Všichni si myslí, že jsem gay (ale já nejsem)

Byl jsem první, kdo si myslel, že jsem gay.

Jako dítě jsem mluvil šišlavě a nesnášel jsem sport, raději jsem zpíval a učil se. V určitém okamžiku jsem se dozvěděl, že to jsou stereotypní mužské vlastnosti gayů, a pak jsem věděl: vyrostu v gaye.

Přihlaste se k odběru zpravodaje The Bold Italic a dostávejte každý týden do schránky to nejlepší z Bay Area.

Mýlil jsem se. Ale nebyl jsem ve svých domněnkách sám a nebyl jsem ani poslední, kdo je vyslovil. Například poslední dívka, kterou jsem políbil – a ta předtím a tak dále -, se od mého obličeje se smíchem odtáhla. „Počkej, ty jsi heterosexuál?“ zeptala se nedůvěřivě. Nepomohlo ani to, že to byla moje sousedka, kamarádka, která už několik měsíců pozorovala mé příchody a odchody.

Lidé doma, kteří měli podezření ohledně mé sexuality, nebyli překvapeni, když se dozvěděli, že se stěhuji do San Franciska. Pokud je svět obecně heteronormativní – nutí queer lidi potýkat se s kulturou, která předpokládá, že normální je heterosexuál -, tady v San Franciscu by se dalo říct, že jsme tak trochu homonormativní. To znamená, že předpokládáme, že všichni muži a ženy nemusí být tak heterosexuální, nebo své předpoklady zcela odstraňujeme z obrazu. Heterosexuální ženy musí přemýšlet, jestli se jim nelíbí i ti nejmužnější muži. Myslím, že je to tak lepší.

Nikdo nechce žít v nějaké škatulce a předpokládaný standard heterosexuality může být rovná kazajka.

V našem historicky queer hlavním městě a městské Americe obecně se ale zženštilí heterosexuální muži jako já často považují za gaye, dokud se neprokáže opak. Je moje zkušenost odvrácenou stranou staré normality?“

Je to zvláštní stav, ale nestěžuji si. Možná je to tím, že jsem tak často mylně považován za gaye, že jsem se začal úzce identifikovat s queer lidmi. Na vysoké škole jsem se zaměřil na lesbická a gay studia a v současnosti píšu o queer tématech a událostech. Možná to přispívá ke zmatení, stejně jako moje spolubydlící ženy a pečlivý šatník, ale nevadí mi to. Stejně tak kategoricky neopravuji lidi, kteří se domnívají, že jsem gay. „Jasně, že nejsi,“ jsem zvyklý od nich slýchat, nebo „Víš, na tom, že jsi gay, není nic špatného.“ A taky se mi to stává. Whoa, newsflash!“

Osobně si myslím, že sexuální nejednoznačnost může být sexy a silná – to je jeden z důvodů, proč mi nevadí záměna. Ne každý s tím souhlasí, a tak ne všechny ženy jdou po femme nebo bi chlapech. To mi nevadí. A ano, moje „vibrace“ nebo co to je, mohou gaye zmást. Tím se nechlubím.

Když po mně vyjedou sympatičtí muži, vždycky mi to lichotí a trochu mě mrzí, že jim nemůžu pomoct.

Společensky mě dokonce začalo bavit vydávat se za gaye. Nechci mít pocit, že lidi klamu, ale je fascinující nechat se unášet domněnkami ostatních. Ženy, které si myslí, že jsem gay, se se mnou baví o nakupování, což je perfektní, protože nakupování miluju, a všichni se přede mnou vždycky zmíní o svých nejlepších homosexuálních přátelích.

Jde o to, že lidé se vždycky „přiznávají“ drobnými způsoby, v rozhovoru se zmíní o příteli nebo manželce nebo komentují své přitažlivosti či sex-využití. Nesnažím se sexualitu úplně potlačovat, ale zejména v pracovním prostředí nebo s novými přáteli nechci nikomu vnucovat svou (normativní) sexualitu. Je to nějaká zavádějící forma pocitu viny heterosexuálů? Tím, že používám neutrální zájmena a deskriptory ve způsobu, jakým mluvím, jsem politicky citlivý, nebo jen pěstuju mylné vnímání? A co je ze všeho nejproblematičtější, přivlastňuji si nespravedlivě queer kulturu a doufám v nějaké privilegium nebo určitý druh respektu? Nebo se naopak vzdávám heterosexuálních privilegií, která většina z nás považuje za samozřejmost? Upřímně řečeno, nevím.

Možná je vydávání se za gaye mou formou „drag“: jakýmsi osvobozujícím představením, které odhaluje, jak se ve skutečnosti neustále předvádíme. Muži mohou být tak zaujatí tím, aby vypadali heterosexuálně nebo mužně. Je příjemné zbavit se tohoto pudu, mít pocit, že můžu být sám sebou a nechat ostatní, ať si myslí, co chtějí.

A možná je to bláznivé, ale mám pocit, že na tom, že se vydávám za gaye, je něco skutečně queer.

Vím, jaké to je žít ve stínu lidských domněnek, a také vím, jaké to je jim vzdorovat.

Zjistil jsem dokonce, že vnímat se jako gay má své výhody. Z profesního hlediska jsem dostal licenci psát o gay a lesbických tématech a událostech, které mě skutečně zajímají a o kterých mám znalosti, s autoritou vyjadřovat se k nim. Když jsem v roce 2015 informoval o rozhodnutích Nejvyššího soudu o rovnosti manželství, byl jsem požádán o reportáž v deníku Castro. „Vždyť je to gay reportér,“ řekl mi jeden kolega. Bál jsem se mu, svému nadřízenému, před přeplněnou místností oponovat, a tak jsem prostě souhlasil. Chtěl jsem přece ten příběh.“

Tyto rozsudky jsou jen začátkem, nikoliv vyvrcholením větších změn v americké společnosti, kdy se queer kultura připojuje k hlavnímu proudu. San Francisco se také mění. Někteří říkají, že naše město se stává méně homosexuálním. Já ale říkám, že v některých ohledech se queer kultura stává queer – a s ní i mainstreamová kultura. U homosexuálů typy jako „gaybro“ a „medvěd“ boří předpoklady, které si vytváříme o mužnosti, ženskosti a sexualitě. Možná nejsme homonormativní ani heteronormativní, ale spíše jen méně normativní, což odráží skutečnost, že sexuální rozmanitost je jediná normální.

Konečně si uvědomujeme a vyjadřujeme, kolika způsoby lze být gayem a heterosexuálem.

Jsem hrdý na to, že jsem v tomto měnícím se spektru a zpochybňuji falešnou ekvivalenci mezi sexualitou a genderovým vyjádřením. Jistě, queer svět může být matoucí, ale také slibuje, že bude místem, kde jedinci mohou být tím, kým jsou.