The Life and Words of Martin Luther King Jr.

Martin Luther King Jr. měl problémy. Byl zatčen v Birminghamu ve státě Ala za vedení pochodu za svobodu. Nyní byl ve vězení. Nikdo ho nemohl navštívit. Nemohl ani telefonovat. Byla to „samota“.

Kingova manželka Coretta byla doma v Atlantě ve státě Ga. Manžel se jí už dva dny neozval. Nakonec cítila, že musí něco udělat. Už jednou předtím byl King na „samotce“. V té době kandidoval na prezidenta John F. Kennedy. Zavolal Corettě a řekl jí, že se pokusí jejímu manželovi pomoci. A druhý den se King dostal z vězení.

Teď v dubnu 1963 Coretta zavolala prezidentu Kennedymu do Washingtonu. Prezident byl pryč, ale ona mluvila s jeho bratrem, generálním prokurátorem Robertem Kennedym. Řekla mu, že se obává, že její manžel není v bezpečí. Řekl jí, že udělá vše, co bude v jeho silách, aby Kingovi pomohl.

Později Corettě zazvonil telefon. Byl to prezident, který volal z Floridy. Řekl jí, že se okamžitě podívá na potíže jejího manžela.

Prezident i jeho bratr volali do Birminghamu. Zanedlouho bylo Kingovi dovoleno zavolat Corettě. Byla mu také povolena návštěva jeho právníka. Zanedlouho byl z vězení venku.

King byl mimo nebezpečí – prozatím. Pravdou však bylo, že s nebezpečím žil téměř neustále. Jeho dům byl dvakrát bombardován. Dostal stovky telefonátů a dopisů od lidí, kteří mu tvrdili, že ho zabijí. Vést hnutí za občanská práva byla nebezpečná práce. Proč si ji King vybral? Možná, že v jeho raném životě bylo něco, díky čemu se to všechno stalo.

Martinovo dětství

Martin Luther King Jr. se narodil 15. ledna 1929 v Atlantě ve státě Ga. Jeho otec byl pastorem tamního baptistického kostela. King starší nenáviděl jižanské segregační zákony. Tyto zákony oddělovaly bělochy a černochy. Afroameričané neměli přístup do „bílých“ škol, parků, divadel, hotelů a stravovacích zařízení. Ve vlacích a autobusech museli sedět v oddělených sekcích.

„Je mi jedno, jak dlouho budu muset s tímto systémem žít,“ řekl King starší. „Nikdy se s tím nesmířím.“ Byl to bojovník a jeho syn Martin ho následoval.

Jednoho dne jel Martin se svým otcem v rodinném autě. Pan King náhodou projel kolem značky „Stop“. Policista mu řekl, aby zastavil. Pak řekl: „Dobře, chlapče, ukaž mi svůj řidičský průkaz.“

Žádný člověk nemá rád, když mu někdo říká „chlapče“. Na Jihu to byl způsob urážky Afroameričanů. Pan King se velmi rozzlobil. Ukázal na svého syna a řekl policistovi:

„To je chlapec. Já jsem muž. Dokud mě jím nenazvete, nebudu vás poslouchat.“

Policista byl tak překvapen, že ve spěchu vypsal pokutu a odešel.

Nebylo divu, že i Martin vyrostl v nenávist k segregaci. Celý systém považoval za nespravedlivý a hloupý. Ještě více nenáviděl násilí, které ze segregace vyrůstalo. Viděl Ku-klux-klan jezdit v noci. Znamenalo to, že Afroameričan bude zmlácen nebo zabit za to, že se postavil proti systému. Kvůli těmto věcem se Martin téměř obrátil proti všem bělochům.

Hledání kariéry

Ve škole byl Martin bystrý student a přeskočil dva ročníky. Když mu bylo pouhých 15 let, nastoupil na Morehouse College v Atlantě. V té době si Martin nebyl jistý, čím chce být. Věděl však, že chce nějakým způsobem pomáhat svému lidu. Měl pocit, že náboženství je „mimo kontakt“ se skutečnými problémy jeho lidu – segregací a chudobou. Chvíli si myslel, že se stane právníkem.

Dva z vedoucích učitelů v Morehouse však byli duchovní. A ti mu ukázali, že ministr se může zajímat o věci, jako je segregace a hlad. Martin tehdy věděl, že se chce stát duchovním. V osmnácti letech se Martin stal asistentem svého otce.

Martin v devatenácti letech dokončil studia na Morehouse. Chtěl však studovat ještě dál. Nastoupil tedy na náboženskou školu v Pensylvánii. Škola měla 100 studentů. Pouze šest z nich bylo černochů. Nyní se Martin rozhodl dokázat to, co mu vždycky říkala jeho matka: „Jsi stejně dobrý jako kdokoli jiný.“

Martin pilně studoval a stal se jedničkářem. A co jeho přání pomoci svému lidu? Začínal hledat cestu.

Na vysoké škole četl Martin esej Henryho Davida Thoreaua. Thoreau byl americký spisovatel, který žil před více než 100 lety. Věřil, že člověk má právo neuposlechnout jakýkoli zákon, který považuje za špatný nebo nespravedlivý. Jednou Thoreau na protest proti otroctví neplatil daně. Dostal se do vězení. Přišel ho navštívit přítel.

„Proč jsi ve vězení?“ zeptal se ho přítel.

„Proč jsi venku z vězení?“ odpověděl.

Thoreau a Gándhí

Králi se líbila Thoreauova myšlenka – že lidé by neměli poslouchat zlé nebo nespravedlivé zákony. A začal usilovněji hledat způsob, jak proti zlu bojovat. Četl knihy velkých světových myslitelů a spisovatelů. Jednoho dne uslyšel řeč o velkém indickém vůdci Mahátmovi Gándhím.

Gándhí vybojoval pro svou zemi svobodu od britské nadvlády (1947). A dokázal to velmi neobvyklým způsobem. Od začátku říkal svému lidu, aby nepoužíval proti Britům násilí. Řekl jim, aby se Britům postavili na odpor pouze mírovými prostředky. Měli pochodovat. Na ulicích by si sedli nebo lehli. Budou stávkovat. Bojkotovali by (odmítali by kupovat) britské zboží.

Gándhí také četl Thoreauovu esej. I on věřil, že lidé mají právo neuposlechnout nespravedlivé zákony. Stejně jako Thoreau věřil, že by lidé měli jít rádi do vězení, když takové zákony poruší.

„Naplňte věznice,“ řekl Gándhí. Ale – nikdy nepoužívejte násilí. Násilí vyvolává jen další nenávist a další násilí. Gándhí říkal svým lidem, aby síle těla čelili silou duše. Řekl jim, aby nenávisti čelili láskou. Gándhí tomu říkal „válka bez násilí“. A to pomohlo Indii získat svobodu.

King přijímá nenásilí

Martin Luther King Jr. začal uvažovat o tom, že by černí Američané mohli použít Gándhího způsob, aby získali svobodu. Nebyla Gándhího cesta také cestou Ježíše Krista? Neřekl snad Kristus svým lidem, aby „nastavili druhou tvář“, pokud je někdo udeří?“

Tato myšlenka pokojného boje proti zlu se nazývala nenásilí. Byla to cesta zbabělců? Ne, řekl King. Chtělo to více odvahy, aby člověk úder neopětoval.

V následujících letech se Kingovi přihodilo mnoho dobrých věcí. Maturoval jako nejlepší ve třídě, ze všech předmětů měl jedničky. Seznámil se s Corettou Scottovou a oženil se s ní. A v roce 1954 získal práci, po které opravdu toužil. Stal se kazatelem velmi dobrého baptistického kostela v Montgomery ve státě Ala.

Kingův život byl nyní rušný a plný. Chtěl však dělat víc než jen pečovat o duše členů svého sboru. Chtěl, aby jeho církev pomáhala mladým lidem studovat na vysoké škole. Chtěl, aby pomáhala černochům registrovat se a volit – což je na Jihu těžký úkol. Náboženství, říkal King, se musí starat o nebe i zemi, o duše i chudinské čtvrti.

Členům Kingovy církve se jeho myšlenky líbily. Brzy je uvedli do praxe. King viděl, jak jeho církev den za dnem roste. Mezitím také studoval na další titul. Brzy se měl stát doktorem Kingem. Byly to pravděpodobně nejšťastnější měsíce jeho života.

Zlomový okamžik pro Kinga

Pak se 1. prosince 1955 stalo v Montgomery něco, co změnilo Kingův život. Během několika let to pomohlo změnit život většiny černých Američanů a také mnoha bílých Američanů.

Co se toho dne v Montgomery stalo? Černoška Rosa Parksová seděla v autobuse hned za „bílou“ částí. (Podle zákona seděli běloši vpředu, černoši vzadu.) Paní Parksová se vracela domů ze své práce švadleny. Když do autobusu nastoupilo několik bělochů, v „bílé“ sekci už nebyla žádná volná místa. Řidič autobusu tedy řekl paní Parksové a dalším třem Afroameričanům, aby se přesunuli do zadní části autobusu. Autobus byl nyní plný a paní Parksová musela stát. Tři další Afroameričané řidiče poslechli. Paní Parksová však řekla, že se svého místa nevzdá.

Proč to bylo tak neobvyklé? Když paní Parksová řekla řidiči autobusu „ne“, porušila tím zákon. Na místě byla zatčena.

Zpráva o jejím zatčení se mezi černochy v Montgomery rozšířila jako požár.

Dosud se proti černošským zákonům v Montgomery nepostavili. Bylo to nebezpečné a zdálo se to beznadějné. Nyní však byli rozzlobení a připravení jednat.

Dalšího večera se konalo setkání černošských vůdců v Montgomery. Konalo se v kostele Martina Luthera Kinga. Vůdci se dohodli, že na protest vyhlásí jednodenní bojkot autobusů.

Bojkot autobusů začíná

Další den se mezi Afroameričany ve městě rozdávaly letáky. Letáky je žádaly, aby v pondělí nejezdili autobusy.

V neděli večer si King začal dělat starosti. Bude bojkot fungovat? Měli by lidé odvahu protestovat? King si nebyl jistý.

Druhý den ráno dostal King odpověď. Ze svého okna viděl autobusovou zastávku. První autobus byl prázdný! Stejně tak i druhý. Ve třetím autobusu jeli jen dva běloši. Stejný příběh se opakoval po celém městě. Černoši autobusy nejezdili. Chodili pěšky, jezdili taxíkem nebo autem do práce. Někteří jezdili na mulách nebo na vozech tažených koňmi. „Stal se zázrak,“ řekl King.

Téhož odpoledne černošští vůdci vytvořili organizaci, která měla stát v čele protestního hnutí. Než King stačil říci „ne“, zvolili ho předsedou organizace. King cítil, že potřebuje více času na svou církevní práci. Bylo však příliš pozdě na to, aby tuto práci odmítl. King se tedy stal vůdcem za občanská práva.

Téhož večera se v Montgomery konalo setkání Afroameričanů. Přišly jich tisíce. Vyslechli si projevy Kinga a dalších černošských vůdců. Pak si odhlasovali, že budou pokračovat v bojkotu, dokud:

1. Řidiči autobusů se nebudou k černošským cestujícím chovat zdvořile.
2. Černošští cestující nebudou muset uvolnit svá místa bělochům.
3. Někteří černošští řidiči autobusů byli najati.

Ten den, řekl King, byl okamžikem v dějinách Montgomery. Černoši tam zahájili hnutí, které mělo přinést novou naději černochům všude na světě.

Bojkot autobusů měl trvat jeden den. Přesto trval více než rok. Proč?“

Běloši se brání

Zpočátku jezdila většina Afroameričanů do práce taxíky, které vlastnily černošské taxislužby. Tyto taxíky jim účtovaly pouze 10 centů za jízdu – stejně jako autobusy. Policie však taxislužbám nařídila, že musí účtovat alespoň 45 centů za jízdu. Takový byl zákon.

Poté King požádal lidi o auta a řidiče, kteří by nahradili taxíky. Byl zřízen automobilový pool, který fungoval lépe než starý autobusový systém. Pak ale policie začala zatýkat řidiče autobazarů téměř z jakéhokoli důvodu. Někteří řidiči skončili, ale většina jezdila dál.

Sám King byl zatčen za „překročení rychlosti“ a uvržen do vězení. Poté začali on i Coretta dostávat telefonáty ve dne v noci. Volající je varovali, aby „vypadli z města – nebo jinak“. Jedné noci byla na verandu Kingova domu hozena bomba. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Poté byl King a více než 100 dalších Afroameričanů zatčeno na základě starého státního zákona. King byl shledán vinným a dostal pokutu 500 dolarů. Mnoho lidí v soudní síni plakalo. King však odcházel s úsměvem.

„Byl jsem na svůj čin hrdý,“ řekl později. „Byl to zločin, že jsem se připojil ke svým lidem při nenásilném protestu proti nespravedlnosti.“

Kingova skupina se nyní obrátila se svým případem na nejvyšší soud. Žádali soudce, aby ukončili segregaci autobusů v Alabamě. Tvrdili, že je v rozporu s americkou ústavou. Soudci jim vyhověli. Bílí právníci z Montgomery však prohlásili, že se obrátí na Nejvyšší soud a budou tvrdit, že segregace autobusů je legální.

Městští úředníci mezitím požádali místní soud, aby zastavil provoz černošských vozů. Tvrdili, že autobazar je „nezákonné podnikání“. King si byl jistý, že soud v Montgomery nařídí ukončení autobazaru. Jak by mohl bojkot pokračovat bez aut? Podle Kinga to byla „naše nejtemnější hodina“.

Nenásilí vítězí

13. listopadu 1956 byl King se svými právníky u soudu, aby obhájil autobazar. Kolem poledne byl v soudní síni velký hluk. Novináři pobíhali sem a tam. Najednou jeden z nich podal Kingovi kus papíru. „Na tohle jste čekal,“ řekl reportér.

King si přečetl, že Nejvyšší soud USA souhlasil s tím, že alabamské zákony o segregaci autobusů jsou v rozporu s ústavou. Rozběhl se po soudní síni a šířil radostnou zprávu. Jeho přátelé u soudu sdíleli jeho radost.

Později téhož dne soud v Montgomery nařídil ukončení sdružování aut. Za několik dní však mělo do Montgomery dorazit nařízení Nejvyššího soudu. Pak by se autobusová segregace stala minulostí. Do té doby by Afroameričané autobusy nejezdili.

Dne 20. prosince 1956 přišlo nařízení Nejvyššího soudu. Následujícího rána jel King prvním integrovaným autobusem. Později řekl: „Nebe nespadlo, když po ulicích Montgomery konečně jezdily integrované autobusy.“

Kingovi bylo v době ukončení protestů v Montgomery pouhých 27 let. Přesto už stál ve světě vysoko. Psalo se o něm v novinách a časopisech. Byl nazýván „novodobým Mojžíšem“. Bylo mu nabízeno mnoho pracovních míst, některá s velmi vysokým platem.

King si nic z toho nenechal líbit. A žádnou z nabízených prací nepřijal. Zůstával jako pastor svého kostela v Montgomery. Ale boj za spravedlnost bude pokračovat.

Hnutí roste

V následujících několika letech King tvrdě bojoval za práva Afroameričanů. Vedl další bojkoty autobusů. Pronášel projevy po celé zemi. Vedl demonstrace. A nebyl nešťastný, když byl zatčen.

V roce 1960 se King vrátil do kostela svého otce v Atlantě ve státě Ga. S pomocí svého otce mohl více bojovat za občanská práva. V té době začalo hnutí nabírat na obrátkách. Černošští a bílí studenti zahájili „sezení“ v jídelnách na Jihu. Seděli společně v „bílých“ jídelnách. Pokud nebyli obslouženi, nechtěli odejít. „Sit-ins“ se rozšířily po celém světě. Mnoho studentů se dostalo do vězení.

Brzy poté začaly „jízdy svobody“. Černí a bílí studenti jezdili na jihu autobusy. Na autobusových nádražích využívali jídelní pulty, čekárny a odpočívárny, které byly určeny pouze pro „bílé“. Mnoho z nich se také dostalo do vězení. Martin Luther King se připojil k mnoha protestům a jízdám za svobodu. I on se dostal do vězení.

V roce 1963 se King ujal svého nejtěžšího úkolu. Zeptal se, které město je nejtvrdší vůči černochům? King se domníval, že je to Birmingham ve státě Ala. Tam bylo ještě téměř všechno segregované. Dokonce i fontánky na vodu byly označeny nápisem „barevní“ nebo „bílí“.“ Šéf birminghamské policie Eugene „Bull“ Connor se chlubil, že ví, jak udržet Afroameričany „na jejich místě“. Předpokládejme, že veřejná místa v Birminghamu by mohla být desegregována. To by podle Kinga znamenalo velkou porážku segregace všude na světě.

Bitva o Birmingham

King vedl birminghamské Afroameričany v pochodech, stávkách vsedě a na kolenou. Odmítali také nakupovat v obchodech v centru města se segregovanými výdejnami obědů a umývárnami. Protesty se den ode dne rozrůstaly. Věznice se začaly plnit. Sám King byl uvržen na samotku. Tehdy jeho ženě pomohl prezident Kennedy.

Teď „Bull“ Connor „přitvrdil“. Policie začala na účastníky pochodu používat obušky. Byli na ně poštváni policejní psi. Voda ze silných hasičských hadic je srazila na zem. Fotografie této brutality se objevily v novinách po celé zemi. Lidé byli šokováni. Mnozí začali protestujícím pomáhat penězi. V Birminghamu začali někteří běloši také bojkotovat obchody v centru města.

Brzy King a jeho lidé získali téměř všechny své požadavky. Byly to:

1. Desegregované jídelny a odpočinkové místnosti v obchodech;
2. více a lepších pracovních míst pro černochy;
3. skupina černochů a bělochů, která měla vypracovat plán další desegregace Birminghamu.

Někteří bílí rasisté v Birminghamu se nevzdali snadno. Vyhodili do povětří motel, ve kterém King bydlel. Bombardovali také dům Kingova bratra, reverenda A. D. Kinga. Ani jeden z Kingů nebyl zraněn.

Boj v Birminghamu měl velký vliv na černochy po celém světě. Ti povstali ve stovkách měst a požadovali „Svobodu hned!“. Byli unaveni utrpením a čekáním. Chtěli skoncovat se segregací. Chtěli dobrou práci a volební právo. Proto pochodovali ulicemi a pořádali stávky vsedě ve vládních budovách. Piketovali v obchodech. Protesty byly všude a každý den. Léto 1963 King nazval začátkem černošské revoluce. A všichni věděli, že King byl vůdcem této revoluce.

Slavný pochod na Washington

Protesty toho léta pocítili všichni Američané. Prezident Kennedy požádal Kongres o zákon o občanských právech, který by ukončil segregaci. Protesty však již měly své výsledky. Tisíce škol, parků, hotelů a jídelen byly integrovány. Mnoho podniků začalo poprvé zaměstnávat Afroameričany. Největší změna se však týkala samotných černochů. Získali novou hrdost na svou rasu.

Události roku 1963 vyvrcholily slavným Pochodem na Washington. Smyslem pochodu bylo požadovat „práci a svobodu“. Dne 28. srpna 1963 dorazilo do Washingtonu asi 250 000 Američanů. Byli černí i bílí, staří i mladí a všech náboženství. U Lincolnova památníku si tato „armáda beze zbraní“ vyslechla projevy mnoha vůdců za občanská práva. Ale ten, koho si skutečně přišli poslechnout, byl Martin Luther King. A King je nezklamal. Projev, který toho dne pronesl, si budou navždy pamatovat.

„Mám sen,“ řekl King. „Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a naplní pravý význam svého kréda: ‚Považujeme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni‘.“

„Mám sen, že jednoho dne na rudých kopcích Georgie usednou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů ke společnému stolu bratrství.“

„Mám sen, že jednoho dne budou mé čtyři děti žít v národě, kde nebudou posuzovány podle barvy pleti, ale podle obsahu svého charakteru…“

Když King skončil, mnoho mužů a žen v davu plakalo. Miliony Američanů slyšely Kingův projev v televizi. Věděli, že jde o vzácný okamžik v dějinách.

Zákon o občanských právech z roku 1964

Toho léta se Afroameričané posunuli vpřed rychleji než kdykoli od občanské války. To však neznamenalo, že bílí rasisté svůj boj vzdali. Stále docházelo k mnoha šokujícím násilným činům.

Dvaadvacátého listopadu 1963 šokoval zemi další násilný čin. Prezident Kennedy byl zabit odstřelovačem. O pět dní později promluvil v Kongresu nový prezident Lyndon B. Johnson. Požádal Kongres, aby schválil zákon o občanských právech, který si Kennedy přál. Řekl, že by to byl nejlepší způsob, jak uctít památku Johna F. Kennedyho.

Dne 2. července 1964 Kongres schválil silný zákon o občanských právech. Martin Luther King byl přítomen jeho podpisu prezidentem Johnsonem. Tento zákon značně přispěl k tomu, aby se Afroameričané stali občany první kategorie. Říkalo se v něm:

1. Nikdo nesmí být kvůli své rase držen mimo místa, jako jsou hotely, jídelny, čerpací stanice a divadla.
2. Nikdo nesmí být kvůli své rase držen mimo veřejná místa, jako jsou parky, bazény, pláže nebo knihovny.

V té době už bylo Kingovo jméno známé po celém světě. Získal mnoho vyznamenání. Koncem roku 1964 získal King nejvyšší ocenění ze všech, Nobelovu cenu za mír. Toto ocenění podle Kinga vypovídalo o lidech, kteří při hledání spravedlnosti postupovali nenásilnou cestou. Byl si jistý, že mu dodá „novou odvahu“ pokračovat v boji.

Pochod svobody v Alabamě

Boj za spravedlnost Kinga brzy zavedl do Selmy ve státě Ala. V Alabamě a dalších státech bylo černochům stále bráněno ve volbách. Ti, kteří se snažili zaregistrovat k volbám, dostávali zabrat. Používala se téměř jakákoli záminka, aby jim bylo zabráněno volit. V roce 1965 zahájil King v Selmě kampaň za registraci voličů. Vedl velké skupiny k soudním budovám, aby se zaregistrovaly. Během sedmi týdnů bylo uvězněno 2 000 Afroameričanů. Jedním z nich byl i King.

Jedné noci byl v nedalekém městě zastřelen černošský účastník pochodu. King vyzval k protestnímu pochodu ze Selmy do 50 mil vzdáleného hlavního města státu Montgomery. Alabamský guvernér George Wallace prohlásil, že pochod nelze uskutečnit. Přesto se do Montgomery vydalo asi 650 černochů a několik bělochů. Potkala je hradba alabamských státních vojáků a šerifových mužů. Pochodujícím bylo nařízeno vrátit se zpět. Zůstali na místě. Policie na ně použila obušky, biče a slzný plyn. Více než 70 účastníků pochodu bylo zraněno a museli odjet do nemocnic.

Mnoho Američanů se velmi rozzlobilo. V mnoha městech se konaly protestní pochody. Více než 400 bílých duchovních, kněží a rabínů se vydalo do Selmy, aby se k pochodujícím připojili.

Soudce Spojených států nařídil guvernérovi Wallaceovi, aby pochod nezastavoval. Prezident Johnson poslal na ochranu účastníků pochodu vojáky. Tentokrát se jich více než 3 000 vydalo do Montgomery v čele s Kingem. Pochod trval pět dní. Na jeho konci pronesl King projev. „Musíme mít svobodu hned,“ řekl. „Musíme mít volební právo. Říkáme: ‚Nenecháme se nikým zviklat‘.“

Těsně před začátkem pochodu požádal prezident Johnson Kongres, aby schválil nový zákon o volebních právech. Zákon byl přijat. Zrušil testy „gramotnosti“ pro voliče v místech, kde v roce 1964 volila méně než polovina lidí. Pro účastníky pochodu za svobodu v Selmě to bylo velké vítězství.

Problém chudoby

Kingův sen o nenásilí byl však zpochybněn. V létě 1964 vypukly v černošských ghettech v několika severních městech nepokoje. Následující tři léta se nepokoje ještě zhoršily. Došlo k velkým škodám a mnoho lidí zemřelo.

Příčiny těchto nepokojů byly jasné. Občanská práva pomohla černochům v mnoha ohledech. Většina lidí v ghettech však byla stále velmi chudá. Mnozí neměli práci. Život byl každodenním bojem o to, aby mohli zaplatit domácímu, řezníkovi nebo obchodníkovi s potravinami. Domy byly staré a zchátralé. Byly tu nemoci a hlad. A z této bídy pramenila drogová závislost a kriminalita. Pro mnoho lidí se zdálo, že z těchto temných ghett není cesty ven. V zoufalství a hněvu je začali zapalovat.

Martin Luther King nepokojům rozuměl. Vždy říkal, že segregace a chudoba jsou „dvojí zlo“. Cílem segregace bylo podle něj udržet černochy v chudobě.

Do roku 1965 King bojoval především za ukončení segregace. Nepokoje v ghettech ho však hluboce rozrušily. Stále více se obracel k problému chudoby. King vedl další pochody, ale nyní se obvykle jednalo o pochody za lepší domovy, školy a práci pro lidi z ghett.

Na začátku roku 1968 plánoval King další pochod na Washington. Měl to být pochod chudých lidí, černých i bílých. Jeho cílem bylo přimět Kongres, aby přijal zákony na pomoc všem chudým lidem. Chtěl „práci nebo příjem“ pro všechny. Pochod se měl konat v dubnu.

Poslední dny

V březnu se však King vydal do Memphisu ve státě Tenn. Tam stávkovali černošští popeláři. King jim chtěl pomoci vybojovat zvýšení mezd. Plánoval vést pochod. Po zahájení pochodu však někteří černošští teenageři začali rabovat. Pochod ukončily výtržnosti.

To Kinga zarmoutilo. Cítil, že to škodí věci nenásilí. Vrátil se domů do Atlanty. Pak ale cítil, že ustupuje násilí.

King se tedy vrátil do Memphisu, aby zahájil další pochod. Dne 3. dubna tam pronesl projev. Ke konci mluvil o smrti. Řekl, že byl varován, že bude v Memphisu zabit.

„Ale na smrti mi teď nezáleží,“ řekl. „Protože jsem byl na vrcholu hory. Rozhlédl jsem se a viděl jsem zaslíbenou zemi. Možná se tam s tebou nedostanu. Ale chci, abyste věděli, že my jako lid se do zaslíbené země dostaneme. Takže jsem šťastný, že se nebojím žádného člověka. Mé oči viděly slávu Hospodinova příchodu.“

Byl to Kingův poslední projev. Druhý den se Král sešel se svými pomocníky ve svém pokoji. Nacházel se ve druhém patře motelu. King svým přátelům řekl, že nenásilí je jedinou nadějí na záchranu duše tohoto národa.

Později King vyšel na balkon před svým pokojem. Chtěl si odpočinout před večeří. Náhle se ozval zvuk výstřelu z pušky. Přicházel z protějšího činžovního domu. Kulka prolétla Kingovi obličejem a přimáčkla ho na zeď. Pak spadl na podlahu. O necelou hodinu později zemřel v nemocnici.

„Konečně svobodný“

Kingovo tělo bylo převezeno domů do Atlanty. Bylo uloženo v baptistickém kostele, kde byl spolu se svým otcem kazatelem. Všude v zemi zavládl šok a smutek. Jacqueline Kennedyová, vdova po Johnu F. Kennedym, napsala Corettě Kingové. Ptala se: „Kdy se naše země naučí, že žít mečem znamená zahynout mečem?“

V úterý 9. dubna začal pohřeb. Na počest Martina Luthera Kinga zaznělo mnoho slov. Ale slova, která se lidí dotkla nejvíce, pronesl sám King. Na magnetofonovém pásku byla přehrána část posledního Kingova kázání, které pronesl ve svém kostele:

„Pokud bude někdo z vás poblíž, až se setkám se svým dnem, nechci dlouhý pohřeb. Pokud někoho přimějete, aby mluvil, řekněte mu, ať nemluví příliš dlouho. Řekněte mu, ať se nezmiňuje o tom, že mám Nobelovu cenu míru. To není důležité.“

„Chtěl bych, aby ten den někdo zmínil, že Martin Luther King ml. se snažil obětovat svůj život službě druhým… Chci, abyste ten den mohli říct, že jsem se snažil nasytit hladové. Chci, abyste mohli říct, že jsem se ve svém životě snažil oblékat nahé. Chci, abyste v ten den mohli říct, že jsem se ve svém životě snažil navštěvovat ty, kteří byli ve vězení. A chci, abyste mohli říci, že jsem se snažil milovat lidstvo a sloužit mu.“

.