V Evropě jsou votivní naleziště známá již od neolitu, s naleštěnými sekerkami, a vrcholí v pozdní době bronzové. Artefakty s vysokým statusem, jako je zbroj a zbraně (většinou štíty, meče, kopí a šípy), symboly plodnosti a kultovní symboly, mince, různé poklady a zvířata (často psi, voli a v pozdějších obdobích koně), byly ve starověku běžnými obětními dary.
Votivní dary byly obětovány a pohřbeny nebo častěji vhozeny do vodních ploch nebo rašelinišť, odkud nemohly být případně vyzvednuty. V některých případech byly obětovány celé lodě, jako v dánském rašeliništi Nydam Mose. Často jsou všechny předměty v rituálním pokladu rozbity, případně „usmrceny“, aby se před uložením ještě více vymykaly užitkovému využití. Předpokládá se, že záměrné odhazování cenných předmětů, jako jsou meče a hroty kopí, mělo rituální podtext. Předměty byly od té doby objeveny v řekách, jezerech a současných nebo bývalých mokřadech stavebními dělníky, kopáči rašeliny, detektory kovů, veřejností a archeology.
Výrok Diogena ze Sinópé, který cituje Diogenes Laërtius, naznačuje vysokou úroveň votivních obětí ve starověkém Řecku:
Když někdo vyjádřil údiv nad votivními obětmi v Samothrákii, jeho (Diogenův) komentář zněl:
„Bylo by jich mnohem více, kdyby ti, kteří nebyli zachráněni, zakládali oběti.‘
Klenotnice v Olympii a Delfách (včetně athénské a sifnijské pokladnice) byly stavbami různých řeckých městských států, v nichž se uchovávaly jejich vlastní votivní dary v penězích a drahých kovech; na těchto místech se také nacházelo velké množství votivních soch, ačkoli ty byly zjevně určeny k oslavě každého města vzhledem k jeho rivalům, stejně jako k poděkování bohům. Votivní dary sloužily také jako odčinění hříchů spáchaných proti bohu nebo bohyni. Obětiny byly v některých případech vytvořeny samostatnou osobou kvůli zranění obdarovaného nebo jiným okolnostem, což bylo povoleno.
Některé řecké obětiny, například bronzové trojnožky v Delfách, byly zřejmě po určitou dobu vystavovány a poté hromadně pohřbívány. V Olympii bylo mnoho malých figurek, většinou zvířat, vhozeno na obrovskou hromadu popela ze zvířecích obětí u oltáře před Diovým chrámem. Velká část našich znalostí o starořeckém umění z obecných kovů pochází z těchto a dalších vykopávaných nalezišť obětních předmětů. Po vítězství se darovaly také zbraně a zbroj, zejména přilby.
V Mezoamerice byly votivní dary nalezeny na olméckém nalezišti El Manati (datovaném do let 1600-1200 př. n. l.) a v mayské posvátné cenotě v Chichén Itzá (850-1550 n. l.).
Archeologové nalezli některé votivní dary ve starověké Spartě z 5. století př. n. l.. Tyto votivní dary svědčí o přítomnosti gramotnosti ve spartské kultuře. Kladou-li větší důraz na nápisy, které zřejmě vytvořil jednotlivec přinášející obětinu, mohou archeologové interpretovat, že z raných dedikátorů jich bylo velmi málo a že většina, ne-li všichni, pocházela z vyšších vrstev. Byl nalezen jeden kus keramiky, na němž mohly být vyobrazeny měřící znaky. Pokud je to pravda, svědčilo by to o každodenní gramotnosti Sparťanů. Bohužel se vědcům nepodařilo získat žádný další kus keramiky s podobným nápisem, který by tento jediný nález podpořil.
Třináct antických votivních kamenů z Pesara bylo objeveno v roce 1737 na místní farmě Pesaro v provincii Pesaro e Urbino v Itálii a pochází z předetruské doby. Jsou na nich vyryta jména různých římských bohů, například APOLLO, MAT-MATVTA, SALVS, FIDE a IVNONII (Juno).
Proklínací tabulkyEdit
Proklínací tabulka neboli defixio je malý plechový nebo olověný plátek, na který byl vyryt vzkaz přející někomu neštěstí. Obvykle se nachází srolovaná a záměrně uložená, existuje pět hlavních důvodů pro věnování prokleté tabulky:
1 – Soudní spor,2 – Konkurence,3 – Obchod,4 – Erotické ambice,5 – Krádež
Z těch, které se nacházejí v Británii, je naprostá většina typu 5. V tomto případě se jedná o prokletou tabulku. Dvě největší koncentrace pocházejí z posvátných pramenů v Aquae Sulis, kde je zaznamenáno 130 exemplářů, a v Uley, kde je jich k vidění přes 140. Použití kletby-tablety při snaze o navrácení ukradeného majetku je silným důkazem vzývání božské moci prostřednictvím netradičního náboženského obřadu, často zahrnujícího nějakou formu ukládání vody. Obvyklou formou vzývání boha byla modlitba, oběť a zasvěcení oltáře, takže přístup k těmto informacím poskytuje užitečný vhled do římské provinční kultury.
OhroženíUpravit
Mnoho neobjevených starověkých votivních darů je v dnešním světě ohroženo, zejména ty, které jsou ponořeny v mokřinách nebo jiných vodních plochách. Mokřady a jiná vodní místa často chrání a uchovávají materiály po tisíce let, protože se v nich přirozeně vyskytuje anaerobní prostředí. Mnohá mořská dna však byla narušena, řeky a potoky byly v krajině roztaženy nebo změnily své trasy a mnoho mokřadů bylo v posledních 100-200 letech z různých důvodů zcela nebo částečně vysušeno či skládkováno. Proto je mnoho zbývajících objektů ohroženo oxidací a případnou rychlou degradací. Hlavními příčinami narušení jsou bagrování, rybářské lodě lovící vlečnými sítěmi při dně, zemědělská činnost, kácení rašeliny, těžba podzemní vody studnami a zřizování větších infrastrukturních objektů, jako jsou rychlostní silnice, čistírny odpadních vod a v některých případech i rozsáhlé projekty obnovy přírody.