Nejnepravděpodobnější předmět, jaký si lze představit – obyčejná hrudkovitá brambora – hrál hlavní roli ve velkém skoku barevné fotografie. Příběh začíná v roce 1903, kdy se dva vynalézaví francouzští vynálezci, Auguste a Louis Lumièrovi, chopili brambory pomme de terre a učinili z ní základ nového oslnivého zobrazovacího procesu, který nazvali autochrom, inovace, jež měla proměnit monochromatický svět v náhle zářící barvami.
„Paleta a plátno jsou ve srovnání s nimi nudné a neživé médium,“ rozplýval se Edward Steichen, jeden z mnoha fotografů dychtivě přijímajících barevný proces, který vyzbrojil obyčejné lidi praktickým způsobem, jak pořizovat barevné snímky.
Vynález Lumiérů, patentovaný v roce 1903 a představený v pařížském fotoklubu v roce 1907, se zdá být ve srovnání s dnešním pořizováním snímků „namiř, vyfoť a užívej si“ složitý. Ve své době byl však autochrom oslavován jako dramatické zlepšení oproti stávajícím metodám barevné fotografie, které vyžadovaly nastavení tří fotoaparátů, zaznamenávání samostatných, ale stejných objektů přes tři různé barevné filtry a překrývání jednoho obrazu přes druhý, aby vznikl jediný snímek.
Lumiérové to všechno změnili. Bratři Lumièrové při práci v rodinné továrně v Lyonu, která vyráběla miliony černobílých desek připravených pro masovou kameru, posbírali brambory a rozemleli je na tisíce mikroskopických částeček; tento prášek rozdělili do tří dávek, přičemž jednu dávku obarvili na červenooranžovo, druhou na fialovo a třetí na zeleno; barevné částice byly důkladně promíchány a prosety na čerstvě nalakovanou skleněnou desku z čirého skla, zatímco lak zůstával lepkavý; přebytečné kousky brambor byly smeteny z desky, která byla protlačena ocelovými válečky, aby se barevná zrnka zploštila a každé z nich se proměnilo v miniaturní barevný filtr o velikosti od .0006 až 0,0025 mm v průměru. Mezery mezi barevnými částicemi se vyplnily sazemi, deska se znovu nalakovala a štětcem se na ni nanesla tenká světlocitlivá emulze bromidu stříbrného. Nyní byla deska připravena pro fotoaparát. Když se otevřela závěrka, světlo proniklo skrz průsvitná bramborová zrna a na emulzi se otiskl různobarevný obraz. Po vyvolání negativní desky v laboratoři byla deska omyta a vysušena, přikryta dalším kusem skla na ochranu emulze a převázána lepicí páskou. Et voilà! Barevná fotografie, jakou dosud nikdo neviděl.
Přes objektiv fotoaparátu, vrstvu laku a tenké mozaikové síto z bramborových granulí byly autochromové snímky laděny do tlumených tónů, zároveň snových i živých, připomínajících spíše pointilistickou malbu než absolutní ztvárnění života z přírody. Dlouhé expoziční časy autochromu – nejméně 60 sekund – vyžadovaly od fotografovaných osob dokonalý klid, což přispívalo ke klidnému, až majestátnímu vzhledu snímků. (Tuto estetiku oslavuje výstava „100 let autochromu“, která je do 27. července 2008 k vidění v Amon Carter Museum ve Fort Worthu.)
Téměř jistě to byly malířské kvality autochromu, které přilákaly fotografické průkopníky jako Edward Steichen a Alfred Stieglitz do řad nadšenců autochromu, z nichž mnozí se před přechodem k fotoaparátům vyučili malířství. Stieglitz, který se neúnavně snažil povýšit fotografické řemeslo na úroveň výtvarného umění, vyhledal bratry Lumièrovy, aby si osvojil jejich nové fotografické metody; ti zase přilákali žáky, jako byl Alvin Coburn, který pendloval mezi Británií a Spojenými státy a fotografoval portréty slavných osobností, jako byli Henry James, George Bernard Shaw a Mark Twain.
„Mám těžkou barevnou horečku,“ řekl mladý drzý Coburn Stieglitzovi v roce 1907, právě když Lumiérové zahajovali éru autochromu. Horečku chytili i ostatní. Lumièrova továrna v Lyonu rozjela výrobu, ale firma měla zpočátku problémy uspokojit poptávku zástupů nově naverbovaných vyznavačů barev.
Při jedné ze svých častých návštěv Spojených států našel Coburn v Reddingu ve státě Connecticut kolegu Marka Twaina, nadšence pro barevnou fotografii. Slavný spisovatel souhlasil, že v roce 1908 bude pro Coburna fotografovat. Twain, známý svým výstředním oblékáním, fotografovi očividně rád pózoval. Během dne měnil kostýmy a ze svého typického bílého obleku přešel do křiklavého oxfordského akademického hábitu (červeného, fialového a bílého), poté do červeného županu. Stál na podstavci v zahradě a předstíral, že je živou sochou. „Proč bych nemohl být sochou já?“ ptal se. Twain se zeptal.
Když Twaina fotografování omrzelo, on, Coburn a další návštěvníci strávili den hraním karet a kulečníku. „Rozumělo se,“ vzpomínal Coburn, „že náš dobrý hostitel, oděný v bílém, smí ve všech těchto soutěžích vyhrát, a to jen tím nejtěsnějším rozdílem! Pan Clemens se rád nechával fotografovat.“
A stejně tak zřejmě tisíce dalších lidí, díky nimž se autochrom stal králem fotografického světa na dalších 30 let, dokud ho nepředstihl film Kodachrome a Agfacolor a kompaktní, snadno použitelný 35milimetrový fotoaparát, který fotografům umožnil splynout s okolím, rychle se pohybovat a vykreslit rychle se měnící svět v jasných barvách. Pak už nic nevypadalo tak mírně.
Robert M. Poole, pravidelný přispěvatel, byl výkonným redaktorem časopisu National Geographic.