Alegorie jeskyně je jednou z nejslavnějších pasáží v dějinách západní filozofie. Jedná se o krátký úryvek ze začátku sedmé knihy Platónovy knihy Republika. Platón tuto alegorii vypráví v souvislosti s výchovou; v konečném důsledku se týká povahy filozofické výchovy a nabízí vhled do Platónova pohledu na výchovu. Hlavní postavou Republiky je Sókratés, který alegorii o jeskyni vypráví Glaukónovi, jednomu z Platónových bratrů.
V sedmé knize Republiky říká Sókratés Glaukónovi, který je jeho partnerem v rozhovoru, aby si představil skupinu vězňů, kteří jsou od dětství spoutáni v podzemní jeskyni. Jejich ruce, nohy a krky jsou spoutány řetězy, takže se nemohou hýbat. Jediné, co po celý svůj život vidí před sebou, je zadní stěna jeskyně. Sókratés říká:
Někde vzadu a výše hoří oheň a mezi ohněm a vězni nad nimi vede cesta, před níž je postavena opona, podobná zástěně při loutkových představeních mezi provozovateli a jejich diváky, nad níž předvádějí své loutky.
Také jsou tam muži, kteří procházejí po cestě a nesou za oponu předměty z kamene a vydávají zvuky, které jdou s předměty. Tyto předměty se promítají na zadní stěnu jeskyně, aby je vězni viděli. Vězni vymýšlejí pro předměty názvy; interpretují svůj svět, který je pro ně srozumitelný. Proto to vypadá, jako by vězni celý život sledovali loutkové představení. To je to, co vězni považují za skutečné, protože to je vše, co kdy zažili; skutečnost je pro ně loutkové představení na stěně jeskyně, vytvořené stíny předmětů a postav.
Sokrates dále říká, že jeden z vězňů se z těchto řetězů nějak vymaní. Pak je nucen se otočit a podívat se do ohně, který představuje osvícení; poznání své nevědomosti. Ze světla ohně ho bolí oči a okamžitě se chce otočit zpět a „stáhnout se k věcem, které by mohl vidět pořádně a které by se mu zdály skutečně jasnější než věci, které jsou mu ukazovány“. Jinými slovy Sókratés konstatuje, že vězeň nechce pokročit v tom, jak věci vidí, a ve svém chápání skutečnosti. Poté, co si jeho oči zvyknou na světlo ohně, je však neochotně a s velkými obtížemi nucen postoupit ven z jeskyně a na sluneční světlo, což je bolestivý proces; to představuje jiný stav chápání. Platón používá světlo jako metaforu našeho chápání a naší schopnosti vnímat pravdu. Vězeň tedy postoupil za říši ohnivého světla a nyní do říše slunečního světla. Nejdříve by se nejsnáze díval na stíny, pak na odrazy lidí a předmětů ve vodě a nakonec je vězeň schopen pohlédnout na samotné slunce, které si uvědomuje, že je zdrojem odrazů. Když se konečně podívá na slunce, vidí pravdu o všem a začne litovat své spoluvězně, kteří stále trčí v jeskyni. Vrátí se tedy do jeskyně a snaží se svým spoluvězňům říct pravdu o skutečnosti, ale vězni si myslí, že je nebezpečný, protože se vrátil a narušil konformní názor všech na věci. Vězni nechtějí být svobodní, protože jim vyhovuje jejich vlastní nevědomost, a jsou nepřátelští vůči lidem, kteří jim chtějí poskytnout více informací. Proto Platón naznačuje, že „vaše filosofická cesta může někdy vést vaše myšlení směrem, který společnost nepodporuje.“
Alegorie jeskyně je rozšířenou metaforou a umožňuje nahlédnout do Platónova pohledu na vzdělání. Lidé v jeskyni představují nás jako společnost a Platón naznačuje, že jsme vězni v jeskyni, kteří se dívají jen na stíny věcí. Jeskyně však také představuje stav lidí; všichni začínáme v jeskyni. Podle Ronalda Nashe se Platón domníval, že:
Stejně jako vězni spoutaní v jeskyni vnímá každá lidská bytost fyzický svět, který je jen slabou napodobeninou skutečnějšího světa. Čas od času se však některý z vězňů osvobodí z okovů smyslové zkušenosti, otočí se a spatří světlo!“
Platón používá jeskyni jako symbol fyzického světa; světa, v němž věci nejsou vždy takové, jaké se zdají být, a je v něm mnohem víc, než si lidé myslí. Vnější svět je představován jako svět idejí, myšlenek a skutečnosti – světem idejí Platón mluví o nefyzických formách a o tom, že tyto nefyzické formy představují vyšší, přesnější skutečnost. Jinými slovy, „podle Platóna naše smysly zachycují pouze stíny skutečné reality, reality forem či idejí. Tuto skutečnost lze přesně rozeznat pouze rozumem, nikoliv fyzickými smysly.“
Proces postupu z jeskyně spočívá v získání vzdělání a je to proces obtížný; ve skutečnosti vyžaduje pomoc a někdy i sílu. Platón zde naznačuje, že při získávání vzdělání jde o boj. Vypráví o našem boji za poznání pravdy a za kritické myšlení. Chceme vzdorovat; nevědomost je v mnoha ohledech blaženost, protože poznání pravdy může být bolestnou zkušeností, takže v některých ohledech je snazší být nevědomý. Člověk, který opouští jeskyni, zpochybňuje své přesvědčení, zatímco lidé v jeskyni jen přijímali to, co jim bylo ukázáno, nepřemýšleli o tom a nezpochybňovali to; jinými slovy, jsou to pasivní pozorovatelé.
Alegorie o jeskyni nám ukazuje vztah mezi vzděláním a pravdou. Pro Platóna není základní funkcí vzdělání dávat nám pravdy, ale disponovat nás k pravdě. Ne každé vzdělání se však nutně musí týkat pravdy. Lze ji chápat jako budování schopností:
Jedním z účelů alegorie jeskyně je ukázat, že existují různé úrovně lidského vědomí, které stoupají od smyslového vnímání k rozumovému poznání forem a nakonec k nejvyššímu poznání ze všech, k poznání Dobra.
Podle Platóna vzdělání znamená vidět věci jinak. Proto se s tím, jak se mění naše pojetí pravdy, mění i naše vzdělání. Domníval se, že všichni máme schopnost učit se, ale ne každý má touhu se učit; touha a odpor jsou ve vzdělání důležité, protože člověk musí být ochoten poznat pravdu, i když bude někdy těžké ji přijmout.
Lidé, kteří nesli přes chodník předměty, jež promítaly stíny na zeď, představují autority dneška, jako je vláda, náboženští vůdci, učitelé, média atd – ovlivňují názory lidí a určují přesvědčení a postoje lidí ve společnosti. Osobu, která vězně vytlačila z jeskyně a vedla je, lze interpretovat jako učitele. Sokrates přirovnává učitele k porodní bábě, například porodní bába nerodí za člověka, nicméně porodní bába viděla rodit spoustu lidí a spoustu lidí tím provedla, podobně učitel nezískává vzdělání za studenta, ale může studenty vést k pravdě:
Sokrates jako učitel je „porodní bába“, která sama pravdu nerodí, ale spíše svým tázáním způsobuje, že žák rozumově chápe nebo jakoby rodí pravdy, které v něm již dřímaly.
Učitel v alegorii o jeskyni tedy vyvedl vězně ze tmy na světlo (světlo představuje pravdu); vzdělání zahrnuje vidění pravdy. Platón věřil, že je třeba toužit poznávat nové věci; pokud lidé netouží poznat to, co je pravdivé, nelze je k tomu nutit. Vězeň musel mít touhu a vytrvalost učit se. Stejně tak musí být aktivní sami studenti – vzdělání za vás nikdo nezíská, musíte si ho získat sami, a to bude někdy bolestivý proces. Učitel může studenty zasypat fakty, ale je na studentovi, aby je pochopil. Podle Platóna je úkolem učitele někam vás dovést a přimět vás zpochybnit vaše přesvědčení, abyste mohli dojít k vlastnímu závěru o věcech; vzdělání je tedy osobní cesta.
Platón jasně říká, že vzdělání, při němž studenti pasivně přijímají vědomosti od profesorů, je špatné. Alegorie ukázala, že:
síla a schopnost učit se již existuje v duši; a že stejně jako se oko nedokázalo bez celého těla obrátit ze tmy na světlo, tak i k nástroji poznání se lze obrátit pouze pohybem celé duše ze světa stávání do světa bytí
Platón říká, že filosofické vzdělání vyžaduje přeorientování celého já; je to transformační zkušenost. Věřil, že vzdělání není jen otázkou změny myšlenek nebo změny některých postupů, ale je to proces, který proměňuje celý život, protože zahrnuje obrat duše. Vzdělávání je pohybem sebe sama, proměnou sebe sama. Například aby se vězni mohli učit, museli nejen otočit hlavu, ale také otočit celé tělo, které zahrnovalo jejich duši, a vášně v mysli, aby se mohli vzdělávat.
Vzdělání je tedy úplnou proměnou vlastního hodnotového systému; „vyžaduje ‚otočení‘ a ‚vzestup‘ duše – to, co bychom mohli nazvat duchovním probuzením nebo nalezením a následováním duchovní cesty“. Platón tím míní vidět svět jinak, správně.
Závěrem Platón zřejmě naznačuje, že se musíme přinutit chtít poznat pravdu. Hledání poznání není snadná cesta, je to boj, a jakmile jednou vidíte svět jinak, nemůžete se vrátit zpět. Například když se vězeň otočil, uvědomil si, že stíny na stěně jsou méně skutečné než předměty vzadu, které vrhaly stíny; to, co celý život považoval za skutečné, byla jen iluze. Kdyby vězeň nezpochybnil své přesvědčení o stínech na zdi, nikdy by nezjistil pravdu. Proto Platón věří, že kritické myšlení je ve vzdělání životně důležité. Když se snažíte ostatním sdělit pravdu, ne vždy ji přijmou, protože lidé jsou často šťastní ve své nevědomosti. V alegorii jeskyně musel být vězeň k učení občas donucen; pro Platóna vzdělání v jakékoli podobě vyžaduje odpor a s odporem přichází i síla.
Platón svým způsobem manipuluje se čtenářem, neboť naznačuje, že jsme vězni, my však věříme, že vězni nejsme – díky tomu se chceme učit a hledat pravdu. Je snazší nezpochybňovat sám sebe a nenechat se zpochybňovat druhými. Je snazší jen sedět a sledovat loutkové divadlo a nezpochybňovat své přesvědčení. Je těžké se obrátit, nicméně odměna za vykonání této cesty je veliká, jak nám říká alegorie jeskyně.
Pro Platóna je vzdělání osobní a je to přechod od tmy ke světlu, kde světlo představuje poznání a pravdu. Věřil, že každý je schopen se učit, ale záleží na tom, zda se člověk chce učit, nebo ne. Lidé v jeskyni museli toužit po vzdělání celým svým tělem i duší; vzdělání je tedy formování charakteru, které zahrnuje obrat duše.
Sledujte Myšlenky a nápady na Facebooku: facebook.com/thoughtsandideas1
Platón: Republika 514b
Platón: Republika 515e
Manuel Velasquez: Filosofie:
Julia Annas: An Introduction to Plato’s Republic s. 252-253
Ronald H. Nash: Life’s Ultimate Questions: An Introduction to Philosophy s. 94.
Kenneth Allan: Současná sociální a sociologická teorie: Vizualizace sociálních světů s. 8.
Ronald H. Nash: Konečné otázky života: An Introduction to Philosophy s. 95.
Ann Ward: Nejdůležitější otázky: Úvod do filozofie: Socrates: Rozum nebo nerozum jako základ evropské identity s. 171.
Platón: Alegorie jeskyně s. 12.
Carr a kol: Spiritualita, filosofie a vzdělání s. 98.