Live At Leads, první oficiální živé album The Who vydané v roce 1970, přesně zachycuje ohnivou chemii kapely, předčasně provedenou, ochucenou čistým blues, potem, odvahou a bezohledností, která ji činí ještě poutavější. Live At Leeds, dlouho považované za jedno z nejlepších živých alb, která kdy byla vydána, má nyní v dlouhé řadě živých nahrávek Who malou konkurenci. Live At The Fillmore East 1968, nahrané v dubnu 1968 ve Fillmore East Billa Grahama v New Yorku, předcházelo Tommy o rok a postavilo Who do propasti jedné z nejzásadnějších rockových epoch – kdy se koncerty proměnily z teeny bopper fesťáků překypujících vřískajícími prepubertálními dívkami v opojné, mysl rozšiřující a život měnící zážitky.
Pódium se stalo místem, kde se rozpracovávaly a spojovaly zvukové vize, často spontánně a zcela za pochodu. Všichni v sále – diváci, promotéři, manažeři, roadies, groupies, ochranka – přihlíželi v horečném očekávání, co by se mohlo stát dál. Jak se píše v nedávném článku v Los Angeles Times, rok 1968 byl „zrodem arénového rocku“ a Who byli podle všeho přímo uprostřed revoluce. Od Smother Brothers Comedy Hour se už přesunuli do Monterey. The Who si díky svým notoricky známým výstřelkům všimli; jejich vzestup jako roztavené, do běla rozpálené kapely s chipsy jim dal křídla.
Postavte si Live At The Fillmore East 1968 vedle Live At Leeds a všimnete si neodmyslitelných rozdílů ve způsobu, jakým kapela přistupuje k materiálu. Jak „Summertime Blues“ Eddieho Cochrana, tak „Shakin‘ All Over“ Johnnyho Kidda, pravděpodobně nejsilnější covery Who, jsou ve Fillmore ošuntělejší a volnější než jejich protějšky v Leedsu. Přidání dalších dvou Cochranových písní – „My Way“ a „C’mon Everybody“ – oslazuje kořeněný Fillmoreův set. Podobné hodnocení by se dalo vztáhnout na většinu materiálu na tomto vydání, protože apetit Who po bombastické upřímnosti ve čtyřech je jádrem kánonu kapely.
The Who se drží v mezích jednodušších skladeb jako „Little Billy“, „I Can’t Explain“, „I’m A Boy“ a „Boris The Spider“. Jeho v „Relax“ se kapela, zejména kytarista Pete Townshend, nejprve protáhne a improvizuje až k mostu. Namísto uřvané rychlosti nebo uhrančivých triků využívá Townshend textury a zpětné vazby nad duněním rytmické sekce Johna Entwistla a Keitha Moona, aby se dostal k pointě. Přístup The Who k volnému jamování nebyl tak bluesový jako u Cream nebo Hendrixe, ani tak beatnický jako u Grateful Dead, ale zněl dostatečně opravdově a hluboce na to, abyste chtěli hltat každou nuanci.
Přidáním vážnosti Townshend představuje „A Quick One, While He’s Away“ jako „značku“ kapely a naráží na to, jak budou prezentovány budoucí nahrávky Who. V tu chvíli je zřejmé, že kytarista se už bezhlavě pouštěl do skládání Tommyho a měl spoustu historek k vyprávění. Na koncertě Live At Leeds byly kousky Tommyho vhozeny do patnáctiminutové verze skladby „My Generation“. Třiatřicetiminutová verze na Live At The Fillmore East 1968 je špinavější, syrovější, bez polštáře dalších písní, které by ji prodloužily. Tohle je nejsilnější verze The Who, která připravila půdu pro pozdější přelomové nahrávky jako Woodstock, Tommy a Live At Leeds. Masy se dozvěděly to, co lidé nacpaní do Fillmore East během těch dvou nocí, které následovaly po tragickém atentátu na Martina Luthera Kinga mladšího, už věděli: The Who byli jednou z nejlepších živých kapel rock and rollu.
~ Shawn Perry