bovinní tuberkulózu na skot. To má vážné důsledky pro novozélandské zemědělství.
V minulosti se fretky obvykle vyskytovaly pouze na zemědělské půdě, v korytech řek nebo v křovinách na okrajích zalesněných oblastí, ale nedávné zprávy ukazují, že se přesunuly hlouběji do buše. Nový Zéland má nyní největší populaci divokých fretek ze všech zemí světa. V březnu 2002 vláda zakázala prodej, distribuci a chov fretek, ačkoli majitelé domácích fretek si mohli ponechat své stávající mazlíčky až do jejich úhynu. Důvodem bylo odstranění hrozby, kterou uprchlé domácí fretky představovaly pro původní volně žijící živočichy.
Stoats
Stoat je nejběžnější ze tří mustelidů a je jedním z introdukovaných zvířat, která se nejúspěšněji přizpůsobila životu na Novém Zélandu. Stokani se na Novém Zélandu vyskytují téměř všude, od pláží až po vysokohorskou krajinu, i když v lesích jsou častější než fretky. Jsou schopni překonávat obrovské vzdálenosti.
Topýr dorůstá délky 34-40 cm včetně ocasu. Je velmi štíhlý a asi o polovinu menší než králík. Má kaštanově hnědou srst, která v zimě zbělá, světle zbarvené břicho a huňatý, černě zakončený ocas.
Je to mimořádně zuřivý bojovník, svou kořist zabíjí ostrým kousnutím za uchem. Aby ptáky ulovil, nejprve je zhypnotizuje kroužením kolem nich a pak se na ně vrhne. Lachtani zabijí více ptáků, než kolik jich potřebují k potravě, pokud k tomu mají příležitost. Napadnou i kořist mnohem větší, než jsou samy.“
Samice stoka mají neobvyklou schopnost nosit v těle oplodněná vajíčka od páření v létě až do následujícího jara. Mladé stoky jsou dospělé ve dvou měsících a samice se mohou pářit ještě v hnízdě.
Stoky byly na Nový Zéland dovezeny v roce 1884 kvůli potlačení problému s králíky, ale výzkum ukázal, že loví také chocholouše černé, kereru (holuby lesní), kaka, kiwi a další ptáky. Zvláště ohroženi jsou papoušci, žluťásci a kaka, protože hnízdí v dírách ve stromech, po kterých jsou stoats schopni šplhat. „V letech, kdy bukové lesy produkují obrovské množství semen, dochází k prudkému nárůstu počtu myší, které se semeny živí. Počty stokačů se kvůli myším zvýší, ale pak loví i původní ptáky.
Odhaduje se, že stokač zabije v průměru 40 mláďat kivi hnědého ze Severního ostrova denně – celkem 15 000 ročně a 60 % mláďat, která se každoročně narodí. Dalších 35 % mláďat zabijí jiní predátoři včetně fretek, takže přežije pouze 5 % všech vylíhnutých mláďat kiwi hnědého na Severním ostrově. Odchytem lze odstranit jen malou část populace stoka a fretky, a proto se provádí výzkum, jehož cílem je zjistit jiné způsoby ochrany kiwi a dalších původních ptáků.
Liška
Liška je nejmenší ze tří lasicovitých šelem, má štíhlé svalnaté tělo a malou hlavu. Zbarvením se velmi podobá hrabošovi, má však červenohnědší srst a kratší ocas. Dorůstají délky 20-25 cm a útočí na kořist mnohem větší, než jsou oni sami.
Myši nejsou na Novém Zélandu tak běžné jako ostatní mustelidi, ale mají vliv i na původní ptáky a ještěry, zejména na scinky. Většinu své kořisti zabíjejí pod zemí a obvykle se vyskytují spíše tam, kde je dostatek myší, v zahradách a v blízkosti budov, než v otevřených výbězích.
Myši se nepřizpůsobily novozélandskému prostředí tak snadno jako fretky a hranostajové, protože pro ně není k dispozici stejná kořist.