V šesté knize série J. K. Rowlingové Harry Potter a Princ dvojí krve se Voldemort vrací, a to ve velkém stylu. Ten-který-nesmí-být-jmenován, v podstatě ztělesnění všeho zla v potterovském univerzu, byl ve čtvrté knize vzkříšen z mrtvých a v páté se odhalil na Ministerstvu kouzel, čímž rozptýlil pochybnosti kouzelníků, kteří tvrdili, že se nemohl vrátit.
Ačkoli šestá kniha, od jejíhož vydání letos uplynulo deset let, končí výbuchem (spíše Avada Kedavra), první dvě třetiny jsou pozoruhodně klidné, uvážíme-li, že celý kouzelnický svět má být ve válce. Knihy o Harrym Potterovi se pohybují na pomezí různých žánrů, berou si základní příběh z britské internátní školy pro děti a přidávají k němu fantasy. Zdá se však, že v Princi polokrevné Rowlingová využívá konvence knih o skutečných událostech, aby svůj kouzelnický svět obohatila. Příběh je věnován především Harrymu a řediteli Bradavic Albusi Brumbálovi, kteří si vytvářejí psychologický profil svého protivníka.
V průběhu celé knihy se Harry účastní speciálních lekcí s Brumbálem a jejich setkání probírají vzpomínky lidí, kteří znali Voldemorta jako dítě, v době, kdy se ještě jmenoval rodným jménem Tom Riddle.
V jednu chvíli se Harry ptá:
„Pane… je důležité vědět tohle všechno o Voldemortově minulosti?“
„Myslím, že velmi důležité,“ říká Brumbál.
To není úplně totéž jako profilování zločinců, které provádí FBI a forenzní psychologové, kvůli zásadnímu rozdílu, že už víme, kdo je pachatel (Bledý, vysoký, hadí štěrbiny v místě, kde by měl mít nos). Při kriminálním vyšetřování jde o to, vzít zločin a zjistit, jaká psychologie za ním mohla stát, v naději, že zločince dopadneme. „Proč“ se používá ve službách „kdo“.“
Další příběhy
Jistě, když je vrah, po kterém jdete, nejmocnější temný čaroděj všech dob, pouhá znalost toho, kdo to je, k jeho dopadení nestačí. A chytit ho nestačí k tomu, abyste ho zastavili, protože svou duši nevhodně rozdělil na sedm částí a šest z nich ukryl do předmětů zvaných viteály. Aby byl zabit, je třeba zničit všech sedm částí. Harry a Brumbál se probírají vzpomínkami, aby potvrdili Brumbálovo podezření, že Voldemort vytvořil viteály, a aby zjistili, které předměty si mohl vybrat. „Kdo“ je zaměstnán ve službách „čeho“ a „proč“.
Stejně jako ve skutečném profilování zločinců, i toto úsilí zahrnuje spoustu závěrů a domněnek. „Od této chvíle opustíme pevný základ faktů a budeme společně putovat kalnými bažinami paměti do houštin těch nejdivočejších dohadů,“ říká Brumbál.
To, co zjistí o mladém Tomu Riddleovi, odpovídá mnoha klasickým stereotypům o sériových vrazích – jeho rodiče byli nešťastní, byl samotář, šikanoval ostatní děti a mučil zvířata.
Nejdůležitější je, že Tom Riddle je vrah: „Mladý Tom Riddle rád sbíral trofeje,“ říká Brumbál. „Viděl jsi tu krabici s ukradenými předměty, kterou měl schovanou ve svém pokoji. Byly sebrány obětem jeho šikanózního chování, suvenýry, chceš-li, obzvlášť nepříjemné kousky kouzel. Měj na paměti tento stračí sklon, protože zejména ten bude později důležitý.“
Sbírání trofejí od obětí je dalším tropem sériového vraha a vrací se do hry v případě viteálů – Harry upozorňuje, že Voldemort mohl svou duši uložit do jakékoliv staré věci, čímž by znemožnil nalezení viteálů.
„Ale používal by lord Voldemort plechovky nebo staré lahvičky od lektvarů k tomu, aby střežil svou vlastní drahocennou duši?“ „Ano,“ ptá se Brumbál. Brumbál odpoví. „Zapomínáš na to, co jsem ti ukázal. Lord Voldemort rád sbíral trofeje a dával přednost předmětům s mocnou magickou historií. Jeho pýcha, jeho přesvědčení o vlastní nadřazenosti, jeho odhodlání vybojovat si překvapivé místo v kouzelnické historii; tyto věci mi naznačují, že Voldemort by si své viteály vybíral s jistou pečlivostí a dával by přednost předmětům hodným této pocty.“
Brumbál se ukáže, že v tom měl pravdu.
V této dějové linii se šestá kniha o Harrym Potterovi částečně podobá knize o skutečných událostech a je poutavá z mnoha stejných důvodů. Příběhy skutečných sériových vrahů zaujmou méně kvůli zločinům, které spáchali, a více kvůli touze lidí pochopit, proč někdo takové věci dělá. Jak jsem již dříve napsal v článku o celebritách sériových vrahů:
Jak odpověděl vysloužilý detektiv newyorské policie z oddělení vražd Dave Carbone na otázku, proč se veřejnost zajímá o sériové vrahy: „Proč je wow“. Nebo slovy Katherine Ramslandové, forenzní psycholožky … „Ve skutečnosti nejde o oběti. Jde spíše o skládačku – zajímavý labyrint lidských emocí a lidských motivů.“
Voldemort je motivován nesmrtelností, nadřazeností, rasovou čistkou a více než trochou sebenenávisti. Mnohé z těchto věcí jsou ukázány v předchozích knihách série, ale v šesté knize vykrystalizují. Tom Riddle má matku čarodějku a otce mudlu, což z něj dělá polokrevného čaroděje. Jako lord Voldemort se však jeho ideologie soustředí na nadřazenost „čistokrevných“ čarodějů a na jeho touhu zbavit svět čarodějů mudlovského původu a polokrevných, jako je on sám. Rowlingová připustila, že Voldemort je v tomto směru podobný Adolfu Hitlerovi.
Je vlastně notoricky známé, že je těžké předpovědět, kdo se stane sériovým vrahem. Lidské chování je prostě příliš složité. Výzkumy například ukázaly, že přítomnost slavné „Macdonaldovy triády“ – týrání zvířat, zakládání požárů a pomočování postele – v dětství nemusí nutně předpovídat násilné chování v dospělosti.
Je to ale fikce a dává smysl, že Rowlingová opepří Voldemortovu minulost indiciemi, které lidé dokážou rozpoznat a pochopit. Ve skutečnosti by bylo v tomto příběhu dobra proti zlu jednodušší nechat Voldemorta prostě tautologií – je zlý, protože je zlý. Místo toho Rowlingová zakládá jeho zlo na pochopitelných lidských chybách a ukazuje, že chceme-li zlo porazit, musíme s ním nejen bojovat, ale také se snažit pochopit, odkud se vůbec bere.