Pokud jste si někdy nechali udělat pouliční portrét od karikaturisty, jistě víte, co se za karikaturu považuje. Používá se hlavně k popisu zábavné kresby, kde jsou něčí rysy umělcem přehnané pro humorný efekt, a je to v podstatě zkrácený způsob popisu toho, co si většina lidí představuje pod pojmem karikatura. Toto pojetí je však nedostatečné – pro spisovatele má „karikatura“ hlubší význam v literárním smyslu, který se vztahuje stejně tak na beletrii jako na umění.
Slovo karikatura pochází z italského slovesa caricare, což znamená nakládat, takže není překvapením, že označuje umělecká díla, která jsou pro humorný efekt zatížena přikrášlováním. V beletrii není cílem karikatury pouze zdůraznit fyzické vlastnosti jako v kresleném filmu, ale také zveličit určité aspekty postavy, aby byla zábavnější nebo pozoruhodnější. Obvykle se tak děje za účelem satirické pointy, proto je tak oblíbená v satirických dílech, ale pokud je provedena taktně, může být karikatura použita i k tomu, aby vaše postavy byly poutavější a zapamatovatelnější.
V Davidu Copperfieldovi od Charlese Dickense je popis Uriaha Heepa stejně živou karikaturou jako jakákoli karikatura, a to od okamžiku, kdy autor popisuje jeho „mrtvolnou tvář“:
jehož vlasy byly ostříhané jako nejbližší strniště; který neměl skoro žádné obočí a žádné řasy a oči červenohnědé, tak nezastřené a nezastíněné Byl vysoko ramenatý a kostnatý; oblečený ve slušivé černé s bílým proužkem na krku; zapnutý až ke krku; a měl dlouhou, kostrbatou ruku
David Copperfield by Charles Dickens
Veškeré Uriahovy rukopisné manýry a křečovité stisky rukou přímo křičí karikaturou, což má daleko k tomu, aby jím čtenář pohrdal, řečeno Dickensovými slovy, jako „zrůdou v lidském rouše“.‘ Při tom všem by tyto popisy nebyly ničím, kdyby nebylo Uriášových motivací, o nichž se čtenář nakonec dozví, že jsou neupřímné a podlézavé, takže karikatura jeho chování je o to výstižnější. Právě z tohoto důvodu považuji Dickense za karikaturistu stejně jako za autora – koneckonců mnozí z předních viktoriánských karikaturistů své doby (jako Phiz a George Cruikshank) oživili Dickensovy postavy v knižních ilustracích hned po vydání.
Karikatura však může přesahovat pouhé motivy postav, zejména pokud mají společenské poselství. Ve Frankensteinovi Mary Shelleyové – příběhu o lékaři, který z neživého těla stvoří monstrum – vidíme mýtus zrození, který komentuje nejen vznik mužů hrajících si na bohy ve vědě, ale také satirizuje názory společnosti na rodičovství. Stojí za zmínku, že sama Shelleyová byla dcerou osamělého rodiče, neboť její matka zemřela do měsíce po jejím narození. Proto je snadné interpretovat Frankensteinovo monstrum jako dítě, podobně jako se Shelleyová cítila být ona, unášené světem, který věří, že jednotka matka-otec je ideální a cokoli menšího je úchylka.
Po celý román Mary Shelleyové zůstává monstrum mentálním věkem dítěte a vidíme ho trpět v rukou štvavého davu, který opovrhuje jeho deformacemi a odsuzuje ho jako ohavnost. Frankensteinovo monstrum je karikaturou v mnoha různých ohledech; nejen tím, jak vypadá nebo jak se chová, ale i jako ztělesnění postoje počátku 18. století k rodičovskému odcizení nebo dokonce k názorům regentské doby na postižení. Karikatura v literatuře má širší záběr, než o jakém by se karikaturistovi mohlo kdy zdát, takže by bylo moudré, kdyby spisovatel ovládal její použití.
V průběhu času význam slova karikatura splynul se slovy klišé a stereotyp, a je proto vnímán negativně. Spisovatel, který se uchyluje k takovým technikám, riskuje, že bude považován za nevzdělaného nebo nedotaženého; za viníka toho, že se rozhodl pro líné vykreslení postav pro laciný smích, aby se vyhnul tomu, že své příběhy (a své postavy) učiní složitějšími. Přesto se domnívám, že karikatura má mnoho pozitivních využití a neměla by být zcela opomíjena. I když je pravda, že příběh, který by zobrazoval tlustého chamtivého bankéře s kočičími vousy, by skutečně vyvolával zívání, existují i jiné způsoby, jak může karikatura posloužit svému účelu než jen konstatování zřejmého.
Budete muset mít jasnou představu o tom, kdo je vaše postava. Jak ji můžete popsat nebo zobrazit tak, aby byla pro vaše publikum nápadnější? Čím se odlišují nebo čím se liší od ostatních postav ve vašem příběhu? Měly by mít po vizuální stránce rysy nebo manýry, které stojí za to zdůraznit, aby působily humorně nebo zlověstně? Existují aspekty osobnosti vaší postavy, které můžete zveličit, aby je čtenář lépe pochopil, případně předznamenat pozdější události v ději? Nebo ještě lépe, existují metafory, které můžete použít k popisu chování své postavy, abyste abstraktněji vyjádřili její motivaci a opět naznačili něco hlubšího? To jsou vaše první kroky k osvojení si používání karikatury a všechny otázky lze řešit, aniž by byla ohrožena kvalita vašeho celkového příběhu.
Jen když si uvědomíte podobnost mezi vizuální „karikaturou“ a literární „karikaturou“, odhalíte nové způsoby psaní příběhu, abyste ji mohli uplatnit v širším měřítku. Pro začátek se budete muset vyhnout tomu, abyste karikaturu vnímali jako pouhou karikaturu, a začít ji vnímat jako nevizuální způsob, jak dát postavám další tváře. V hlavě si je určitě představujte, ale vaše ztvárnění v próze by se mělo snažit být poetičtější v tom, jak pomocí nadsázky vyjádříte jejich myšlenky, vzhled a činy. Jakmile se to naučíte, zjistíte, že karikatura je propracovanější a přínosnější, než si mnozí spisovatelé uvědomují, a stojí za to se jí věnovat. Možná je na čase ji oživit.