Zemětřesení na Haiti 2010

Lidé v krizi

Odhaduje se, že zemětřesení postihlo přibližně tři miliony lidí – téměř třetinu celkové populace země. Z toho více než milion lidí zůstalo bezprostředně po zemětřesení bez domova. Ve zdevastovaných městských oblastech byli vysídlenci nuceni squatovat v erárních městech složených z nalezených materiálů a darovaných stanů. Drancování, které bylo v prvních dnech po zemětřesení omezené, se při nedostatku dostatečných zásob rozšířilo a v hlavním městě se ještě zhoršilo útěkem několika tisíc vězňů z poškozené věznice. Ve druhém týdnu po zemětřesení začalo mnoho obyvatel měst proudit do odlehlých oblastí, ať už z vlastní vůle, nebo v důsledku vládních přesídlovacích programů, které měly zmírnit přeplněné a nehygienické podmínky.

Protože mnoho nemocnic bylo nepoužitelných, přeživší byli nuceni čekat na ošetření celé dny a vzhledem k tomu, že márnice rychle dosáhly své kapacity, mrtvoly se vršily na ulicích. Nástup rozkladu si vynutil uložení mnoha těl do hromadných hrobů a vyzvednutí těch, kteří byli pohřbeni pod sutinami, ztěžoval nedostatek těžké zvedací techniky, takže bylo obtížné určit počet mrtvých. Údaje, které zveřejnili haitští vládní představitelé na konci března, uvádějí 222 570 mrtvých, i když o přesném čísle panují značné neshody a někteří odhadují, že zahynulo téměř o sto tisíc lidí více. V lednu 2011 haitští představitelé oznámili revidovaný údaj 316 000 mrtvých. Návrh zprávy, kterou nechala vypracovat americká vláda a která byla zveřejněna v květnu 2011, tento odhad drasticky snížil na maximálně 85 000. Úředníci americké Agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID) později přiznali nesrovnalosti při získávání údajů. Vzhledem k obtížím s dodržováním dokumentačních postupů při spěchu s likvidací mrtvých bylo považováno za nepravděpodobné, že by byl někdy stanoven konečný celkový počet.

Došlo k dalším úmrtím, protože vážná zranění nebyla kvůli nedostatku zdravotnického personálu a zásob ošetřena. Sirotci, kteří vznikli v důsledku těchto hromadných úmrtí – stejně jako ti, jejichž rodiče zemřeli před zemětřesením – zůstali zranitelní vůči zneužívání a obchodování s lidmi. Ačkoli adopce haitských dětí cizími státními příslušníky – zejména ve Spojených státech – byly urychleny, proces byl zpomalen snahou haitských a zahraničních úřadů zajistit, aby děti neměly žijící příbuzné, protože sirotčince často dočasně ubytovávaly děti nemajetných.

Protože infrastruktura počítačové sítě v zemi nebyla z velké části zasažena, elektronická média se ukázala jako užitečný způsob pro spojení osob oddělených zemětřesením a pro koordinaci úsilí o pomoc. Ti, kdo přežili a měli přístup k internetu – a jejich přátelé a příbuzní v zahraničí – se obrátili na sociální sítě, jako je Twitter a Facebook, aby hledali informace o těch, kteří se po katastrofě pohřešují. Příspěvky z těchto stránek také pomohly humanitárním organizacím sestavit mapy postižených oblastí a určit, kam mají směřovat zdroje. Mnoho Haiťanů, kteří neměli přístup k internetu, mohlo přispívat aktuálními informacemi prostřednictvím textových zpráv na mobilních telefonech.

Všeobecný zmatek způsobený zemětřesením – v kombinaci se zničením volebního štábu země a smrtí úředníků OSN spolupracujících s haitskou volební radou – přiměl haitského prezidenta René Prévala odložit parlamentní volby, které byly naplánovány na konec února. Prévalovo funkční období mělo skončit v následujícím roce.

Když se blížilo jarní období dešťů a letní období hurikánů a úsilí o obnovu příliš nepokročilo, byli obyvatelé stanových osad povzbuzováni humanitárními organizacemi, aby si z plachet a později i z darovaného dřeva a plechu postavili pevnější obydlí. Ačkoli byla některá provizorní obydlí postavena ještě před příchodem nepříznivého počasí, mnoho osob zůstalo ve stanech a jiných přístřešcích, které poskytovaly jen mizivou ochranu před přírodními živly. Problémy ve stále neuspořádanějších tábořištích uvnitř Port-au-Prince ještě zhoršoval návrat mnoha lidí, kteří se před několika měsíci původně stáhli na venkov, kde našli jen málo příležitostí k zaměstnání.

O dva roky později sice byla odklizena zhruba polovina trosek v Port-au-Prince a některá poškozená obydlí se stala obyvatelnými, ale více než půl milionu lidí zůstávalo ve stanech, z nichž mnohé se značně zhoršily. Do třetího výročí se jejich počet snížil na přibližně 360 000. Tento pokles byl částečně způsoben programem sponzorovaným Kanadou, který poskytl některým z téměř 30 000 obyvatel nejznámějšího tábora – umístěného poblíž zříceného prezidentského paláce na Champs de Mars – granty, které jim umožnily najít si nájemní bydlení nebo opravit stávající stavby. Přestože tato oblast byla do července 2012 vyklizena, v celé zemi zůstávalo na konci roku ještě asi 500 táborů. Do roku 2014 se počet táborů snížil o více než polovinu, avšak přibližně 100 000 lidí zůstalo bez trvalého bydlení. I když se počet táborů nadále snižoval, na začátku roku 2016 bylo stále vysídleno více než 62 000 lidí.

Mnozí z těch, kteří tábory opustili, se pouze přestěhovali do předměstí stávajících slumů v okolí Port-au-Prince. Jiní se tísnili v nepoškozených domech, které vlastnili členové širší rodiny nebo přátelé, nebo se vrátili do poškozených staveb, z nichž více než 200 000 bylo buď určeno k demolici, nebo vyžadovalo zásadní opravy. Snahu srovnat se zemí nejhorší budovy, z nichž některé se nejistě držely okrajů roklí, ztěžovali rozzuření obyvatelé, kteří je odmítali opustit. Kvůli zastaveným pracím na elektrické síti zůstávalo hlavní město značnou část dne bez proudu. Kromě toho byla stabilně zaměstnána méně než třetina obyvatel. Podmínky dále zhoršily škody na úrodě a osadách způsobené tropickým počasím, zejména superbouří Sandy v říjnu 2012.

V říjnu 2010 se v okolí řeky Artibonite začaly objevovat případy cholery. Řeka – nejdelší na ostrově a hlavní zdroj tamní pitné vody – byla kontaminována fekáliemi nesoucími jihoasijský kmen bakterií cholery. Podezření, že pravděpodobným zdrojem nákazy jsou nepálské mírové jednotky OSN umístěné v blízkosti řeky, se potvrdilo, když v prosinci unikla zpráva francouzského epidemiologa. Zpráva se odvolávala na nepřítomnost cholery na Haiti v předchozím desetiletí a na výskyt paralelního ohniska cholery v Káthmándú, městě, odkud vojáci z Nepálu odjeli. Epidemie se dostala do stanových měst v Port-au-Prince v listopadu 2010 a do roku 2016 jí onemocnělo přibližně 770 000 lidí a pro více než 9 200 se stala smrtelnou. Zpráva organizace Lékaři bez hranic z roku 2016 tvrdí, že případy cholery byly pravděpodobně značně podhodnoceny.

V listopadu 2011 podalo několik organizací žaloby na Organizaci spojených národů, v nichž požadovaly, aby převzala odpovědnost za vypuknutí epidemie, instalovala nové systémy zásobování vodou a nakládání s odpady a odškodnila ty, kteří cholerou onemocněli nebo ztratili své příbuzné. V prosinci 2012 OSN sice neuznala, že její vojáci byli přenašeči nemoci, ale oznámila, že bude financovat program navržený vládami Haiti a Dominikánské republiky, jehož cílem je zbavit Hispaniolu cholery zavedením nových hygienických a očkovacích opatření. Kritici však upozornili, že navrhovaný finanční plán projektu závisí z velké části na dříve přislíbených penězích, které ještě nejsou k dispozici. OSN v únoru 2013 s odvoláním na svou úmluvu o výsadách a imunitách tvrdila, že nebude přijímat žádosti o odškodnění v souvislosti s epidemií. V říjnu 2013 podala americká skupina Institut pro spravedlnost a demokracii na Haiti v New Yorku žalobu na OSN, v níž požadovala odškodnění jménem Haiťanů postižených epidemií. Ministerstvo spravedlnosti USA v roce 2014 tvrdilo, že OSN je vůči trestnímu stíhání imunní. V dopise generálnímu tajemníkovi OSN Pan Ki-munovi z října 2015 skupina odborníků OSN na lidská práva vytkla tomuto orgánu, že využívá právních kliček, aby se vyhnul odpovědnosti za epidemii, a tím podkopává svou vlastní důvěryhodnost. V následujícím roce OSN nakonec přiznala, že se na vzniku epidemie podílela, i když neřekla, že epidemii způsobila sama organizace. Oznámení přišlo poté, co Ban obdržel zprávu od poradce OSN, který tvrdil, že epidemie „by nevypukla, nebýt činnosti OSN“. Poradce navíc vyzval OSN, aby obětem poskytla odškodnění. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by organizace upustila od svého nároku na právní imunitu.

Volby, které měly zvolit Prévalova nástupce ve funkci prezidenta, proběhly v listopadu 2010 s desetiměsíčním zpožděním. Volební účast byla nízká a rozšířila se obvinění z volebních podvodů. Dne 20. března 2011 se konalo druhé kolo voleb mezi dvěma nejlepšími kandidáty: populárním hudebníkem Michelem Martellym a Mirlande Manigatovou, právní vědkyní a manželkou bývalého haitského prezidenta. Volební pozorovatelé zaznamenali ve druhém kole méně případů podvodů a volební účast byla vyšší. Dne 21. dubna bylo oznámeno, že Martelly vyhrál volby se ziskem přibližně dvou třetin hlasů. Politická nestabilita způsobená zemětřesením vedla k odložení komunálních a senátních voleb plánovaných na rok 2011, resp. 2012. V lednu 2015 byl haitský parlament rozpuštěn, neboť ztratil mandát k vládnutí. Parlamentní volby se konaly v srpnu 2015 a druhé kolo spolu s prezidentskými volbami proběhlo v říjnu 2015. Obvinění z podvodů však vedla k požadavkům na uspořádání druhého kola prezidentských voleb. Druhé kolo, původně plánované na prosinec 2015, bylo zrušeno. Po ustavení nového parlamentu v lednu 2016 Martelly souhlasil s odchodem z funkce v únoru a v tomto měsíci složil přísahu prozatímní prezident

.