„Post college depression is a thing, I have it, WHY DOES NO ONE TALK ABOUT IT????
První ročník: vstoupíš do 6 kroužků, sportovního týmu, bydlíš na patře s 60 dalšími lidmi ve stejné pozici, nikdy nejsi sám, každý večer paříš ve společenské místnosti
Druhý ročník: máš 300 kamarádů, bydlíš v bytovém komplexu se stovkami spolužáků, zaujmeš vedoucí pozici, plná zátěž ve třídě, najdeš si práci, máš hodně práce, společenský život, žádný volný čas.
Juniorský ročník: vezmeš si 5 vedoucích pozic, dobrovolnictví, 6 tříd, bydlíš v domě s 5 nejlepšími kamarády, každý večer večírky u kuchyňského stolu, každý večer sportovní trénink, každý víkend zápasy. Poslední ročník: menší zátěž ve třídě, ale 7 vedoucích pozic, teď vedeš dobrovolnický program, hlásíš se na postgraduální školu, hlídáš děti 30 hodin týdně, každý večer běháš na zmrzlinu se svými nejlepšími kamarády.
BOOM
Postgraduální škola: Tolik volného času, všichni tvoji nejlepší kamarádi odešli, už nevedeš 7 kroužků, nepracuješ jako dobrovolník, každý večer máš sportovní tréninky a každý víkend zápasy. Cítíte se ztracení a osamělí.
Čtyři roky jsem si budoval život, jaký jsem chtěl, a po maturitě mi to všechno vytrhli z rukou.
To se stalo mně. Byl jsem plakátovým dítětem vysokoškoláka, skvělé známky, spousta přátel, mnoho vedoucích pozic, žádný volný čas. Čtyři roky nonstop. Někdy jsem byla tak zaneprázdněná, že jsem si musela vybrat mezi večeří a sprchou.
Pak jsem nastoupila na postgraduální studium a můj život se zastavil. Jak mám fungovat bez všech těchto VĚCÍ? Nevěděla jsem to. Nemluvě o tlaku skutečného světa, který se k vám plíživě blíží. Tohle je postgraduální deprese. Je to skutečná věc. Nikdy jsem to nevěděla, protože o tom nikdo nemluví.
Propadla jsem depresi. Sotva jsem dokázala vstát z postele. Moje absolventské známky se zhoršovaly, dny byly dlouhé a těžké. Byla jsem osamělá a znuděná a nic mě už nenaplňovalo. Jako studentka vysoké školy jsem byla neustále OBklopena lidmi, po celé čtyři roky. Teď bydlím se spolužáky z nižšího ročníku, ti jsou celý den zaneprázdnění a žijí život, jaký jsem žila já. Je to těžké. Nemohla jsem přestat plakat. Probudila jsem se a první věc, kterou jsem udělala, byl pláč, pak dalších pět pláčů během dne a poslední věc, kterou jsem udělala před spaním? Uhodli jste! Plakala jsem. Přestala jsem jíst, ne proto, že bych chtěla, ale protože jsem nemohla. Za měsíc jsem zhubla 15 kilo a musela jsem pít nápoje Ensure, abych si udržela sílu. Neustále jsem měla pocit, že si chci lehnout na zem a prostě se rozpustit v zemi.
Bylo pro mě těžké vysvětlit ostatním, čím jsem procházela. Moji nejbližší, přátelé, přítel i rodina měli problém pochopit, jak je možné, že z nejbublinatějšího člověka, kterého znají, je teď člověk, který byl hluboce smutný. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem každý týden jezdila domů. Máma mi každý týden říkala, že „mám smutek v očích“. Ten smutek jsem cítila v očích i v celém obličeji.
Okamžitě jsem vyhledala pomoc. Začala jsem navštěvovat psychologa i fyzioterapeuta a téměř okamžitě jsem začala brát léky. Považuji se za šťastlivce, protože každý, kdo zná tyto typy lékařů, ví, že je těžké je najít. Určitě na mě dohlížel anděl strážný, věděli, že to potřebuju, ZATÍM. Vždycky jsem byla proti užívání léků na duševní zdraví. Celý život jsem trpěla úzkostmi. Vždycky jsem si říkala, že to zvládnu sama. Skoro jako bych měla pocit, že když beru léky, jsem slabá. V tomto období mého života to ani nepřipadalo v úvahu. Věděla jsem, že pokud chci zvládnout semestr, léky potřebuji. Během této zkušenosti jsem často říkala tátovi, který sám trpí úzkostmi, že je nechci brát, že bych to měla zvládnout sama. Skutečnost je taková, že jsem to nedokázala. Řekl mi něco, co mi utkvělo v paměti. Řekl: „Kdyby tě bolela hlava, vzala by sis Advil. Právě teď tě bolí hlava a ten lék je tvůj Advil, to není nic jiného“. Jsem teď za své léky moc vděčná a úplně jsem změnila názor. Přiznat si, že potřebujete pomoc, není projevem slabosti, ve skutečnosti je to naopak. Ukazuje to sílu.
Mnoho lidí se na duševní nemoci často dívá s nelibostí. Mají pocit, že je to falešná nemoc. Během svého života jsem prodělal mnoho nemocí, můj imunitní systém je velmi týdenní. Mnohokrát jsem měl chřipku, mnohokrát žaludeční potíže, mononukleózu a dvakrát jsem byl hospitalizován kvůli zápalu plic. Také jsem si zlomil několik kostí, utrpěl těžký otřes mozku a únik krve z páteře, kdy jsem potřeboval krevní záplatu do páteře. Ze všech těchto nemocí a bolestí byla tato duševní choroba zdaleka nejhorší a nejbolestivější věcí, kterou jsem doposud prožil.
Moji rodiče mi byli během toho všeho oporou. Mám neuvěřitelné štěstí, že mi byli oporou. Nikdy mě nenechali cítit se osaměle a zvedali mi telefony desetkrát denně, v jakoukoli denní dobu. Máma mi vždycky říkala: „Nikdy bys neměla trpět sama“. Táta neustále opouštěl schůzky a práci, aby se mi mohl věnovat. Během této zkušenosti často používal přirovnání k nemoci. Říkal mi, že bych o této duševní příhodě měla přemýšlet jako o chřipce. Když jste opravdu nemocní, nemůžete si vzpomenout, jaké to je, když chřipku nemáte, když jste zdraví. Přesně tak jsem se cítil. Nemohl jsem si vzpomenout, jaké to je být zdravý, být sám sebou. Když se mi začalo dařit lépe, byla jsem tak frustrovaná z toho, že je mi lépe, ale nejsem normální. Táta mi znovu připomínal, že se dostávám z „chřipky“, a když se dostáváte z tak těžké nemoci, vidíte zbytkové příznaky ještě několik týdnů poté, než je vám úplně lépe. Tato přirovnání byla geniální a pomáhala mi překonávat tyto dny.
S alarmujícím nárůstem počtu sebevražd je pravda, co se říká. Nezapomínejte kontrolovat své „šťastné přátele“. Ani nepřeháním, když vám řeknu, že někteří lidé by mohli říct, že jsem nejšťastnější člověk, kterého znají. Takhle si o mně lidé myslí, a o to je to pro mě horší. Měla jsem pocit, že tu roli musím plnit.
Jeden z nejlepších mechanismů, jak se s tím vyrovnat, který jsem se díky tomu naučila, je najít v každém dni něco dobrého. Můj terapeut mi řekl, abych si vedle postele psala deník. Každý večer před spaním jsem si zapisoval alespoň tři dobré věci, které se ten den staly. Zpočátku to bylo těžké. Některé z prvních věcí, které dělaly mé dny „šťastnými“, byly, že jsem dokázala vstát z postele nebo že jsem se prostě najedla. Postupem času to bylo snazší. Moje šťastné věci byly delší a měl jsem jich víc než tři. To byl způsob, jak posunout své myšlení. Vřele to doporučuji.
S radostí se s vámi dělím o to, že nyní, o 4 měsíce později, jsem na tom mnohem lépe. Konečně jsem se přizpůsobil svému novému prostředí, našel jsem si přátele a dal jsem to dohromady. Stále chodím ke svým lékařům a cvičím své mechanismy zvládání. Opravdu se cítím jako lepší a silnější člověk poté, co jsem si tím prošla. Je tak těžké to vidět, když jste v tom, věřte mi, že to vím, ale bude to lepší, na konci tunelu je světlo, jen k němu jděte.“
Od podcastů po videopořady, zdroje pro rodiče až po šťastné slzy – připojte se ke komunitě Love What Matters a přihlaste se k odběru na YouTube.
Tento příběh poslala do Love What Matters Juliana Fetherman. Pošlete svůj příběh zde a nezapomeňte se přihlásit k odběru našich nejlepších příběhů o lásce zde.
Přečtěte si další podobné příběhy:
„Jsem „silná“ kamarádka. Přesto bojuju s depresí. Čekal jsi, že se dám dohromady? Takhle přece nefunguju.“:
„Dnes jsem se cítila v depresi.“
„Dnes jsem se cítila v depresi. Místo abych s tím bojovala, dřepěla jsem v šatně, dokud jsem nebyla připravená obléknout si kalhoty pro velké holky.“ :
Znáte někoho, komu by tento příběh mohl pomoci? SDÍLEJTE na Facebooku nebo Twitteru.