Možná si při pohledu na tento název položíte otázku: Je v Norsku opravdu co říct o svádění? Existuje vůbec v Norsku takové „umění“? V Itálii by se dalo psát o kasanovách a sexy brunetkách, které souhlasí s langurkami a hlasitými rozhovory, ve Francii by to byly rozené svůdnice a noblesní a snobské Pařížanky dráždící muže rudou rtěnkou a dlouhými cigaretami. Ale v Norsku?? Ano, i Norové mají kolem svádění jisté kódy a záhady, a ty vám nyní všechny odhalíme! Jako výhradu musím říct, že zde pravděpodobně nejsou odhaleny všechny, jen ty, které se mi podařilo zachytit navzdory chabým znalostem norštiny a mnoha kulturním nedorozuměním.
Zjistila jsem, že norské umění svádění je založeno na třech základních principech. První z nich je oční kontakt. V jakémkoli prostředí (metro, večírek, bar) se vám muž nebo žena budou několik vteřin dívat přímo do očí. Možná si stejně jako já pomyslíte, že se na vás ten člověk dívá nějak divně. Sleduje mě? NE, snaží se vás hypnotizujícím dlouhým očním kontaktem svést. Pokud jste skandinávská žena, budete mu pohled oplácet, mrknutím (?) nebo nějakým dlouhým úsměvem. A to je asi začátek něčeho.
Muži ve své části norského procesu svádění málokdy udělají víc. Zbytek je zřejmě úkolem ženy (viz zásada číslo 2: obrácení rolí).
Problém je v tom, že takové jemné projevy zájmu ze strany mužů jsou pro oči cizinek zcela neviditelné, protože jsme zvyklé na těžké flirtování a vidění velkých cedulí o rozměrech 2 x 4 metry, které muži dělají speciálně pro nás. Tady je to malý lísteček schovaný v kapse chlapa. Není divu, že ho nevidíme a nemůžeme si ho přečíst. Teprve po několika letech v Norsku jsem si uvědomila, že muži flirtují svým svérázným způsobem, aby neudělali nic, co by mohlo narušit váš soukromý prostor.p>
Takže závěr číslo jedna: muži neudělají nic víc, než že se na vás pár vteřin podívají, aby projevili zájem, protože se stydí a/nebo se bojí a/nebo mají k ženám velký respekt. Zatím jsem nepřišla na to, co je nejsilnější. Ale někdy jsou příliš stydliví i na to. V takovém případě přejděte rovnou k zásadě číslo tři: alkohol.
Druhá základní zásada logicky souvisí s účinkem zásady první. Protože muži nejsou příliš odvážní a potřebují velkou morální podporu a povzbuzení, aby se dali do řeči se ženou, vypozoroval jsem, že dochází k převrácení rolí v tom, co my, Jižané, považujeme za obvyklé podezření: muž uhání ženu, žena si hraje na nedostupnou, muž se snaží ženu stejně přesvědčit tím, že jí říká, že v jejích očích se odrážejí všechny hvězdy tohoto vesmíru, že je krásná, že ne, v těch šatech nevypadá tlustá. Nejspíš patriarchální. Romantičtější, určitě.
Skandinávské ženy se o to snaží, zatímco my sedíme a mrkáme řasami. Jsou aktivní a vyzývají muže k tanci a otevřeně flirtují, zatímco jižanské ženy jsou naučené dělat tyto věci nenápadně a diskrétně. Znáte to, s trochou stylu a důstojnosti, ne opilé s umělým opálením stékajícím z obličeje, jak jsem to často vídala ve Velké Británii. V Kodani, kde každý pátek a sobotu večer probíhá ve městě nějaký trh s masem, se na sebe lidé přes celou místnost (večírek, bar) dlouhé minuty a hodiny dívají, dokud jeden z nich nepřijde k druhému a neřekne „u mě, nebo u tebe?“. Nebo ženy prostě přijdou za chlapem v kavárně, předají mu své číslo a řeknou „líbíš se mi, zavolej mi“. I když vidím výhody takového chování žen, je mi to tak cizí, že můžu jen zamést před vlastním prahem a zaplakat nad všemi latinářkami, které si něco takového nikdy nedovolí. Připomínám, že několik Francouzů, s nimiž jsem se setkal, náhlé nabídky na sex na jednu noc od Dánek nebo Norek v barech nebo na večírcích odmítlo. Skandinávské ženy zřejmě nejsou vůbec zvyklé na to, aby jim muži říkali „ne, děkuji, nemám zájem o sex s cizími lidmi, se kterými jsem se předtím nebavil“. Docela se rozčílily (samozřejmě je to informace z druhé ruky, sám jsem to nikdy nezažil). Některým mužům se ta část s naháněním skutečně líbí, v naší části světa se tomu říká svádění.
V machističtějších společnostech, jako je Francie nebo Itálie, bude takové otevřené flirtování ze strany ženy považováno za pozvánku pro všechny muže v okolí. Někteří muži (samozřejmě ne všichni) již silně flirtují, když jsou nezvaní, takže si představte, že aktivně usilujete o pozornost. Aby se vyhnuly obtěžování i tomu, že budou považovány za „lehké“ nebo ještě horší, jihoevropské ženy se trochu usmívají, trochu ignorují a nechají muže trpět a usilovně se je snaží svést. Co se stane s ženami, které vyrostly v takovém prostředí, když skončí v Norsku? Být zvyklé na to, že je muži týdny a měsíce svádějí květinami, cestami a splněnými sny? Tak to máš smůlu, mrkni zpátky a smiř se s tím.
Takže druhý závěr: Norské ženy jsou nebojácné. Což je asi dobře, když přemýšlíte v intencích genderové rovnováhy, feministických bitev atd. atd. ale velmi špatně pro ty ostatní, které na Severu nevyrostly a snaží se těmto cizím kodexům rovnosti přizpůsobit i na cestě do ložnice.
Třetí základní princip, který je ze všech nejdůležitější, je pojítkem mezi všemi principy, základem norského svádění. Ano, mluvím o alkoholu. Většina by řekla, že Francouzi také pijí alkohol, a to je samozřejmě pravda. Ale Norové stejně jako ostatní severské národy jako Britové, Dánové, Švédové, Finové a Rusové pijí opravdu hodně. Jeden (opilý) Dán mi jednou řekl, že být napůl opilý je škoda peněz. Nějaký filozofický postoj k zamyšlení. Takže tady nejde o to vypít pár skleniček, tady jde o to, že se člověk opije tak, že si nepamatuje, co se stalo, že se cítí tak zabržděný, že už ani není sám sebou, a že je to skvělý pocit. V tu chvíli, těsně předtím, než omdlíte, pozvracíte se nebo dostanete otravu krve, máte dost odvahy na to, abyste udělali krok k té dívce, která sedí vedle vás v baru. Jsou tři hodiny ráno a všichni musí odejít, protože bar zavírá. Tohle je moment M pro norské páry v procesu tvorby.
Co následuje, je nechvalně známá trilogie večírků: afterparty, sex a kocovina (a někdy i bonus v podobě zvracení a prášků po ránu). Většinou to tam končí, po trapných ranních chvilkách: kdo je ten člověk, proč jsem nahý v jeho/její posteli? Je to skutečná losí hlava, která visí na zdi a zírá na mě?“
V některých případech se svou láskou na jednu noc posnídáte a nakonec zjistíte, že máte společné reálné životní zkušenosti (panebože, to je tak úžasné, že jsem byl i na festivalu v Roskilde) a vyměníte si čísla. Co se děje dál, jako by nikdo nemohl ovlivnit. Zdá se, že na otázku, zda má ona/on zájem, nedokáže nikdo, absolutně nikdo odpovědět. Pak následují dny, někdy týdny vyměňování sms zpráv s více smajlíky, než kdokoli snese. A pak si někdy lidé padnou do oka, dají se dohromady a po mnoha komplikovaných závazcích se rozhodnou říkat si přítelkyně a přítel. Mohou mít děti, ale málokdy se vezmou.“
Všem těm, kteří šíří informaci, že v Norsku neexistují kodexy svádění, se mýlíte. Neexistují jen kodexy, existují scénáře, které se v ulicích norských měst opakují každý pátek a sobotu večer znovu a znovu.
A co když nepijete? (Taková nuda, vypadni odsud). Nebo co když vás nebaví scházet se s lidmi na jednu noc, protože teď je vám 35 a tak nějak vás to přešlo. No tak to se Norové začnou seznamovat na internetu. To nezahrnuje alkohol (nebo tak nějak), ale spoustu smajlíků (stále) a dlouhé rozhovory přes obrazovky, které stydlivým norským mužům (a ženám) usnadňují komunikaci s potenciální životní láskou, aniž by museli dokonce omdlít. Více v dalším blogpostu:
Chcete si přečíst více o randění s Nory? Podívejte se na mou knihu zde!
