Existence Boha, v náboženství tvrzení, že existuje nejvyšší nadpřirozená nebo předpřirozená bytost, která je stvořitelem, udržovatelem nebo vládcem vesmíru a všech věcí v něm, včetně lidí. V mnoha náboženstvích je Bůh také chápán jako dokonalý a lidmi nepochopitelný, jako všemocný a vševědoucí (všemohoucí a vševědoucí) a jako zdroj a nejvyšší základ morálky.
Věra v existenci Boha (nebo bohů) je definičním znakem teismu a je charakteristická pro mnoho (i když ne pro všechny) náboženských tradic. Zejména křesťanství se po většinu své historie zabývalo otázkou, zda lze Boží existenci zjistit racionálně (tj. pouhým rozumem nebo rozumem poučeným smyslovou zkušeností) nebo prostřednictvím náboženské zkušenosti či zjevení, nebo zda musí být místo toho přijata jako věc víry. Ve zbytku tohoto článku se budeme zabývat některými historicky vlivnými argumenty, které byly předloženy k prokázání Boží existence.
Argumenty pro Boží existenci se obvykle dělí na apriorní nebo aposteriorní, tj. založené na samotné myšlence Boha nebo na základě zkušenosti. Příkladem toho druhého je kosmologický argument, který se odvolává na pojem kauzality, aby dospěl k závěru, že existuje buď první příčina, nebo že existuje nutná bytost, od níž všechna kontingentní jsoucna odvozují svou existenci. K dalším verzím tohoto přístupu patří odvolání se na kontingenci – na skutečnost, že cokoli existuje, nemuselo existovat, a proto vyžaduje vysvětlení – a odvolání se na princip dostatečného důvodu, který tvrdí, že pro cokoli, co existuje, musí existovat dostatečný důvod, proč to existuje. Argumenty svatého Tomáše Akvinského známé jako Pět cest – argument z pohybu, z účinné příčiny, z kontingence, ze stupňů dokonalosti a z konečných příčin neboli cílů v přírodě – jsou obecně považovány za kosmologické. Něco musí být prvním neboli prvotním hybatelem, první účinnou příčinou, nutným základem kontingentních jsoucen, nejvyšší dokonalostí, k níž se blíží nedokonalá jsoucna, a inteligentním průvodcem přírodních věcí k jejich cílům. To je podle Akvinského Bůh. Nejčastější kritika kosmologického argumentu spočívala v tom, že jevy, které údajně vysvětluje Boží existence, ve skutečnosti není třeba vysvětlovat.
Argument z designu vychází rovněž z lidské zkušenosti: v tomto případě z vnímání řádu a účelu v přírodním světě. Argument tvrdí, že vesmír je svým řádem a pravidelností silně analogický artefaktu, jako jsou hodinky; protože existence hodinek ospravedlňuje předpoklad hodináře, existence vesmíru ospravedlňuje předpoklad božského stvořitele vesmíru neboli Boha. Navzdory silné kritice skotského filozofa Davida Huma (1711-76) – např. že důkazy jsou slučitelné s velkým množstvím hypotéz, jako je polyteismus nebo bůh s omezenou mocí, které jsou stejně pravděpodobné nebo pravděpodobnější než monoteismus – byl argument z designu v 19. století nadále velmi populární. Podle novější verze tohoto argumentu, známé jako inteligentní design, vykazují biologické organismy takovou složitost („neredukovatelnou složitost“), která nemohla vzniknout postupným přizpůsobováním jejich částí přirozeným výběrem; proto podle tohoto argumentu musel tyto organismy v jejich současné podobě stvořit inteligentní designér. Jiné moderní varianty tohoto argumentu se snaží založit teistickou víru na vzorcích uvažování, které jsou charakteristické pro přírodní vědy, a odvolávají se na jednoduchost a úspornost vysvětlení řádu a pravidelnosti vesmíru.
Snad nejpropracovanějším a nejnáročnějším argumentem pro existenci Boha je ontologický argument, který předložil svatý Anselm z Canterbury. Podle Anselma pojem Boha jako nejdokonalejší bytosti – bytosti větší, než jakou si nelze představit – znamená, že Bůh existuje, protože bytost, která by jinak byla veskrze dokonalá a která by neexistovala, by byla méně velká než bytost, která by byla veskrze dokonalá a která by existovala. Tento argument trvale fascinuje filosofy; někteří tvrdí, že se pokouší „definovat“ Boha do existence, zatímco jiní jej stále obhajují a vyvíjejí nové verze.
Alinari/Art Resource, New York
Možná je možné (nebo nemožné) dokázat existenci Boha, ale možná to není nutné, aby víra v Boha byla rozumná. Možná je požadavek důkazu příliš přísný a možná existují i jiné způsoby, jak Boží existenci prokázat. Hlavním z nich je odvolání se na náboženskou zkušenost – osobní, přímé seznámení s Bohem nebo zkušenost s Bohem zprostředkovanou náboženskou tradicí. Některé formy mystiky se odvolávají na náboženskou tradici, aby prokázaly význam a přiměřenost náboženských zkušeností. Interpretace takových zážitků však obvykle nelze nezávisle ověřit.
Abrahamovská náboženství (judaismus, křesťanství a islám) se rovněž odvolávají na zjevení neboli na tvrzení, že Bůh promluvil prostřednictvím určených poslů a odhalil věci, které by jinak byly nedostupné. V křesťanství mezi tyto záležitosti patřilo učení o stvoření, Trojici a vtělení Ježíše Krista. Byly učiněny různé pokusy prokázat oprávněnost odvolávání se na zjevení prostřednictvím svědectví církve a prostřednictvím znamení a zázraků, o nichž se má za to, že zvěstují autentický Boží hlas. (V tomto kontextu je třeba chápat Humovu klasickou kritiku věrohodnosti hlášených zázraků – že žádné množství ani druh důkazů nemůže prokázat, že se zázrak stal). Odvolávání se na zjevení ze strany různých náboženství si však navzájem odporuje a samotné odvolávání se na zjevení je možné obvinit z kruhovitosti.
ART Collection/Alamy
.