Existuje vzrušující, bizarní příběh z prvních dnů koloniálního New Yorku, který zní takto: V 70. letech 16. století se New York a New Jersey přely o kontrolu nad ostrovem Staten Island, který ležel ve vodách oddělujících obě kolonie. Vévoda z Yorku nabídl, že spor urovná neobvyklým návrhem: Každý „malý ostrov“ v řece Hudson nebo v newyorském přístavu by byl považován za součást New Yorku – a „malý“ znamenalo, že by jej loď mohla obeplout za méně než jeden den. To by zdánlivě znamenalo, že značná pevnina Staten Islandu připadne New Jersey – až na to, že prohnaný vévoda najal britského námořního kapitána Christophera Billoppa, který využil svých námořních schopností a ostrov obeplul za 23 hodin. A proto je dnes Staten Island – sevřený ze tří stran podél pevniny New Jersey a zdánlivě „přirozená“ součást státu Garden – součástí New Yorku.
Jediným problémem tohoto příběhu je, že události, které popisuje, se téměř jistě nikdy nestaly. Neexistuje žádný záznam o tom, že by ji někdo vyprávěl až do roku 1873, tedy více než 200 let poté, co se závod lodí údajně uskutečnil. Navíc příběh popisuje závod lodí jako urovnání sporu – a přitom ve skutečnosti New Jersey stále bojovalo o právo kontrolovat Staten Island až do 30. let 19. století.
Skutečný příběh o tom, jak se Staten Island stal součástí New Yorku – věčná otázka pro čtvrť, která často vypadá, jako by chtěla jít svou vlastní cestou, a další čtyři čtvrti, které by jí to mohly být ochotny umožnit – je složitější. Zahrnuje vyhnaného prince, 100 000 korálků wampumu a mimosoudní vyrovnání z devatenáctého století, které dalo v roce 1998 vzniknout zvratovému konci.
***
Příběh začíná u Holanďanů, v zářném období před transhudsonským soupeřením. Většina z nás ví, že Holanďané byli prvními Evropany, kteří kolonizovali Manhattan, ale na papíře (pergamenu?) si Holanďané nárokovali obrovský kus území, které se táhlo od řeky Connecticut až po Delaware, a zahrnovalo tak celé dnešní New Jersey. Většina původních obyvatel Ameriky, kteří zde žili, pravděpodobně nevěděla, že si Holanďané nárokují jejich území; evropské osídlení bylo z velké části soustředěno podél řeky Hudson a Newyorského zálivu. Celá oblast, včetně malých osad na Staten Islandu (pojmenovaném na počest Staten-Generaal, nizozemského parlamentu) a v dnešním Jersey City, byla řízena jako jeden celek z Nového Amsterdamu na jižním cípu Manhattanu.
V roce 1664 však do newyorského přístavu vplula anglická flotila a bez boje se kolonie zmocnila. Král Karel II. ji udělil svému bratrovi Jakubovi, vévodovi z Yorku, který ji přejmenoval po sobě. Vévoda, který své nové království nikdy nenavštívil, však téměř okamžitě obrátil a jeho velkou část daroval dvěma přátelům, siru Georgi Carteretovi a lordu Berkeleymu ze Strattonu. Jen několik let předtím se Anglie vrátila k panovnické vládě po deseti letech pod nadvládou puritánského Commonwealthu Olivera Cromwella; během interregna poskytl Carteret útočiště královským bratrům na ostrově Jersey u francouzského pobřeží a ti jemu i Berkeleymu dlužili nejen vděčnost, ale i skutečné peníze. Aby se mu odvděčil, přidělil jim Jakub území mezi Hudsonem a Delawarem jako samostatnou kolonii, která byla pojmenována po Carteretově domově. Tak se obě strany Hudsonu dostaly pod samostatnou jurisdikci.
Listina udělená Carteretovi a Berkeleymu popisovala podobu nové kolonie způsobem typickým pro toto období: vágně a plná chyb vyplývajících z divokého nepochopení skutečné geografie. Spory vznikaly ve všech směrech, ale část, která je pro naše účely relevantní, popisuje hranice v oblasti kolem New Yorku:
James vévoda z Yorku … uděluje … veškerou tu část země přiléhající k Nové Anglii a ležící a nacházející se na západ od Long Islandu a ostrova Manhitas a ohraničenou na východě zčásti hlavním mořem a zčásti řekou Hudson ….
Podíváte-li se však na mapu newyorského přístavu, pochopíte, proč je tento popis nedostatečný. Horní a Dolní newyorský záliv ve skutečnosti nejsou součástí „hlavního moře“ (Atlantiku), ale nejsou ani součástí Hudsonu. A přestože by Staten Island zjevně ležel západně od linie prodloužené přímo dolů od ústí Hudsonu, můžete také pochopit, proč, pokud se na mapu díváte očima kolonisty ze sedmnáctého století, dává smysl zařadit jej do skupiny se zbytkem newyorského souostroví. V dobách před vznikem rozsáhlé silniční a mostní sítě, kdy hlavní formou dopravy byly lodě, vodní plochy spíše spojovaly okolní pevniny, než aby je rozdělovaly. Proto mají Maryland a Virginie, osídlené přibližně ve stejné době, území na obou stranách zálivu Chesapeake Bay. Staten Island tvořil jednu polovinu přirozeného vstupu do newyorského přístavu a řeky Hudson.
A tak představitelé New Yorku udělali přirozenou věc: koupili ho.
V roce 1670, pět let před závody lodí, které se nikdy nekonaly, vyjednal Francis Lovelace, guvernér newyorské kolonie, smlouvu s příslušníky domorodého národa Munsee, kteří od dob Holanďanů nesnadno sdíleli Staten Island s několika Evropany. O vzájemném nepochopení a nátlaku, které často provázely podobné transakce, toho bylo napsáno mnoho, ale zdá se, že Munseeové dostali lepší nabídku než někteří jiní a odcházeli se 400 sáhy wampumu spolu se zbraněmi, olovem, prachem, motykami a noži.
V roce 1683 New York zorganizoval své první okresní vlády a Richmond, zahrnující Staten Island, byl jednou z nich. New Jersey zorganizovalo svá první hrabství ve stejném roce a Staten Island mezi nimi nápadně chyběl. Hrabství byla způsoby, jak si kolonie mohly činit nároky na sporná území; jedním z dalších původních newyorských hrabství bylo Dukes, které zahrnovalo Martha’s Vineyard a Nantucket, dnes v Massachusetts. Zdálo se tedy, že tím je otázka Staten Islandu vyřešena, že?
Ne tak rychle. Trvalo by to dalších 150 let, ale New Jersey by se konečně dočkalo svého dne u soudu.
***
Na počátku devatenáctého století New York a New Jersey urovnaly Line War – spor o svou pozemní hranici poblíž Poconos – ale jejich námořní hranice v oblasti New Yorku byla stále ostře sporná. Koloniální listiny byly považovány za konečnou autoritu a New York zastával maximalistický výklad „ohraničeno na východě zčásti hlavním mořem a zčásti řekou Hudson“: Tvrdil, že východní okraj New Jersey je v místě přílivu a odlivu tam, kde se voda setkává s pobřežím. Podle této logiky dokonce i doky nebo přístaviště, které New Jersey postavilo na svém vlastním pobřeží, patřily New Yorku – a New York běžně posílal výběrčí daní a další vládní úředníky, aby vymáhali jeho domnělá práva.
New Jersey, aby se bránilo, nyní vzneslo vlastní rozsáhlý nárok:
V roce 1832 se New Jersey nakonec obrátilo s tímto sporem na newyorský soud – konkrétně na Nejvyšší soud. Nebylo však jasné, zda má soud pravomoc případ projednat; New York si to rozhodně nemyslel a zpočátku dokonce odmítal vyslat právníky, aby se postavili na jeho stranu. Případ také vznikl v choulostivém okamžiku americké politiky. Jižní Karolína hrozila, že odmítne prosadit nově přijatý federální celní tarif, a Jacksonova administrativa nechtěla mít další bolest hlavy týkající se práv států. Mezitím Nejvyšší soud právě rozhodl v neprospěch Georgie ve sporu s národem Čerokíjů a Georgia se podobně odmítala s tímto rozhodnutím smířit. Předseda Nejvyššího soudu Marshall se možná obával, že pokud by New York ignoroval i rozhodnutí proti němu, prestiž soudu by byla nenapravitelně poškozena, a proto případ odložil na příští rok.
To dalo Martinu Van Burenovi, nově zvolenému viceprezidentovi USA a jednomu z největších newyorských mocenských makléřů, čas, aby zasáhl a dohodl kompromis. New Jersey by získalo linii, kterou chtělo vést středem Hudsonu, a právo stavět a kontrolovat mola a doky na svém pobřeží. Trať by však vedla kolem Staten Islandu, čímž by Richmond County zůstal součástí státu New York a po konsolidaci v roce 1898 i města New York.
Je otázkou, jak vážně to New Jersey se svým nárokem myslelo; možná to byl jen žeton, který si mohlo vyjednat, aby získalo práva na pobřeží, která byla jeho prvořadým cílem. Ale ať už to bylo jakkoli, takhle se Staten Island definitivně stal součástí New Yorku: žádné závody lodí, jen smlouva s původními obyvateli Ameriky a trocha viceprezidentských kliček.
Je tu ještě jedna zvláštní poznámka pod čarou: Van Burenova linie po řece Hudson ponechala na newjerseyské straně námořní hranice dva neobydlené ostrůvky, které dlouho spravoval New York – Ellis Island a Bedloe’s Island. New Jersey se opět staralo především o své obchodní doky, a tak souhlasilo s tím, aby tyto ostrovy zůstaly newyorskou pevninou obklopenou vodami New Jersey. Bedloe’s Island se stal základem obří sochy, kterou nám darovala Francie, a byl přejmenován na Liberty Island; Ellis Island se mezitím stal vstupním přístavem pro miliony přistěhovalců, a aby je všechny pojal, byl desetkrát rozšířen o skládku. New Jersey podalo žalobu, v níž tvrdilo, že nově vybudované části ostrova patří jemu, a v roce 1998 mu dal Nejvyšší soud za pravdu – díky čemuž je dodnes zjišťování daní z prodeje na Ellis Islandu nepřiměřeně komplikované.