V obecném povědomí je tarot nesmazatelně spojován s věštěním, předpovídáním budoucnosti nebo kartomancií. Tarot nebyl vynalezen jako mystický nebo magický nástroj věštění. Spojení tarotu s kartomanickou praxí se shoduje s jeho převzetím svobodnými zednáři jako pramene věčné, božské moudrosti. Byli to totiž titíž lidé, kteří vydávali esoterické komentáře magického, mysteriózního tarotu (např. Antoine Court de Gébelin a hrabě de Mellet), kteří vydávali také komentáře k věšteckému tarotu. Existuje linie vývoje kartomantického tarotu, která probíhá souběžně s vnucováním hermetických mystérií na dříve světský balíček karet, ale kterou lze užitečně odlišit. Tento vývoj inicioval hrabě de Mellet, který naznačil, že staří Egypťané používali tarot k věštění, a uvádí metodu údajně používanou ve starém Egyptě. V návaznosti na MCM Etteilla dramaticky posunul kartomantický tarot kupředu tím, že vynalezl metodu kartomancie, přiřadil každé kartě (svislé i obrácené) věštecký význam, vydal La Cartonomancie français (knihu s podrobným popisem této metody) a vytvořil první tarotové balíčky určené výhradně pro kartomantickou praxi. Etteillova původní metoda byla navržena pro práci s běžným balíčkem karet známým jako balíček piquet. Teprve v roce 1783, dva roky poté, co Antoine Court de Gébelin vydal knihu Le Monde Primitif, zaměřil své kartomanické znalosti na vývoj kartomanické metody využívající standardní (tj. marseillský) tarotový balíček. Jeho odborné znalosti byly formalizovány vydáním knihy Maniere de se récréer avec le jeu de cartes nommées tarots a založením společnosti pro kartomancii tarotu, Société littéraire des associés libres des interprètes du liver de Thot. Tato společnost následně vydala Dictionnaire synonimique du Livere de Thot, knihu, která „systematicky tabelovala všechny možné významy, které může nést každá karta, je-li vzpřímená a obrácená.“
Po Ettielleovi posunula tarotovou kartomancii kupředu Marie-Anne Adelaid Lenormand (1768-1830) a další. Lenormandová byla první a nejslavnější kartomantkou hvězd a prohlašovala se za důvěrnici císařovny Josefíny a dalších místních prominentů. Byla tak populární a kartomantie s tarotem se po jejím působení ve Francii natolik prosadila, že dva roky po její smrti byl jejím jménem vydán speciální balíček s názvem Grand Jeu de Mlle Lenormand. Následovalo mnoho dalších speciálně navržených kartomanických tarotových balíčků, většinou založených na Ettiellině egyptské symbolice, ale některé poskytovaly i jiné (například biblické nebo středověké) příchutě. Tarot jako kartomantický a věštecký nástroj se dobře etabloval a stále vycházejí nové knihy objasňující mystickou užitečnost kartomantického tarotu.
MysticismEdit
Na počátku 18. století zednářští spisovatelé a protestantští duchovní zavedli tarotové trumfy jako autoritativní zdroje starověké hermetické moudrosti a křesťanské gnóze a jako zjevující nástroje božské kartomantické inspirace, ale nezastavili se u toho. V roce 1870 napsal Jean-Baptiste Pitois (známější jako Paul Christian) knihu Historie de la magie, du monde surnaturel et de la fatalité à travers les temps et le peuples. V této knize Christian označuje tarotové trumfy za „hlavní výjevy“ staroegyptských iniciačních „zkoušek“. Christian podává rozsáhlou analýzu staroegyptských iniciačních obřadů, které zahrnují pyramidy, 78 kroků a iniciační odhalování tajemství. Decker, Depaulis a Dummett píší:
V jedné fázi iniciační procedury, říká Christian, … postulant sestupuje po železném žebříku se sedmdesáti osmi příčkami a vstupuje do sálu, po jehož obou stranách je dvanáct soch a mezi každou dvojicí soch je obraz. Těchto dvaadvacet obrazů, jak je mu řečeno, jsou Arkány neboli symbolické hieroglyfy; je v nich obsažena Věda vůle, princip veškeré moudrosti a zdroj veškeré moci. Každý z nich odpovídá „písmenu posvátného jazyka“ a číslu a každý vyjadřuje skutečnost božského světa, skutečnost intelektuálního světa a skutečnost fyzického světa. Tajné významy těchto dvaadvaceti arkán jsou mu pak vyloženy.
Kristián se pokouší dodat své analýze autoritu tím, že Iamblichovi falešně připisuje zprávu o staroegyptských iniciačních obřadech, ale je jasné, že pokud mají tarotové trumfy nějaký iniciační význam, je to právě Kristián, kdo je zdrojem těchto informací. Nicméně Christianovy smyšlené dějiny tarotové iniciace jsou rychle posíleny vznikem okultního časopisu v roce 1889 s názvem L’Initiation, zveřejněním eseje Oswalda Wirtha v Papusově knize Le Tarot des Bohémiens, v níž se uvádí, že tarot není nic menšího než posvátná kniha okultní iniciace, vydáním knihy Françoise-Charlese Barleta nazvané nepřekvapivě L’Initiation a vydáním knihy Le Tarot des Bohémians od dr. Papuse (známého též jako Dr. Gérard Encausse). Následně po této činnosti se iniciační význam tarotu pevně usadil v myslích okultních praktiků.
Vznik tarotu jako iniciačního mistrovského díla se shodoval s rozkvětem iniciačních esoterických řádů a tajných bratrstev v polovině 19. století a dokonale do něj zapadal. Například markýz Stanislas de Guaita (1861-1897) založil v roce 1888 kabalistický řád Růžového kříže spolu s několika klíčovými komentátory iniciačního tarotu (např. Dr. Papus, François-Charles Barlet a Joséphin Péladin). Tyto řády kladly velký důraz na tajemství, postup po stupních a iniciační zkoušky, a tak není divu, že když už měly tarot po ruce, vyčetly z něj iniciační význam. Tím nejenže dodávali svým praktikám punc božské, mystické a starobylé autority, ale umožňovali jim i nadále vykládat o magickém, mystickém významu domněle starobylého a hermetického tarotu. Ať tak či onak, tato činnost upevnila význam tarotu jako nástroje a knihy zasvěcení nejen v myslích okultních praktiků, ale také (jak uvidíme níže) v myslích praktiků new age, jungovských psychologů a akademiků obecně.
.