Ah, keltské kmeny – natřely se modře woadem a nahé vyrazily do boje. Správně?“
Nafotili se jako draci, aby vyděsili nepřítele a zlepšili svou dravost, protože jak všichni víme, woad je silný halucinogen. Správně?
Všichni jsme viděli Statečné srdce a ten film o králi Artušovi v televizní bedně – dokonce tam těm lidem říkali „woad“, že? Jistě, pak to musí být pravda…
Ačkoli se to zdá být dobře doloženo očitými svědky, vědci pravdivost této víry zpochybňují, ale nezdá se, že by to nějak rychle pronikalo do komunit zabývajících se bodyartem nebo keltskými rekonstrukcemi.
Osobně se domnívám, že starověké kmeny Irska a Britských ostrovů, jako například Piktové a jižnější Britové, skutečně využívaly metody tetování a zdobení těla jako součást svých bojových, duchovních, a dokonce i každodenních rituálů.
Herodian v prvním století našeho letopočtu (Common Era) o kmenech řekl –
„propichují svá těla vyobrazenými podobami všelijakých zvířat. A to je důvod, proč nenosí žádný oděv, aby nezakrývali kresby na svých tělech.“
Přikláním se však přinejmenším ke zpochybnění „faktu“, že k barvení na modro používali woad.
Nejčastěji citovaným zdrojem tohoto rozšířeného názoru je záznam římského císaře Caesara o popisu keltského kmene Brittani. Běžně se překládá takto:
„Všichni Britové si barví kůži woadem, který vytváří modravou barvu a v boji působí děsivě.“(1)
Latinský originál však zní: „Omnes vero se Britanni vitro inficiunt, quod caeruleum efficit colorem“. Ono „vitro inficiunt“ by se dalo klasicky přeložit jako „obarvit/obarvit glazurou“ nebo „nakazit se sklem“.2)
Modrá barva, kterou popisuje, mohla být způsobena spíše tělovou barvou než tetováním, nebo je možné, že kmen používal k tetování techniky skarifikace nebo skleněné „jehly“. Pravděpodobně však ne pomocí woadu. Proč ne?“
Woad (Isatis tinctoria)
Ačkoli je z něj úžasné indigové barvivo na materiály, bezpečný, biologicky odbouratelný přírodní inkoust a ukazuje se i jeho užitečnost jako konzervačního prostředku na dřevo; jako barva na tělo nebo barva na tetování je to pěkný humus.
Je extrémně žíravá – při použití jako tetovací barva se doslova vypálí na povrch, a i když se rychle hojí, zanechává nadměrné množství jizev. Bohužel žádná z nich není modrá.
Tatérka Pat Fishová často cituje, že se domnívá, že Keltové používali měď jako modrou barvu a popel z palivového dřeva nebo lampové černě jako černou.3)
Na starověkém těle, vykopané z bažin v Cheshire ve Velké Británii, byly nalezeny stopy pigmentů na bázi mědi. Zdá se, že to naznačuje přítomnost nějakého druhu měděného tetování, které by bylo zbarveno do modra. Dnes samozřejmě víme, že měď je vysoce toxická, a proto bychom ji na své tělo ani do něj nepoužívali.
Podle vlastních zkušeností s práškovým woadem, který jsem používala jako barvu na tělo, jsem ho musela s něčím smíchat (zkoušela jsem gel na vlasy, komerční gel na třpytky na tělo, a dokonce i PVA lepidlo!), abych se pokusila, aby vůbec zůstal na těle. Dokonce i pak se všude rozmazává nebo zasychá a odlupuje se. Nepřipomíná to úplně zoceleného bojovníka.
Taky se nezdá, že by to nějak zvlášť barvilo kůži. Možná by se delším kontaktem zabarvila na určitých místech, jako jsou konečky prstů nebo lokty. Ale to by udělalo v podstatě cokoli.
A kromě toho modře rozmazané kůžičky a zabarvené lokty nikoho v bitvě nijak zvlášť neohromí, i když si dáte práci s ujištěním, že jde o pravou keltskou woadu.
A k dalšímu rozšířenému přesvědčení, že kolem pobíhají vznešení Keltové?
Woada není silný halucinogen. V nejlepším případě je to mírná psychotropní látka. Zprávy o starověkém bitevním/moderním festivalovém šílenství vyvolaném woadem musely být podle mého názoru značně přehnané. Pohanské typy, sbírejte své lidi?“
Vcelku vzato je jedinou praktickou možností, že se woad používal na bitevním poli jako možný prostředek k zahojení ran, a to díky svým adstringentním vlastnostem.
Je to hezká myšlenka pro ty z nás, kteří jsou hrdí na své „keltské“ dědictví – a tento termín používám v akademickém smyslu, pochopte to, prosím – moci používat stejné materiály nebo techniky jako naši předkové, vypadat stejně nebo snad dokonce vytvářet stejné účinky.
Chápu, proč může být těžké se toho vzdát. I když skutečný důkaz nebo dosažený efekt je v lepším případě zklamáním a v horším případě je v rukou nezkušeného člověka poněkud riskantní.
Možnou alternativou k woadu nebo mědi, která by byla v té době také dostupná, je železo.
Julius Caesar, když komentoval rané keltské kmeny, řekl, že měly „vzory vyryté do tváří železem“.4) Železo by se možná dalo použít k výrobě modře zbarveného inkoustu nebo barviva, pokud by s ním zacházel odborník.5338>
Děvčata a chlapci, nezkoušejte to doma! Nicméně vzhledem k naprosté kráse keltského umění a skvělým tatérům, kteří jsou dnes k dispozici, bych spíše než hrubé inkousty, které používali, podporoval jejich používání, abychom se spojili s dávnými válečníky nebo je napodobili.
Keltové přece nebyli nic jiného než vysoce přizpůsobiví. Kdyby měli k dispozici tak kvalitní inkoust, jaký máme k dispozici nyní, vážně pochybuji, že by se jim měděné piliny nebo woad vůbec dostaly do ruky.
Zdroje
(1) – Philip Freeman, „War, Women, and Druids“, University of Texas Press, U.S.A. ISBN: 0-292-72545-0
(2) – Encyclopedia, Columbia University press (online): http://www.answers.com/topic/picts
(3) – např. ve svém článku pro časopis „An Scathán“ s názvem „Keltské tetování: Primitivní umělecká forma se objevuje v Americe“, dostupném online na adrese: http://www.underbridge.com/scathan/archive/1995/11_november/11.11.tattoo.html
(4) – Julius Caesar, „Commentarii de Bello Gallico“, asi 55 př. n. l. (před naším letopočtem)
Podpořte mou práci na www.Patreon.com/LoraOBrien
(Tento článek)
První severoamerická publikace, Tattoo Revue Magazine.
První kanadská publikace, Celtic Heritage Magazine
.