Debbie Brett si přeje, aby mohla létat. Je to pochopitelné. Je to šestatřicetiletá svobodná matka se čtyřmi dětmi, uvězněná v bytě v pátém patře na sídlišti městské rady v jižním Londýně se třemi rozbitými okny a rozbitou toaletou.
Leží na balkoně, přešlapuje nad vodou vytékající z jejího bytu a dívá se na vzkvétající zeleň soukromých domů táhnoucí se na míle daleko. Sní o vlastním domě.
Na zelených ulicích dole vozí rodiny své děti do vybraných škol, odvážejí je na prázdniny a plánují budoucnost, která bude ještě lepší než jejich pohodlná současnost.
Debbie ví, že je pro lidi žijící tam dole neviditelná. ‚Dívají se na mě, jako bych byla jen další statistický údaj‘. Navzdory překážkám, které jí byly postaveny do cesty, měla Debbie kdysi pro sebe a své děti ambiciózní sny. Ještě před několika lety studovala práva, ale musela toho nechat, když její opatrovnice – „kamarádka“ – chtěla nějaké peníze. Nedostatek této malé částky jí drasticky změnil život k horšímu.
Nyní jsou její sny skromnější. Chtěla by, aby jí soukromí dodavatelé rady, společnost Acorn Housing, odpověděli na její volání. Chce, aby jí opravili záchod, který její dělníci před třemi lety demontovali, když se mylně domnívali, že vytopila byt pod sebou.
Nebo by mohli opravit okna, která rozbila její zoufalá dospívající dcera Laura, pro niž Debbie také marně žádala o pomoc. ‚Nikdy mě nevyslechli, dokud nebylo příliš pozdě.‘ Co se týče oken: ‚Jednou jsem dostala nabídku na 250 liber, ale neřekla jsem jim, že je to páté patro. Jsem si jistá, že to bude víc, až to zjistí.
Výsledkem je, že Debbie a její čtyři děti nemají žádný použitelný obývací pokoj. Všichni bydlí v její ložnici, když se vracejí ze školy. Jí na její posteli nebo na podlaze a dívají se na televizi. Před spaním jdou dívky do dvou malých ložnic, které sdílejí. Nikdy neměli dovolenou ani nebyli na jídle jako rodina.
Pro ty, kteří ji nikdy nezažili, je chudoba obvykle popisována holými čísly rozdílů v příjmech a statistikami definujícími větší pravděpodobnost onemocnění nebo předčasného úmrtí. Návštěva v Debbiině domácnosti však poskytuje jiný obrázek. Chudoba znamená konec kontroly nad vlastním životem. Smrt naděje.
Debbie a její děvčata se dívají z balkonu na velký dům a zahradu rodiny Confinos. Daniel je investiční bankéř, který dojíždí do City. Jeho žena Jayne je magistrátní úřednicí. Jejich čtyři děti ve věku od osmi do třinácti let se věnují různým podnětným činnostem. Rodina by se nedostala na seznam boháčů Sunday Times, ale mají dost peněz na časté výlety do svého domu ve Francii a týdenní výlety na jídlo, do divadla a na další požitky.
Zoe je krásná a výřečná mladá žena se zjevným potenciálem, která se stále drží na vysoké škole, ale má práci na částečný úvazek v obchodě, která je tak špatně placená, že už se tváří, že její život je marný.
Hned naproti přes silnici je naděje v hojném počtu mezi Konfinovými, a to jak rodiči, tak dětmi. Pohání je snaha o štěstí – ne touha po materiálních věcech. Peníze vnímají jako prostředek k dosažení tohoto cíle. Každou volnou minutu vyplňují produktivní činností a/nebo zábavou. Poté, co se přestěhovali do velkého domu s nejméně šesti koupelnami, se snaží zajistit, aby jejich děti dostaly od života co nejvíce. Každé odpoledne po škole mají na programu výtvarnou výchovu, vyprávění pohádek, hodiny zpěvu a podobně. K dispozici jsou širokopásmové počítače a oslnivá řada vzdělávacích hraček a zařízení, díky nimž je učení zábavné.
Pro Debbie jsou peníze takovým bolehlavem, že o nich přestává jasně přemýšlet. Dokonce si ani nespočítala svůj skromný příjem – dokud jsem ji o to nepožádala. Od té doby, co její partner, otec dvou nejmladších dětí, opustil jejich dlouhodobý vztah – což je svým způsobem úleva, přiznává Debbie -, vychovává nyní své děti z podpory příjmu. Stejně jako mnozí v jejím stavu se stala obětí návštěvy lichvářů a platit 25 procent z půjčky 100 liber jí připadá „výhodné“.
Příště, až uslyšíte statistiky, vzpomeňte si na ni.
.