Podle The Milken Institute Center for the Future of Aging, Next Avenue Contributor
Getty
(Pokroky ve vědě a zdravotnictví prodlužují délku života a zvyšují kvalitu života lidí na celém světě. V této sérii rozhovorů s Centrem Milkenova institutu pro budoucnost stárnutí odhaluje 14 vizionářů zajímavé trendy a poznatky týkající se zdravé dlouhověkosti a dělí se o svou vizi lepší budoucnosti. Rozhovory s inovátory dlouhověkosti upozorňují na nové objevy v biomedicíně a psychosociální vědě a také na strategie na podporu prevence a zdraví starších osob. Jedná se o desátý díl této série).
Doktor Ezekiel Emanuel, který stál v čele zákona o dostupné zdravotní péči a postavil se proti legalizaci eutanazie, pokračuje ve svém působení v oblasti zdravotní péče. Emanuel, prorektor pro globální iniciativy a vedoucí oddělení lékařské etiky a zdravotní politiky na Pensylvánské univerzitě, je celosvětově uznávaným onkologem a bioetikem, autorem a přispěvatelem mnoha médií. V rozhovoru pro Milken Institute Center for the Future of Aging (Centrum Milkenova institutu pro budoucnost stárnutí) Emanuel vysvětluje naléhavou potřebu zlepšit kvalitu života a proč se vzdalujeme od poctivé diskuse o stárnutí.
Také na stránkách Forbes:
The Milken Institute Center for the Future of Aging: Ve svém článku v The Atlantic, který vzbudil pozornost, jste označil věk 75 let za osobní hranici pro zdravotní zásahy. Uvádíte: „Jakmile se dožiji 75 let, můj přístup k péči o zdraví se zcela změní. Nebudu aktivně ukončovat svůj život. Ale nebudu se ho také snažit prodlužovat.“ Vzhledem k tomu, co je známo o rozdílu mezi chronologickým a biologickým věkem, proč právě 75 let?“
Dr. Ezekiel Emanuel: Myslím, že existuje pět nebo šest různých kritérií. První věc, kterou téměř každý z nás řekne, je: „Opravdu mi záleží na kvalitě života, nikoliv na kvantitě života“. Otázka pak zní: Kdy se kvalita života začíná zhoršovat?“
Ať už jde o kognitivní nebo fyzickou stránku, 75 let je velmi důležitá hranice. S přibývajícím věkem se naše kognitivní schopnosti snižují – dochází k přirozenému zpomalení mozku, přirozenému snížení rychlosti zpracování dat, přirozenému snížení kreativity. Pokud vás tedy zajímá mentální ostrost, 75 let je hranice, kdy dochází k dramatickému zpomalení.
Podobně dochází k velkému fyzickému úpadku a nárůstu fyzické nemocnosti, čím jste starší. Například neschopnost vyjít schody nebo neschopnost ujít čtvrt míle, tyto věci se začínají zvyšovat.
A když se podíváte na míru výskytu Alzheimerovy choroby a dalších demencí, je před 75. rokem relativně nízká, v 75 letech vyšší a po 75. roce se dramaticky zvyšuje. Takže v 80 letech má nějaký druh demence třetina až polovina lidí.
A nakonec bych řekl, že když se podíváte na světovou literaturu o kreativitě a produktivitě a generování a přemýšlení o nových myšlenkách, je velmi těžké najít někoho po 75 letech, kdo by dokázal něco pozitivního. V celé historii mě napadají čtyři lidé, u nichž vidíme dobré důkazy o jejich kreativitě, produktivitě a generování myšlenek po 75. roce. Jsou to Michelangelo, Benjamin Franklin, Goethe a Verdi. To, co se nakonec v životě stane, je, že se z angažovanosti v životě změníte na mnohem pasivnější.“
Jsme příliš zaměřeni na to, abychom žili déle?
Ano, a myslím, že si namlouváme, jak je úžasné žít dlouho, a myslím, že reklamní průmysl a další chtějí, abychom byli poněkud klamáni.
Hned poté, co jsem publikoval ten článek v The Atlantic, proběhla velká reklamní kampaň AARP o tom, že rytmus trvá věčně a můj život také. Pak ukazují velmi energické lidi, nepříliš staré, jak se vydávají na túru v něčem, co vypadá jako Montana. Přibližně ve stejné době napsaly The New York Times velký článek o lidech, kteří ve svých osmdesáti letech dělají takové věci, jako je řízení motocyklu a šnorchlování. Tito lidé existují, tyto aktivity existují, ale neukazují vám odvrácenou stranu.
V těchto reklamách jste neměli úplný obraz o tom, kolik lidí je v domovech důchodců, lidí, kteří jen seděli ve vegetativním stavu, nebo lidí, kteří nejsou schopni opustit svůj domov. Takže máte hodně zkreslený pohled na to, jaké to je stárnout.
Pokud si přečtete literaturu o tom, co se děje v Japonsku, dostanete spoustu lidí, kteří jsou osamělí, jejich manželé zemřeli, jejich přátelé zemřeli, jejich děti si dělají své dětské věci a oni zůstali hodně sami. To nevypadá na báječný život.
Takže si myslím, že potřebujeme mnohem přesnější představu o tom, jaké to je žít dlouhý život do osmdesáti a devadesáti let.
Řekl bych, že pro mnohé, možná dokonce pro většinu lidí, to tak báječné není. Téměř každý, koho se zeptáte, vám odpoví: „Ano, máte pravdu. Nechci jen zaznamenávat počet let, chci mít vysokou kvalitu života‘. Ale nakonec se průměrná délka života v USA prodloužila o další tři měsíce. Co vám to říká? No, počítáme jen čísla, nepočítáme kvalitu. Průměrná délka života není měřítkem kvality.
Jaké zdravotní charakteristiky by měli lidé bez ohledu na věk zvažovat při rozhodování o péči a léčbě a při zvažování možností prodloužení věku?
Především si myslím, že nejdůležitější je, aby lidé zvážili, a to mnohem dříve, než se přiblíží ke konci života, nebo dokonce mnohem dříve, než dosáhnou 70 nebo 75 let, jak chtějí, aby jejich život pokračoval. Je to věc, kterou byste měli zvážit, když je vám 20, 30, 40, 50 let.
Henry David Thoreau mluví o vysávání dřeně ze života, a já si myslím, že právě to by lidé měli udělat – přestat se zabývat otázkou: „Jestli se dožiju 80 nebo 120 let?“ Myslím, že když začnete přemýšlet o tom, že se dožijete 100 let, může to být poznání, že můj předchozí nebo současný život nebyl tak hodnotný nebo smysluplný a že jsem ho tak trochu promarnil.
Soustředit se spíše na prožití bohatého života než na snahu dožít se 120 – to by podle mého názoru mohlo být cennější.“
Jak by měli veřejní a soukromí plátci hodnotit návratnost svých investic do léčby a péče?“
Hodnocení péče, která neprodlužuje život nad příznaky nemoci, je těžko měřitelné, a to by mohlo být pro lidi na konci života velmi užitečné. Nechceme plýtvat penězi, takže návratnost je buď prodloužení života, snížení příznaků, zvýšení pohodlí nebo snížení nákladů. Tyto věci musíme vidět v našich lékařských zákrocích.
Roste snaha o to, aby komunity byly přátelštější ke starším lidem a oslavovaly hodnotu a potenciál starších lidí. Myslíte si, že jsou tyto snahy zavádějící?
Skutečnost pro všechny starší dospělé vykresluje celý obraz stárnutí. Většina stárnoucích lidí vám potvrdí, že stárnutí není pro padavky. Je to těžké. Tvář se propadá, tělo se začíná rozpadat a mysl se zpomaluje. To není ageistický pohled. To se prostě stává, když tělo začne stárnout a chátrat.
Tak funguje i mentální kapacita lidí – klesá rychlost zpracování, klesá kapacita paměti a klesá schopnost nacházet kreativní řešení problémů.
Ano, máme samozřejmě spektrum lidí, ale platí to pro průměr, platí to pro medián a platí to pro každého, že se to bude dít trochu jiným tempem. Nemyslím si, že je to ageistické. Je to snadné obvinění pro lidi, kteří se snaží předejít seriózní diskusi o smysluplném stárnutí.
Jsme jako společnost blíže nebo dále od poctivé diskuse o stárnutí?
Myslím si, že se obecně v naší společnosti vzdalujeme od poctivých rozhovorů o všem, protože nejsme ochotni podívat se na fakta a jsme příliš ochotni odmítat lidi ad hominem a celkovými obviněními, jako je ageismus nebo diskriminace.
.