V listopadu si připomínáme 20. výročí pádu Berlínské zdi – 12 metrů vysoké a více než 100 kilometrů dlouhé zdi, která doslova i obrazně oddělovala demokratický Západ od komunistického Východu. Zeď, která byla poprvé postavena v roce 1961, byla nejhmatatelnějším symbolem komunismu za studené války a vymezením železné opony.
GW pořádá týdenní vzpomínkovou akci, kterou spolupořádá Global Resource Center v Gelmanově knihovně a vyučující němčiny na katedře romanistiky, germanistiky a slovanských jazyků a literatur. Akce zahrnují svíčkovou vigilii, promítání filmů, panelové diskuse s velvyslanci a dalšími vysokými představiteli zemí bývalého východního bloku a také dort „Tear Down This Wall“ na náměstí Kogan Plaza. Úplný rozpis akcí je k dispozici zde.
O významu Berlínské zdi – jak z historického hlediska, tak z hlediska jejích trvalých důsledků pro dnešní svět – hovoří odbornice na WW Mary Beth Steinová, docentka němčiny a mezinárodních vztahů, a Hope Harrisonová, docentka historie a mezinárodních vztahů. Profesorka Harrisonová je odbornicí na studenou válku a v současné době pobývá v Berlíně jako Fulbrightova stipendistka. Profesor Stein, který rovněž strávil nějaký čas jako Fulbrightův stipendista v Berlíně, vyučuje na GW kurz s názvem „Berlín před a po zdi“, který bude nabízen v příštím semestru. Oba profesoři byli v Berlíně v roce 1989.
Otázka: Co symbolizovala Berlínská zeď v Německu a ve světě?
Profesor Harrison: Co symbolizovala Berlínská zeď? Zeď symbolizovala nesvobodu za komunismu. Symbolizovala studenou válku a rozdělení mezi komunistickým sovětským blokem a západním demokratickým, kapitalistickým blokem.
Profesor Stein:
Symbolizovala studenou válku: Berlín se nacházel na frontové linii studenoválečného boje mezi velmocemi. Konzervativní západní Němci nazývali Berlínskou zeď „zdí hanby“ a tvrdili, že ilustruje bankrot komunismu. Východoněmecká vláda tvrdila, že vybudováním „antifašistické ochranné zdi“ zachránila mír v Evropě.
Po celém světě byla Berlínská zeď nejrozpoznatelnějším symbolem studené války, a proto byl její pád tak dramatickou podívanou, kterou přenášela televize po celém světě.
Q: Co vedlo východoněmeckou vládu k vybudování zdi v roce 1961?
Profesor Stein: Od roku 1949, kdy bylo Německo formálně rozděleno, do roku 1961, kdy byla postavena Berlínská zeď, více než 3 miliony východních Němců „hlasovaly nohama“ a přestěhovaly se do západního Německa. Východoněmecká vládnoucí strana se nikdy netěšila podpoře obyvatelstva a režim nikdy nedůvěřoval svým občanům. Uprchlíci opouštěli východní Německo z ekonomických i politických důvodů a tento „odliv mozků“ mladých vzdělaných pracovníků měl destabilizující vliv na východoněmeckou ekonomiku. Jediným způsobem, jak zastavit příliv uprchlíků, bylo uzavření hranic mezi východním a západním Berlínem.
Profesor Harrison: Zbytek hranice mezi východním a západním Německem byl uzavřen v roce 1952, což znamenalo, že jediným místem v celém Německu, kde byl volný pohyb tam a zpět, byl Berlín.
Východoněmecký režim opakovaně žádal sovětské představitele, aby mu dovolili uzavřít hranici v Berlíně. Až do roku 1961 Sověti odmítali s odůvodněním, že je to nejen technicky nemožné, ale také že uzavření hranice by způsobilo, že by sovětský a východoněmecký režim vypadaly hrozně. Sovětský vůdce Nikita Chruščov později napsal, že věděl, že stavba zdi by byla přiznáním neúspěchu komunismu v Německu.
Otázka: Jak zeď vypadala? Kdo ji směl překračovat?
Profesor Harrison: Jaký byl váš názor na zeď? Zeď byla více než 12 metrů vysoká a zpočátku měla na vrcholu skleněné střepy. Nikdy to nebyla jen jedna zeď, ale vždy dvě, a mezi nimi byly strážní věže, strážní psi, nástražné dráty, protitankové zábrany a další překážky. Byla to smrtící hranice, které Západ říkal „pásmo smrti“. Zpočátku ji nikdo z Východu nesměl překročit. Nakonec mohli velmi důvěryhodní východní Němci a ti, kteří překročili důchodový věk, získat na krátkou dobu vízum na Západ.
Profesor Stein: Berlínská zeď se skládala ze dvou zdí oddělených územím nikoho, kde se v pravidelných intervalech nacházely strážní věže. Zeď, která padla v roce 1989, byla zdí čtvrté generace. S každou další generací se systém hranic dále zdokonaloval. Zeď první generace byla postavena z cihel, zatímco poslední generace byla vyrobena z betonu vyztuženého ocelí a měla kulatý betonový horní díl, který velmi ztěžoval její překonávání.
Berlínská zeď byla postavena, aby udržela východní Němce uvnitř, a to se jí dařilo poměrně účinně po dobu 28 let. Omezení cestování bylo jednou z nejčastějších stížností východních Němců. Mohli cestovat v rámci východního bloku (světlou výjimkou bylo Polsko v době vrcholícího hnutí Solidarita), ale poměrně málo východních Němců, s výjimkou spisovatelů a sportovců, dostalo povolení cestovat na Západ, dokud byli v produktivním věku.
Východoněmečtí důchodci mohli cestovat na Západ a dokonce byli vybízeni k emigraci, aby jim východoněmecká vláda nemusela vyplácet důchody. V pozdějších letech bylo možné, aby východní Němec vycestoval na Západ při zvláštních příležitostech, jako byl například pohřeb prarodiče, ale rozhodovací proces byl zcela svévolný. Často mohl vycestovat vždy jen jeden člen, aby byl zajištěn návrat cestujícího.
Nejen východní Němci trpěli důsledky uzavření hranic. Dva roky po postavení zdi nesměli západní Němci cestovat na Východ za rodinou a přáteli a teprve v roce 1971 regulovaný systém umožnil západním Němcům zakoupit si jednodenní víza pro cesty na Východ.
Otázka: Jak se lidé pokoušeli o útěk a zda se jim to podařilo?
Profesor Harrison: Lidé prchali v horkovzdušných balónech, v malých ponorkách, v kufrech aut a v tunelech. Ale pokaždé, když někdo utekl, východoněmecký režim přišel na to, jak to udělal, a znemožnil komukoli dalšímu utéct stejným způsobem na stejném místě.
Profesor Steinová: „Vždycky, když někdo utekl, východoněmecký režim přišel na to, jak to udělal: Když jsem byl koncem 80. let v Berlíně, dělal jsem rozhovory s lidmi, kteří utekli (nebo pomohli utéct jiným) přes ostnatý drát, plazili se tunely, plavali přes řeku a schovávali se pod sedadly aut. Vedl jsem také rozhovory s lidmi, kteří byli při pokusu o útěk chyceni a strávili roky ve východoněmeckých věznicích.
V Berlíně je mnoho míst a ulic, kde jsou kříže a kameny připomínající lidi, kteří zemřeli při pokusu o útěk do Západního Berlína. V některých případech není dodnes známa jejich totožnost. Nejznámější ulicí podél bývalé sektorové hranice mezi Východním a Západním Berlínem je Bernauerstrasse, kde mnoho lidí přišlo o život skokem z horních pater budov, které byly na Východě, na chodník na druhé straně ulice, která byla na Západě. Tragických pokusů bylo tolik a přesný počet obětí dodnes není znám.
Otázka: Oba jste byli v roce 1989 v Berlíně. Jaká byla atmosféra?
Profesor Stein: Jaká byla atmosféra v Berlíně? Na konci osmdesátých let jsem žil v Západním Berlíně a hodně času jsem strávil ve Východním Berlíně. Protože moji východoněmečtí přátelé nemohli cestovat na Západ, cestovali jsme společně po celém východním bloku, včetně Maďarska, Československa a Bulharska. Věděl jsem o protestním hnutí v Lipsku , ale nevěřil jsem, že by komunistická vláda tolerovala nějakou skutečnou opozici.
V srpnu 1989 jsem se vrátil do Spojených států jen několik dní po 28. výročí postavení Berlínské zdi. Východoněmecký stranický tajemník tehdy prohlásil, že zeď bude stát dalších 100 let, a já neměl důvod mu nevěřit. Když jsem 9. listopadu uslyšel v autorádiu oznámení o otevření zdi, myslel jsem si, že si ze mě přátelé vystřelili. Mou první reakcí byla naprostá nedůvěra k nečekanému a dramatickému pádu zdi. Mou druhou reakcí byla také nedůvěra – že jsem po dvou letech života v Berlíně přišel o tento nezapomenutelný okamžik! Rychle jsem si zarezervoval letenku do Berlína a 14. listopadu jsem se tam dostal.
Slovo, které měli všichni v tomto prvním euforickém období na jazyku, bylo „Wahnsinn“ neboli „blázen“. Ale tento výraz ani zdaleka nevystihuje všechny složité pocity těch prvních dnů. Na konci svého třítýdenního pobytu jsem byl svědkem mnoha nádherných, ale i znepokojivých scén. Viděl jsem první známky odporu, rozjitřené nálady kvůli dlouhým frontám a přeplněnému metru, zklamaná očekávání a oživení stereotypů a předsudků.
Profesor Harrison: Odpoledne 9. listopadu, ještě než se cokoli stalo, jsem seděl v letadle do Berlína. Přiletěl jsem brzy ráno 10. listopadu a v Berlíně jsem strávil deset úžasných dní, během nichž jsem sledoval, jak se otevírají nové hraniční přechody; viděl jsem, jak se lidé smějí, pláčou a objímají; a šampaňské se prodávalo na každém rohu. A dostal jsem své vlastní kousky zdi.
Otázka: Profesore Harrisone, vy jste nyní v Berlíně. Jak Německo slaví toto výročí?
Profesor Harrison:
Jak se v Německu slaví výročí? V Berlíně budou Hillary a Bill Clintonovi, Nicholas Sarkozy z Francie, Dmitrij Medveděv a Michail Gorbačov z Ruska a další představitelé z celého světa. Uskuteční se zde vzpomínková bohoslužba za oběti zdi; setkání německé kancléřky, hostujících hodnostářů a klíčových revolucionářů z roku 1989 u první otevřené hranice; a oslava a symbolické svržení obrovských kostek domina, které napodobí pád zdi u Braniborské brány.