Giscard d’Estaing „zemřel ve středu 2.12.20 ve svém rodinném domě v Loir-et-Cher“, uvedla jeho nadace na Twitteru.
„Jeho zdravotní stav se zhoršil a zemřel v důsledku #COVID19. V souladu s jeho přáním se pohřeb uskuteční v nejpřísnějším rodinném soukromí.“
Ačkoli Giscard d’Estaing zastával funkci prezidenta pouze jedno funkční období v letech 1974-1981, jeho smrt znamená konec jedné éry francouzské politiky. Giscard d’Estaing, který byl zvolen do úřadu v pouhých 48 letech, byl nejmladším vůdcem Páté republiky, dokud v roce 2017 nezískal prezidentský úřad Emmanuel Macron ve věku 39 let.
Během sedmi let v Elysejském paláci si konzervativní Giscard d’Estaing pěstoval image moderního reformátora. Jeho nepopularita u francouzských voličů však vedla k neúspěšnému pokusu o znovuzvolení jeho socialistického rivala Françoise Mitteranda.
Po prohře upadl Giscard d’Estaing v zapomnění. Kdysi byl ikonou společenských změn, ale francouzská veřejnost na něj brzy zapomněla. V jednom výmluvném okamžiku na Mitterandově pohřbu v roce 1996 se bývalý ministr André Santini snažil vzpomenout, že vůbec ještě žije. „Nepamatuji si, že bychom pro Giscarda dělali totéž,“ řekl Santini.
„Giscard u kormidla“
Desítky let předtím, než Macron založil svou stranu Republika v pohybu (La République en Marche neboli LREM), byl Giscard d’Estaing již prezidentem „v pohybu“. Po urputné prezidentské kampani Giscard d’Estaing 27. května 1974 slavně vstoupil pěšky do Elysejského paláce před jásajícím davem.
„Tento den znamená novou éru francouzské politiky … Povedu změnu, ale nepovedu ji sám … Stále slyším, jak Francouzi křičí a žádají nás o změnu. Tuto změnu provedeme s ním, pro něj, s respektem k jeho početnosti a rozmanitosti, a povedeme ji zejména s jeho mládím,“ řekl ve svém inauguračním projevu.
V době svého zvolení nebyl Giscard d’Estaing zdaleka neznámý, v síních moci strávil již téměř dvě desetiletí. Svou politickou kariéru zahájil v roce 1956 jako poslanec.
Mladý, pohledný a šarmantní Giscard d’Estaing byl tehdejším prezidentem Charlesem De Gaullem jmenován ministrem financí a tuto funkci si udržel i za De Gaullova nástupce Georgese Pompidoua.
Po Pompidouově smrti v roce 1974 se Giscard d’Estaing sám ucházel o prezidentský úřad a od svých soupeřů se odlišil novou inovativní komunikační strategií: osobním brandingem. Poprvé v historii se francouzská veřejnost setkala se snímky budoucího prezidenta, jak lyžuje v Alpách, podporuje svůj oblíbený fotbalový tým, hraje v televizi na akordeon nebo dokonce pózuje v plavkách. Těšil se také podpoře francouzských celebrit, jako byli Brigitte Bardotová, Johnny Hallyday a Alain Delon, kteří v rámci kampaně nosili trička a nálepky s populárním sloganem: „Giscard u kormidla“ („Giscard à la barre“).
Poté, co Giscard d’Estaing v prvním kole vyřadil z boje gaullistického veterána Jacquese-Chabana Delmase, zabodoval u voličů během debaty s Mitterandem ve druhém kole, když v reakci na útok ohledně své sociální politiky slavně zavtipkoval: „Nemáte monopol na srdce.“
O několik dní později těsně zvítězil se ziskem 50,81 % hlasů v prezidentských volbách, které dodnes zůstávají nejtěsnějšími v historii Páté republiky.
Liberální, reformní prezident
Po nástupu do funkce Giscard d’Estaing neztrácel čas s prosazováním svých ambicí modernizovat francouzskou společnost. „Francie se musí stát jedním velkým reformním projektem,“ prohlásil na své první Radě ministrů.
Věrný svým slovům, změny následovaly, někdy i proti proudu jeho vlastní konzervativní většiny. V průběhu své vlády Giscard d’Estaing zavedl rozvody po vzájemné dohodě a zmírnil kontrolu vlády nad audiovizuálním sektorem. Stál také v čele legalizace potratů, kterou prosazoval jeho ministr zdravotnictví Simone Veil.
Přestože byl Giscard d’Estaing úspěšný v zavádění sociálních reforem, čelil mnoha hospodářským problémům, včetně prudkého nárůstu nezaměstnanosti po ropné krizi v roce 1973. V reakci na to jmenoval v roce 1976 premiérem ekonoma Raymonda Barreho, čímž zahájil období přísných úsporných opatření, které mělo znamenat konec jeho popularity jako vůdce.
Jeho image byla ještě více pošramocena v říjnu 1979, kdy francouzský investigativní list Le Canard Enchaîné zveřejnil odhalení, že bývalý císař střední Afriky Jean-Bédel Bokassa tajně daroval Giscardovi d’Estaingovi v roce 1973 diamanty, když ještě zastával funkci ministra financí. Francouzský prezident se snažil skandál bagatelizovat jako pouhý dar, který obdržel při výkonu svých úředních povinností, a popřel údajnou hodnotu šperků.
Škoda však byla napáchána. Veřejné mínění se obrátilo proti Giscardovi d’Estaingovi, který byl nyní vnímán jako nedotknutelný aristokrat. Jeho životní styl se stal terčem ostré kritiky, včetně jeho rodinného původu, loveckých večírků a zjevné záliby v zámcích.
Aby toho nebylo málo, jeho první a jediné funkční období bylo poznamenáno ostrými rozpory mezi jeho konzervativní základnou. Snad nejlépe to ilustroval jeho vztah s prvním premiérem Jacquesem Chiracem, který považoval Giscarda d’Estainga za arogantního a snobského. Hořká rivalita mezi oběma muži vypukla poté, co Chirac odmítl podpořit Giscardovu kandidaturu na znovuzvolení v roce 1981 a řekl pouze, že pro něj bude hlasovat „osobně“, čímž v podstatě zmařil jeho kampaň.
Nemožný comeback
Po porážce od Mitteranda zůstal Giscard d’Estaing ponížen. V symbolickém gestu opustil Elysejský palác stejným způsobem, jakým do něj vstoupil – pěšky. Místo jásotu ho však tentokrát protestující vypískali až k jeho autu.
Jeho tragický odchod z prezidentského úřadu jen umocnil jeho televizní projev na rozloučenou, který se od té doby stal francouzskou legendou. Giscard d’Estaing slavnostně promluvil ke svým krajanům, zatímco strnule seděl u stolu ozdobeného pouze kyticí květin. Na konci sedmiminutového monologu se odstupující prezident významně odmlčel, než pronesl procítěné „Au revoir“. Poté vstane, obě ruce položí na stůl, otočí se a za zvuků nahrávky francouzské hymny, Marseillaisy, odkráčí z místnosti a nechá kameru snímat prázdnou židli po celou mučivou minutu, dokud píseň neskončí.
Přes svůj neslavný konec Giscard d’Estaing odmítl odejít z francouzské politiky. V naději, že začne znovu od nuly, se v roce 1982 ucházel o post generálního radního v centrálním městě Chamalières, který získal, a o dva roky později se vrátil do parlamentu. Koncem 80. let se rozšířily spekulace, že chystá návrat.
„Nechci, abyste říkali: ‚Giscard nás zklamal‘. Pokud se v naší zemi někdy vyskytnou obtížné okolnosti nebo vážné problémy, můžete se na mě vždy spolehnout,“ řekl v jednom z televizních vystoupení.
Jeho sny o návratu na národní scénu se však nakonec rozplynuly poté, co jeho někdejší rival Chirac získal v roce 1995 kontrolu nad konzervativci a zvítězil v prezidentských volbách.
Obhájce Evropské unie
Jedním z největších odkazů Giscarda d’Estainga však může být jeho podíl na vzniku Evropské unie. Jako dlouholetý zastánce sjednocené Evropy vyjádřil poprvé podporu této myšlence ještě jako mladý poslanec Evropského parlamentu v roce 1957.
Za jeho předsednictví se Francie aktivně podílela na prosazování evropského projektu. V prosinci 1974 spolu s tehdejším německým kancléřem Helmutem Schmidtem vytvořili Evropskou radu a zahájili měnový systém, který měl sloužit jako předchůdce eura. Giscard d’Estaing rovněž schválil volby do Evropského parlamentu prostřednictvím přímých voleb, čímž připravil půdu pro první evropské volby v roce 1979.
V roce 2001 byl s Chiracovou podporou jmenován předsedou Ústavního konventu o budoucnosti Evropy.
Giscard d’Estaing stál také u zrodu další mezinárodní skupiny: 15. listopadu 1975 se na zámku Rambouillet západně od Paříže sešli zástupci Spojených států, Japonska, Francie, západního Německa a Velké Británie. Na tomto summitu se poprvé sešla mezivládní hospodářská organizace, která se každoročně schází pod názvem Skupina pěti – nyní Skupina sedmi neboli G7, k níž se přidaly Itálie a Kanada.
Strážce francouzského jazyka
Po odchodu z politiky hledal Giscard d’Estaing útočiště v nečekané oblasti: v literatuře. S podporou francouzského spisovatele Jeana d’Ormessona byl v roce 2004 zvolen do Francouzské akademie, jejímž úkolem je ochrana francouzského jazyka.
Jeho členství v Akademii se zpočátku jevilo jako stejně politicky motivované jako literární. Do té doby se Giscard d’Estaingova tvorba skládala převážně z politických esejů a memoárů, s výjimkou poloerotického románu „Le Passage“, který líčí milostný příběh mezi notářem a stopařkou.
V roce 2009 se opět pokusil o psaní románem „Princezna a prezident“ („La Princesse et le Président“), který popisuje vztah dvou postav, jež se velmi podobají zesnulé princezně Dianě, a jeho samotného. Kniha oživila dlouho dřímající zvěsti o možném poměru, přestože Giscard d’Estaing trval na tom, že si „vše vymyslel“.
V roce 2012 stárnoucí Giscard d’Estaing varoval tehdejšího prezidenta Françoise Hollanda: „
„Nechci žádný oficiální obřad ani státní poctu,“ dodal, aby ho Hollande ujistil, že jeho přání bude respektováno.
Možná Giscard d’Estaing doufal, že z tohoto života odejde stejně jednoduše, jako před téměř 50 lety přišel do Elysejského paláce.