Willard Van Orman Quine, jeden z nejvýznamnějších filozofů 20. století, zemřel na Štědrý den ve věku 92 let.
Ve více než 20 knihách, které byly přeloženy do přibližně 50 jazyků, se Quine zabýval tématy závažnými i rozmarnými. Byl známý svým vtipem, rozsáhlou vědeckou prací a velkorysostí, ale nejvíce se proslavil svými příspěvky k teorii poznání a logice. Hostoval na pěti kontinentech.
Podle Charlese Parsonse, současného profesora filozofie Edgara Pierce, jsou Quinovými nejznámějšími příspěvky k logice systém teorie množin New Foundations (1937) a jeho spisy o základní logice a její filozofii.
Parsons uvedl, že Quine byl také významným obecným filozofem, který „rozvíjel naturalistickou pozici s mnoha důsledky – zejména jeho hojně diskutovaná kritika pojmu analytičnosti a dalších přijatých pojmů týkajících se jazyka a významu.“
Parsons, který s Quinem studoval jako bakalář i postgraduální student, uvedl, že na něj vždy působily Quinovy vysoké intelektuální nároky a jeho zvyk číst studentské práce s mimořádnou důkladností.
„Jeho psaní bylo velmi výmluvné a úsporné a podobná úspornost byla i v jeho rozhovorech, výuce a vztazích s lidmi. Byl velmi společenský, ale neměl v oblibě mluvit, když neměl co říct,“ řekl Parsons.
Parson popsal Quinovy přednášky jako „velmi dobře organizované“ se sklonem ke kompresi. „Jeho styl mluvení byl poněkud mrtvolný; neměl živý přednáškový styl, jaký mají mnozí z nejlepších učitelů. Projevoval smysl pro humor, ale byl nenápadný.“
Recenze Quineovy knihy „Quiddities: (1987), sbírku někdy rozmarných krátkých esejů, Hilary Putnam, profesor Coganovy univerzity, Quinea chválil jako „nejen velkého filozofa, ale také mistra anglického jazyka a skutečného polymatika.“
Putnam napsal, že „každý, kdo se chce setkat s velkým filosofickým umem v méně odborné náladě a získat určitý pocit z Quinea jako bezkonkurenčního společníka, vypravěče a pobaveného komentátora pomíjivých pořadů…“. nemůže udělat nic lepšího, než si přečíst tuto knihu.“
Ihor Ševčenko, emeritní profesor byzantské historie a literatury v Dumbarton Oaks, se s Quinem seznámil v roce 1974, kdy se Ševčenko stal členem Americké akademie věd a umění. Quine, který přednášel v šesti jazycích a jednu ze svých knih napsal v portugalštině, po setkání přistoupil k Sevcenkovi a oslovil ho polsky. Sevcenko, který také hovoří několika jazyky, studoval ve Varšavě a poté získal vysokoškolské tituly v Praze a Louvain.
„Oblíbil si mě, protože jsem znal jména logiků ve Varšavě a protože jsem byl schopen odpovědět na jeho otázky týkající se řecké a slovanské etymologie,“ řekl Sevcenko.
Sevcenko znal Quinea především jako spoluúčastník „Wolfsonova stolu“ ve fakultním klubu, diskusní skupiny při obědě, kterou inicioval legendární harvardský učenec Harry Wolfson. V této skupině vždy jasně zářila kvalita Quineova intelektu.
„Mluvil o velkých filozofech jako o sobě rovných, jejichž názory buď přijímal, nebo ne. Huma měl velmi rád, Platóna už tolik ne.“
Podle Sevčenka byly pro Quinea charakteristické vlastnosti jako nenáročnost, neutuchající zvědavost, neochota mluvit o sobě a vyhýbání se konfrontacím a intelektuálním potyčkám.
„Byl ztělesněním velikosti a naprostým opakem nabubřelosti,“ řekl Sevcenko.
Prudence Steinerová, bývalá ředitelka programu psaní na Extension School a manželka bývalého generálního poradce Harvardu Daniela Steinera, znala Quinea jako kolegyni ze společenské místnosti Eliot House pro seniory. Vzpomíná si, že s ním hovořila o nejrůznějších tématech, včetně etymologie, zeměpisu, Gilberta a Sullivana a politiky.
„Ve všech těchto rozhovorech byl dobromyslný, otevřený, lakonicky zábavný a velmi vřelý. Přišlo mi úžasné, že někdo s tak přísnou myslí dokáže být tak vstřícný a otevřený nejrůznějším tématům,“ řekla.
Steinerová vzpomínala na jeden zvláštní aspekt Quinea jako konverzačního člověka:
„Když slyšel něco, co ho potěšilo nebo překvapilo, jeho tvář se rozzářila a on řekl: ‚Ach, dobře!‘, jako by právě dostal dárek.“
Quine se narodil v Akronu v Ohiu, bakalářský titul získal na Oberlinu (1930) a doktorát,
Po nástupu na Harvardovu fakultu v roce 1936 se v roce 1948 stal řádným profesorem a v roce 1955 profesorem filozofie Edgara Pierce. Do důchodu odešel v roce 1978.
Quine napsal řadu knih, např: V knize „Matematická logika“ (1940), „Metody logiky“ (1950), „Z logického hlediska“ (1953), „Slovo a předmět“ (1960), „Teorie množin a její logika“ (1963), „Ontologická relativita a jiné eseje“ (1969) a „Filosofie logiky“ (1970). V roce 1985 vydal svou autobiografii „The Time of My Life.“
Quine obdržel řadu ocenění, zejména první cenu Rolfa Schocka (Stockholm, 1993) a Kjótskou cenu (Tokio, 1996). Byl starším členem Harvard Society of Fellows, členem Národní akademie věd, Americké akademie umění a věd a působil jako prezident východní divize Americké filosofické asociace.
Podílel se na přípravě a realizaci mezinárodních projektů.