Můj bratr Damon byl asi na rok umístěn do skupinového domova. I když se pral a stěžoval si, opravdu mu to prospělo.
Přesto mi Damon vždycky říkal, jak nešťastná bych byla, kdybych někdy šla do skupinového domova. Říkal, že by mě holky zkoušely, že bych spadl do nějaké kliky a že bych byl hrozně osamělý.
Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych šla do skupinového domova, ale v mé rodině bylo hodně problémů. Už mě nebavilo mít pocit, že jim něco dlužím pokaždé, když pro mě něco udělají. Sociální pracovníci mě nechtěli dát do skupinového domova, ale nešlo se tomu vyhnout.
Jednoho říjnového dne mě tedy odvezli velkou modrou dodávkou z úřadu pěstounské péče do skupinového domova v jiné čtvrti. Měl jsem velký strach, protože to bylo poprvé, co jsem byl mimo rodinu.
V dodávce byla dívka s dítětem a dvě pracovnice sociálky. Dívka se chlubila, v kolika skupinových domovech už byla. Mluvila o tom, jak vám lidé kradou věci. Upřeně se na mě dívala a všimla si, že nic neříkám. Možná viděla můj vyděšený, úzkostný výraz ve tváři, nebo možná jen věděla, že jsem nikdy předtím ve skupinovém domově nebyla.
Zírala jsem z okna a snažila se, aby se ke mně nedostala, když mě najednou zatahala za tričko a hrubě řekla: „Nikdo tě nebude mít rád, když budeš sama sebou, nemůžeš takhle mlčet. Budou tě zkoušet nebo si budou myslet, že jsi šprtka.“ A tak jsem se na ni podívala.
Přemýšlel jsem o tom, co řekla, a beze slova jsem se otočil a podíval se z okna.
Věru jsem nevěděl, co mám čekat. Jsem velmi rodinně založený člověk. Nedokázala jsem si ani představit, jaká bude moje nová rodina. Slyšela jsem, jak moc mi život ve skupinovém domově může prospět, ale také, že mi to může zničit život. Rozhodl jsem se, že se uklidním a budu to brát postupně.
Při jízdě dodávkou se mi hlavou honily nejrůznější věci. Představoval jsem si bílé dámy v uniformách, jak „vymáhají dodržování pravidel“ s biči a bílými rukavicemi. Jak by mě asi přijaly ostatní dívky? Jedla bych každý večer k večeři fazole?
Konečně jsme přijeli před skupinový dům a mě silně zasáhli motýli. Myslela jsem, že budu zvracet. Když jsem vystoupila z dodávky, začaly se mi podlamovat nohy. Cítila jsem, jak mi tečou slzy, ale nechtěla jsem, aby to někdo viděl, tak jsem si rychle utřela oči a šla ke dveřím svého nového domova. Nějak jsem věděla, že dělám správnou věc.
Přivítala mě milá drobná dáma, paní Rivera. (V duchu jsem si říkala: „Díky bohu, že není bílá“. I když jsem nevyrůstala v prostředí rasismu, měla jsem pocit, že většina bělochů nechápe, odkud pocházím).
V každém případě sociální pracovnice, která se mnou jela v dodávce, dala paní Riverové moje doklady, popřála mi hodně štěstí a odešla. Následovala jsem poradkyni po schodech, chodbou a do kanceláře.
Dům se mi zdál chladný (ne zima jako počasí, ale nepůsobil útulně). Paní Rivera mi položila několik otázek a provedla soupis mých věcí. Zeptal jsem se jí na pravidla a předpisy domu.
Řekla, že většina dívek zůstává sama. Řekla, že každý týden smíme jít na procházku do přírody. Každý měl dvakrát denně nějakou povinnost. Každé pondělí jsme měly skupinovou terapii, říkala, a pak se dvě dívky vyhouply do kanceláře a zeptaly se: „Už jsi skončila, abychom si mohly promluvit s naší novou spolubydlící?“. Zdálo se, že mě rády vidí, a ukázaly mi náš pokoj.
Dvě dívky si se mnou povídaly celé hodiny. Wanda, malá, světlovlasá dívka s pisklavým hlasem, tam byla už nějakou dobu, ale Tiny, vysoká, štíhlá dívka, přišla teprve ten den. Vyprávěly mi, jak se musím učit sama. (To mi přišlo od nich moc hezké, protože lidé vám obvykle chtějí říct svůj názor na to, jak se věci mají.) Řekli mi něco málo o tom, jak vypadá zbytek domu, a o jménech ostatních dívek.
Byl to čistě dívčí domov s dvanácti obyvatelkami. Všechno vybavení bylo z bílého dřeva. Každý měl dvoulůžko, komodu a noční stolek. Pokoj byl docela pěkný. Samozřejmě jsem musela přidat svůj dotek do své části pokoje, a pak by to vypadalo mnohem lépe.
Nemohla jsem usnout, protože jsem měla pořád motýly v žaludku. Těšila jsem se na setkání s ostatními dívkami a zároveň jsem se bála, protože jsem se vždycky držela stranou. Mohly by se mě vyptávat na mámu nebo tátu, nebo se dokonce ptát, proč jsem tam byla. To všechno byly otázky, na které jsem nebyla připravená odpovědět, a mohly by mě hned odsoudit.
Ráno konečně přišlo. Ležela jsem v posteli a poslouchala, jak se ostatní holky chystají do školy. Pak to znělo, jako by všechny holky byly v mém pokoji a snažily se mě zkontrolovat.
Dělaly, že mi nevěnují pozornost, když jsem se posadila zpod peřiny s polštářem přes hlavu. Chtěla jsem vidět jejich obličeje dřív, než ony dostanou šanci vidět ten můj. Když jsem nakoukla, v pokoji bylo jen čtyři nebo pět dívek.
Wanda všechny představila. Všechny mě pozdravily a přivítaly. Nedokázala jsem říct, jestli to přivítání myslely vážně, nebo ne. Nikdo se mě nezačal vyptávat, což znamenalo, že se všichni drželi stranou. Smála jsem se sama sobě, když jsem si lehala, a říkala si, že by to přece jen mohlo vyjít.
Když zaměstnanec uvařil pro mě a Tinyho oběd, prohlédla jsem si dům. Byl to dvoupatrový dům se sklepem. V horním patře byly čtyři ložnice, koupelna a obývací pokoj a v prvním patře jedna ložnice, kancelář, půl kuchyně, koupelna a obývací pokoj.
V suterénu byla prádelna, kuchyň a jídelna, další kancelář a koupelna. Byl to pěkně velký dům pro dvanáct dívek, což znamenalo, že každá měla prostor k dýchání. Po přechodu od mé rodiny k těmto cizím lidem jsem potřebovala veškerý prostor, který jsem mohla dostat.
Do večeře jsem byla tak nějak uvolněná, protože jsem se seznámila se všemi dívkami a nikdo se mě na nic neptal, kromě mého jména a věku. Nezajímalo je, z jaké jsem rodiny nebo jestli jsem „problémové dítě“.
U večeře byly dva stoly po šesti. Na každý stůl připadl jeden velký džbán Kool-Aidu a každý si musel stoupnout ke kuchyňskému koutu, aby byl obsloužen. Byla jsem moc ráda, že večeře nebyla z fazolí. Jídlo bylo vlastně docela dobré.
Každý vyprávěl personálu, co se ten den stalo. Vypadalo to, že se hádají, ale to bylo jen proto, že všichni mluvili najednou a říkali podej mi tohle, podej mi tamto.
Po večeři musela děvčata dělat domácí práce (úklid koupelen, kuchyně a jídelny, prádelny atd.). Druhý den ráno mi měla být přidělena nějaká povinnost, tak jsem si lehla a užívala si volného času, dokud to šlo.
Po zhruba hodině poflakování se po domě nebo sledování televize s ostatními nastal čas jít spát. Motýli byli konečně pryč. Přežil jsem svůj první den ve skupinovém domově, aniž by se na mě někdo ošklivě podíval nebo se začal prát, jak říkal můj bratr. Bylo to i legrační – ani mi nechybělo, že nejsem doma.
Zůstal jsem tam šest měsíců a za těch šest měsíců jsem vyrostl jako člověk. Prošel jsem si špatnými i dobrými časy. Nejdůležitější bylo, že jsem jimi neprošel sám. Personál mi vždycky poskytl rameno, o které jsem se mohl opřít, a díky tomu jsem měl pocit, že tam patřím. Našel jsem nový domov a novou rodinu.