Napsal John Coyle, Reef C. Ivey II Term Professor of Law, Associate Professor of Law at the University of North Carolina School of Law
Posledně jsem psal o výkladových pravidlech, která americké soudy používají k výkladu nejednoznačných doložek o volbě práva. Doložky o volbě práva však nejsou jediným prostředkem, kterým mohou smluvní strany uplatňovat svou autonomii podle pravidel mezinárodního práva soukromého. Strany si také mohou prostřednictvím smlouvy zvolit soud, u kterého budou řešit své spory. Ve Spojených státech jsou tato smluvní ustanovení obecně známá jako doložky o volbě soudu. Jinde ve světě jsou tato ustanovení obecně známá jako doložky o volbě soudu. Vzhledem k tomu, že tento příspěvek je z velké části zaměřen na praxi v USA, používám první z uvedených termínů.
Otázka, zda a do jaké míry by měly být doložky o volbě soudu vymahatelné, je sporná. Rovněž značně přesahuje rozsah tohoto příspěvku. Místo toho chci upozornit na související otázku, která přitahuje podstatně méně odborné pozornosti. Jedná se o otázku, jak vykládat smluvní formulace, jimiž soukromé subjekty uplatňují svou autonomii při volbě soudu. Této problematice se budu podrobně věnovat v připravovaném článku. V posledních několika desetiletích vytvořily soudy ve Spojených státech několik výkladových pravidel, abychom použili módní termín „canons of construction“, která přiřazují význam nejednoznačným slovům a frázím, jež se často objevují v doložkách o volbě fóra. Níže se zabývám několika z těchto výkladových pravidel.
První a nejdůležitější z těchto výkladových pravidel pomáhá soudu určit, zda je doložka o volbě soudu výlučná nebo nevýlučná. Výlučná doložka o volbě soudu vyžaduje, aby jakýkoli soudní spor probíhal u určeného soudu s vyloučením všech ostatních. V nevýlučné doložce o volbě fóra naopak strany pouze souhlasí s osobní příslušností ve zvoleném fóru nebo souhlasí s tím, že nebudou vznášet námitky proti příslušnosti, pokud druhá strana podá žalobu ve zvoleném fóru. V posledních několika desetiletích projednávaly americké soudy tisíce případů, v nichž byly vyzvány, aby rozlišily výlučné doložky (někdy označované jako povinné doložky) od nevýlučných doložek (někdy označovaných jako přípustné doložky). Aby jim v tomto úkolu pomohly, vytvořily soubor pravidel, která označuji jako kánony týkající se výlučnosti.
Na začátku je důležité zdůraznit, že podle převládající právní doktríny USA jsou doložky o volbě soudu presumptivně nevýlučné. Toto pravidlo se liší od pravidla uvedeného v čl. 3 písm. b) Haagské úmluvy o dohodách o volbě soudu, které stanoví, že doložky o volbě soudu jsou presumptivně výlučné. Ve Spojených státech proto musí být domněnka nevýlučnosti vyvrácena takzvaným „jazykem výlučnosti“, tj. jazykem, který signalizuje úmysl stran vést spor u zvoleného soudu a u žádného jiného. Pokud doložka uvádí, že soudní spor „musí“ probíhat na zvoleném fóru nebo že zvolené fórum má „výlučnou příslušnost“ k projednání věci, pak je doložka výlučná. Pokud doložka pouze uvádí, že strany „souhlasí s příslušností“ zvoleného soudu nebo že „souhlasí s tím, že nebudou vznášet námitky proti příslušnosti“ zvoleného soudu, jedná se o nevýlučnou doložku.
Zahraniční subjekty by si měly být vědomy toho, že americké soudy budou často uplatňovat kánony týkající se výlučnosti při výkladu doložek o volbě soudu, které volí zahraniční jurisdikci, i když smlouva obsahuje doložku o volbě práva, která volí zahraniční právo. V jednom nedávném případě byl floridský soud vyzván, aby určil, zda je následující doložka o volbě soudu výlučná nebo nevýlučná:
Tato smlouva se řídí a vykládá v souladu s právem Malty a každá strana se tímto podřizuje jurisdikci maltských soudů, pokud jde o jakýkoli nárok, spor nebo záležitost vyplývající z této smlouvy, jejího provádění a účinků nebo s ní související.
Bez ohledu na skutečnost, že v doložce bylo výslovně uvedeno, že se má řídit zákony Malty, floridský soud vycházel výhradně z amerického precedentu, aby dospěl k závěru, že doložka je ve skutečnosti nevýlučná a že žaloba může být projednána u soudu státu Florida. Při jednání s americkými protistranami se proto zahraničním společnostem doporučuje, aby své doložky o volbě soudu vypracovávaly s ohledem na americká výkladová pravidla, i když smlouva obsahuje doložku o volbě práva, která volí právo jejich domovské jurisdikce.
Druhou skupinou výkladových pravidel jsou kánony týkající se působnosti. Tyto kánony se používají k určení, zda se doložka o volbě soudu vztahuje výhradně na smluvní nároky, nebo zda se vztahuje i na související deliktní a zákonné nároky. K dnešnímu dni americké soudy vytvořily nejméně pět různých výkladových pravidel, která mají tuto otázku řešit, a žádný test nezískal většinovou podporu. Soudy však důsledně zastávají názor, že doložky o volbě soudu, které uvádějí, že zvolený soud bude projednávat všechny nároky „související“ se smlouvou, jsou dostatečně široké, aby zahrnovaly deliktní a zákonné nároky s určitou souvislostí se smlouvou. Pokud tedy smluvní strany chtějí, aby jejich doložka o volbě soudu měla široký záběr, je dobré, aby do svých dohod zahrnuly formulaci „týkající se“. Pro čtenáře, které zajímá, kolik přesně andělů může tančit na hlavičce tohoto konkrétního špendlíku, je k dispozici podrobná analýza různých kánonů týkajících se působnosti.
Třetí skupinou výkladových pravidel jsou kánony týkající se nepodepsaných stran. Tyto kánony pomáhají soudům určit, kdy je doložka o volbě soudu závazná pro strany, které smlouvu ve skutečnosti nepodepsaly. Obvykle samozřejmě osoby, které smlouvu nepodepsaly, jí nemohou být vázány, ledaže by byly třetími oprávněnými osobami. V souvislosti s doložkami o volbě soudu však americké soudy vytvořily mírnější pravidlo. Konkrétně tyto soudy rozhodly, že doložka o volbě soudu se může vztahovat na osobu, která nepodepsala dohodu, pokud je tato osoba „úzce spřízněna“ s osobou, která dohodu podepsala, a pokud je „předvídatelné“, že tato osoba bude vázána. V praxi to znamená, že mateřské společnosti, dceřiné společnosti, ředitelé společností a zástupci se mohou často odvolávat na doložky o volbě soudu uvedené ve smlouvách, které nepodepsali, aby dosáhli zamítnutí případů podaných mimo soud uvedený v těchto doložkách. Ačkoli je toto pravidlo obtížně odůvodnitelné v rámci stávající doktríny třetí strany zvýhodněné, americké soudy zdůvodnily, že je nezbytné, aby se zabránilo roztříštěnosti soudních řízení, a nakonec je obecně v souladu s očekáváním stran.
Čtvrtým a posledním souborem výkladových pravidel jsou kánony týkající se federálního soudu. Ve Spojených státech lze podat žalobu buď u státního, nebo u federálního soudu. Opakující se otázkou při výkladu doložek o volbě soudu je, zda strany chtěly své spory řešit u státního soudu s vyloučením federálního soudu, nebo zda chtěly své spory řešit buď u státního, nebo u federálního soudu. Aby bylo možné odlišit jeden typ doložky od druhého, americké soudy ostře rozlišují mezi slovem „of“ a slovem „in“. Pokud si strany zvolí „soudy státu New York“, má se za to, že si zvolily státní soudy státu New York s vyloučením federálních soudů, protože pouze státní soudy jsou „z“ státu New York. Když strany zvolí „soudy v New Yorku“, má se za to, že zvolily buď státní soudy, nebo federální soudy v New Yorku, protože obě skupiny soudů se fyzicky nacházejí „v“ New Yorku.
Sofistikované strany mohou samozřejmě smluvně obejít každé z výše uvedených výchozích interpretačních pravidel tím, že jasně uvedou, že chtějí, aby jejich doložka (a) byla výlučná nebo nevýlučná, (b) platila nebo neplatila pro konkrétní typy nároků, (c) platila nebo neplatila pro osoby, které ji nepodepsaly, nebo (d) zvolily státní soudy, federální soudy nebo obojí. Dosud však mnoho amerických stran neaktualizovalo své doložky o volbě soudu tak, aby tato pravidla zohledňovaly. Chris Drahozal a já jsme nedávno přezkoumali doložky o volbě soudu ve 157 mezinárodních smlouvách o dodávkách předložených Komisi pro cenné papíry v letech 2011-2015. Zjistili jsme, že (i) přibližně 30 % těchto doložek bylo nejednoznačných, pokud jde o jejich zamýšlený rozsah, a (ii) žádná z těchto doložek se výslovně nezabývala postavením nepodepsaných stran. Tato zjištění – spolu s výsledky průzkumu mezi právníky, který jsem provedl v létě 2017 – naznačují, že zpětná vazba mezi soudními rozhodnutími vykládajícími znění smluv a právníky pověřenými vypracováním znění smluv nefunguje vždy efektivně.
Do budoucna by bylo zajímavé zjistit, zda některé neamerické soudy vytvořily vlastní výkladová pravidla, která přiřazují význam nejednoznačným slovům a frázím obsaženým v doložkách o volbě fóra. Pokud je někomu známa nějaká akademická práce, která se touto otázkou zabývala z neamerického pohledu, byl bych velmi vděčný, kdybyste mě na ni upozornili.
.