Když máte neviditelné postižení, první výzvou je přimět ostatní lidi, aby vám uvěřili – povzbudit je, aby vyjádřili empatii k někomu jinému. Poté se však musíte naučit naslouchat tomu, jak je vaše postižení může negativně ovlivnit – tedy projevit právě tu empatii k druhým, na které trváte.
S tímto dvojím úkolem jsem se důsledně potýkal, když jsem psal o tom, že jsem člověk s autismem, což je úkol, který může být obzvlášť citlivý (i když přínosný) při diskusi o randění s autisty. Ostatně můj první článek publikovaný na Salonu pojednával o autismu a randění. Bylo to před více než čtyřmi lety. Když jsem v roce 2012 začínala svou spisovatelskou kariéru, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu otevřeně mluvit o tom, že jsem autistka, natož abych se pouštěla do zranitelných detailů svého osobního života. Přesto se toto téma ukázalo jako populární a bylo pro mě katarzí, takže jsem se k němu v průběhu let pravidelně vracela.
Od 28. srpna 2016 začala nová kapitola. Toho dne jsem vstoupil do dlouhodobého vztahu se svou současnou přítelkyní Charlottou.
Chvíli mi trvalo, než jsem našel odvahu zeptat se jí na to, co se naučila, když chodí s autistou, kterému se hovorově říká Aspergerův syndrom. Než jsme spolu začali chodit, podělil jsem se s ní o pár článků, které jsem na toto téma napsal. V jednom jsem recenzoval dokument o randění s autisty a ve druhém jsem dělal rozhovory s několika svými bývalými. Teď byla řada na mně, abych se jí zeptal:
Zaměřila se hlavně na potíže, které často vznikají v komunikaci.
„Neumím tančit kolem horké kaše ani věci načechrávat,“ vysvětlila Charlotte. „Musím říkat věci, které chci, přímo, jinak člověk nezachytí neverbální sociální signály.“
Tak tomu bylo i během nedávného vánočního večírku, kdy jsem se náhodně zmínila, že John F. Kennedy je možná jako prezident trochu přeceňovaný (i když, co si budeme povídat, obdivuji na něm mnohé).
„O Vánocích jsem ho upozornila, že moje rodina je konzervativní a římskokatolická,“ řekla Charlotte. „Během pár minut vypráví rodině, jak jsou Kennedyovi přeceňovaní. Jen jsem se na něj podívala, protože moji praprarodiče měli doma svatyni s Ježíšem Kristem, Marií a JFK.“
„Právě jsem po tobě střelila pohledem STFU,“ dodala.“
Pohled však nezabral, což si vyžádalo, aby mě Charlotte odtáhla stranou a navrhla mi, abych se více zaměřil na Grovera Clevelanda, téma mé magisterské práce a chystané doktorské disertace.
Když už jsme u Clevelanda, Charlotte mě upozornila, že si všimla, že mám tendenci soustředit se spíš na esoterická témata, která se mi v danou chvíli zrovna honí hlavou, což znamená, že v důležitých situacích dávám méně pozor.
„Musím tě udržovat soustředěného a ptát se, jestli dáváš většinu času pozor. Naštěstí poznám, kdy jsi přítomný, a kdy naopak sníš o Groveru Clevelandovi nebo o jiných věcech,“ vysvětlila.
V důsledku toho je jednou z hlavních rad, které Charlotte dala ostatním lidem, kteří chodí s autisty, to, že se musí naučit, jak se přizpůsobit vztahu s někým, kdo nebude vždy vnímat neverbální komunikační signály a bude mít problémy s jinými formami základní socializace.
„Myslím, že je třeba se ujistit, že budoucí partneři komunikují a stanovují očekávání, která jsou přiměřená, a nespoléhají se na neverbální komunikaci jako na náznaky,“ řekla mi Charlotte. „Myslím, že klíčová je také trpělivost a dobrý smysl pro humor.“
Jsou také chvíle, kdy můj boj s empatií může být pro Charlottu obtížný.
„Jeli jsme po dálnici v deštivé a mlhavé noci na akci, kterou jsme nemohli zrušit,“ řekla mi Charlotta. „Cesta byla špatná a já byla nervózní… a ty jsi začal vyprávět o tom, jak by bylo legrační, kdyby nás cestou na akci srazil kamion. Když jsi to říkala, kamion byl netrpělivý a vřítil se před nás a málem mi poškodil auto. Přišlo ti to vtipné a v tu chvíli jsem řekla: „Matte, musíš okamžitě přestat mluvit.“
Charlotte se také snažila identifikovat pozitivní aspekty vztahu s autistou (naštěstí).
„Je tam spousta zábavy,“ zdůraznila Charlotte. „Často zapomínáš na filtr, který sice někdy může být náročný, ale je tu také spousta zábavných věcí a vtipů, které mi říkáš a které ti projdou.“
Dodala: „Dívám se za tvé postižení a vím, že jsi člověk. A jsou věci, které nebudou vždy stoprocentní, ale je důležité komunikovat, což platí ve všech vztazích.“
Myslím si, že toto je cenný pohled na věc pro každého, kdo je ve vztahu. Je důležité být otevřený změně vlastního chování, abychom byli komunikativnějším a vnímavějším partnerem, a není nic nerozumného na tom, že trváte na tom, aby vám někdo věřil, nebo chcete, aby vaše dobré úmysly byly přijaty, když uděláte upřímnou chybu. Požádat o pomoc vás, když se potýkáte s problémem, ať už souvisí s postižením, nebo ne, je také praxe, kterou by si měl osvojit každý.
Pro osoby s neviditelným postižením je zároveň důležité, aby samy uplatňovaly empatii. Neměl jsem v úmyslu Charlottu vyděsit svými černými vtipy o dopravě nebo ji vyvést z míry, když mi radila ohledně konkrétních společenských situací, ale to neznamená, že to, co jsem udělal, bylo v pořádku. Dlužil jsem jí víc než jen omluvu; dlužil jsem jí také slib, že se ze svých chyb v maximální možné míře poučím. Postižení také nezbavuje člověka morálních důsledků za jeho vlastní chyby. Jednou z mých hlavních kritik populárního televizního pořadu „Atypical“ je například to, jak se hlavní postava chová krutě k ostatním lidem, ale je jí to implicitně prominuto. To není v pořádku.
Nebudu tvrdit, že mám všechna řešení. Více než pět let poté, co jsem poprvé začala psát o životě s autismem, si stále kladu více otázek, než odpovídám. Přesto si nedokážu představit, že by povzbuzování lidí k tomu, aby se zastavili a zamysleli se nad tím, jak se musí cítit lidé kolem nich, bylo někdy špatnou radou.