Jeden z mých nejoblíbenějších zvuků na světě je hlas zesnulého komika Bernieho Maca. Často si vzpomenu na jedno jeho rané vystoupení v devadesátých letech ve standupové show „Def Comedy Jam“. Toto vystoupení, dlouhé o něco méně než šest minut, má písničkovou strukturu – po každém shluku dvou nebo tří vtipů Mac zařve „Nakopni to!“ a zazní úryvek laciného hip-hopu se silným bubnováním. Mezi těmito interpunkcemi zaujímá polohy, které by se stejně dobře hodily do dvanáctitaktového blues jako na spoře osvětlené pódium Def Jamu: sexuální bravuru, sprosté potěšení, šibalskou sebeironii, zděšení a sílící zmatek z rychle se měnícího světa. „Nepřišel jsem sem pro žádnou hloupost,“ říká na začátku setu a jeho dvojitý zápor signalizuje stejnou měrou hravost i hrozbu. „Ty tomu nerozumíš,“ opakuje znovu a znovu, přičemž slovo „rozumíš“ někdy roztáhne na čtyři nebo pět slabik. Pak s rychlým, veselým hněvem jako Jackie Gleason: „Já se vás nebojím, vy zmrdi.“ „R“ ve slově „scared“ je sotva slyšitelné a následná nadávka je plynulé, odhozené „muhfuckas“.
Bernie Mac je jinými slovy – a to je zdroj mé lásky – expert na černošskou angličtinu, která je předmětem nedávné knihy „Talking Back, Talking Black“ (Bellevue) lingvisty, spisovatele a profesora na Kolumbijské univerzitě Johna McWhortera. V knize McWhorter podává vysvětlení, obhajobu a, což je nejvíce povzbuzující, oslavu dialektu, který se podle něj stal americkou lingua franca.
McWhorter jako veřejný intelektuál debutoval před dvaceti lety, kdy vypukla roztržka kvůli návrhu používat černošskou angličtinu – tehdy často nazývanou ebonština – jako učební pomůcku ve veřejných školách v Oaklandu v Kalifornii. Nápad se setkal s velkým posměchem. Lidé říkali, že ebonika je jen sbírka „slangu a špatné gramatiky“ – což zdaleka nestačí k vytvoření jazyka. Televizní mluvčí Tucker Carlson v typicky ošklivém výlevu označil černošskou angličtinu za „jazyk, kde nikdo neví, jak se časují slovesa“, vzpomíná McWhorter. Tato ostrá reakce zmátla lingvisty, kteří již dlouho oceňovali – a začali vážně studovat – „jazykovost“ černošské angličtiny a dalších neformálních variant řeči, jako je jamajské patois, švýcarská němčina a haitská kreolština. McWhorter, který je černoch, v té době vyučoval na nedaleké univerzitě v Berkeley a o černošskou mluvu se dlouhodobě vědecky zajímal. Stal se – díky své rase a fyzické blízkosti rozruchu – nejvýznamnější autoritou v otázce platnosti černošské angličtiny jako jazyka.
Od té doby si McWhorter vybudoval kariéru mimo akademickou půdu jako svérázný populista, který se angažuje v obhajobě jazykových novinek, často vysmívaných jako chybné nebo jako předzvěst uvolňování norem. V těchto inovacích vidí důkaz jediné konstanty jazyka: jeho nekonečné proměnlivosti a odpovídající schopnosti překvapovat. Je moderátorem populárního lingvistického podcastu Slate „Lexicon Valley“ a v další nedávné knize „Words on the Move“ (Henry Holt) píše s pochopením o takových trendech, jako je „uptalk“ (tendence ukončovat oznamovací věty vzestupným hlasem, který obvykle doprovází otázku) a prošpikování řeči mladších Američanů slovem „like“. McWhorter se nad dívkami z údolí nijak nepovyšuje. „Američané,“ lamentuje v „Talking Back, Talking Black“, „mají problém pochopit, že jakýkoli lidový způsob mluvy je legitimní jazyk.“
„Talking Back, Talking Black“ je tedy svého druhu apologií. V pěti krátkých esejích McWhorter dokazuje „legitimitu“ černošské angličtiny tím, že odhaluje její složitost a propracovanost, stejně jako stále se rozvíjející cestu, která vedla k jejímu vzniku. Zároveň jemně kárá své kolegy lingvisty za jejich neschopnost předložit přesvědčivé argumenty ve prospěch lidového jazyka. Mýlí se podle něj v tom, že kladou důraz na „systémovost“ – na to, že zvláštnosti jazyka „nejsou jen náhodné, ale jsou založeny na pravidlech“. Často citovaným příkladem systematičnosti v černošské angličtině je trvale užitečné „habituální ‚být'“, přičemž, nehledě na Carlsonův vtip, formulace „She be passin‘ by“ obsahuje mnohem víc než nesklonné sloveso. To nahé „be“, vysvětluje McWhorter, „je velmi specifické; znamená, že se něco děje pravidelně, spíše než něco, co se děje právě teď“. Dodává: „Žádný černoch by neřekl ‚She be passin‘ by right now‘, protože to není to, co by be v této větě mělo znamenat. Spíše by to bylo ‚She be passin‘ by every Tuesday when I’m about to leave‘. “ Omyl pro neškolené uši, obvyklé „be“ je „ze všeho nejvíc gramatika.“
Jakkoli jsou podobné příklady logické, nezískaly si respekt, protože pro většinu Američanů gramatika nespočívá v dodržování jazykových pravidel obecně, ale v souboru konkrétních pravidel, kterým se naučili řídit. McWhorter nabízí několik typických směrnic: „Neříkejte méně knih, říkejte méně knih“ a „Řekněte Billy a já jsme šli do obchodu, ne Billy a já jsme šli do obchodu“. Toto úzké pojetí gramatiky se rovná zvláštnímu snobství: čím je gramatické pravidlo nejasnější a zdánlivě složitější, tím více máme tendenci prosazovat jeho důležitost a vážit si těch, kteří ho dokázali zvládnout. „Lidé si váží složitosti,“ píše McWhorter. Jeho úsměvným a poněkud podvratným vyrovnáním se s tímto farizejstvím je zdůraznění způsobů, jimiž je černošská angličtina složitější než standardní angličtina.
Jedním z těchto způsobů – nutno dodat, že nejvěrnějším z hlediska mé vlastní zkušenosti s jazykem – je používání slova „up“ ve spojení s místem. Fanoušci hip-hopu tuto konstrukci možná znají z refrénu hitu rapera DMX „Party Up (Up in Here)“: „Y’all gon‘ make me lose my mind / Up in here, up in here / Y’all gon‘ make me go all out / Up in here, up in here“ apod. McWhorter, který si hraje na trpělivého exegetu tónů básníka, prochází několik případů tohoto užití a dospívá k názoru, že v tomto kontextu „up“ vyjadřuje intimitu prostředí, které označuje. Věta „Seděli jsme u Tonyho“ podle McWhortera „znamená, že Tony je váš přítel“. To je umné a přesvědčivé čtení a McWhorter ho provádí bezelstně soudným způsobem, čímž dokazuje svou tezi, že v některých ohledech se v černošské angličtině „děje víc“ než v angličtině standardní. Ta postrádá tak výstižný „marker intimity“, jako je černošské anglické „up“, a někdo, kdo studoval černošskou angličtinu jako cizí jazyk, by měl problém přijít na to, kdy a jak ho nasadit.
Pasáž o „up“ je charakteristická pro silné stránky McWhortera jako spisovatele. Za léta, která strávil popularizací myšlenek vylíhnutých na akademických půdách, si vypiloval přívětivý prozaický styl. Některé věty v knize „Talking Back“ se zdají být navrženy tak, aby naplňovaly autorův volný, demokratický přístup k angličtině a k jazyku obecněji: předložky na konci věty spokojeně sedí vedle použití jednotného čísla „oni“. Tato inteligentní lehkost je zdrojem značného kouzla knihy. Pomáhá také McWhorterovi proklouznout kolem těch aspektů černošské angličtiny, které nelze tak vesele vysvětlit.
.