Sofie, personifikace moudrosti, představuje velmi odlišné aspekty v závislosti na tom, kam se podíváte. Ve Starém zákoně je „prvním z Božích děl“ a knihy Přísloví a Moudrosti ji zobrazují jako aktivní, nezávislou postavu, která dává poučení všem, kdo jí naslouchají. Později ji gnostici viděli jako emanaci božského světla, často spojovanou s Kristem, ačkoli v řeckém mýtu byla Sofie abstraktní personifikací bez mýtu.
Pozdější západní křesťanská teologie ji spojila s Marií, zatímco ruská a pravoslavná církev viděla Moudrost jako součást Krista. Její apoteóza přišla v moderní době, počínaje teosofií a vrcholíc hnutím Bohyně a feministické spirituality, které Sofii považují za Bohyni s velkým G.
V antickém světě lze postavu Sofie nalézt na čtyřech velmi odlišných místech:
Sofie v řeckém mýtu a platonismu
Náš první zdroj je pro hledače moudrosti zklamáním: v řeckém mýtu je Sofie pouze abstraktní postavou představující Moudrost, bez mýtů a kultu. Athéna byla bohyní moudrosti, protože zdědila schopnosti své matky Metis. (Slovo Metis znamená „moudrost, dovednost nebo řemeslo“.)
V římských dobách byla moudrost považována za jednu z kardinálních ctností a ty s oblibou zobrazovali jako ženy. Toto pojetí se přeneslo i do křesťanské teologie, i když se ctnosti změnily: v Celsově knihovně v Efezu jsou místo rozvážnosti, střídmosti, odvahy a spravedlnosti sochy moudrosti, inteligence, vědění a statečnosti.
Čtyři ctnosti pocházejí z Platónovy filozofie. Na různých místech je vyjmenovával různě, ale v Republice uvádí křesťanské čtyři, ale moudrost se na seznam dostává až v jeho Protagorovi.
Byl to Platón, kdo jako první pojmenoval filosofii φιλοσοφία (filo-sophia, „láska k moudrosti“) a hledání moudrosti definovalo jak jeho dílo, tak dílo jeho učitele Sokrata. Do té doby byla sophia definována jako praktická dovednost, na rozdíl od phronesis, inteligence. Platón to změnil a v Protagorovi postavil sophia na místo phronesis.
Platónova moudrost zůstala abstraktní ctností, ale Filón Alexandrijský se snažil spojit hebrejské písmo, na němž vyrůstal, a platónskou filozofii, kterou přijal. Filón mluví především o Logu, mužské personifikaci Božího slova, ale nemohl se vyhnout tomu, že sofia je podstatné jméno ženského rodu, stejně jako hebrejské Chochma, ani tomu, že Písmo svaté personifikuje moudrost jako ženu. Jeho obcházení není z těch, které by potěšily srdce feministek:
Vskutku všechny ctnosti mají ženská označení, ale schopnosti a činnosti skutečně dokonalých mužů. Neboť to, co přichází po Bohu, i kdyby to bylo nejuctívanější ze všech ostatních věcí, zaujímá druhé místo a bylo nazváno ženským v protikladu ke Stvořiteli vesmíru, který je mužský, a v souladu se svou podobností se vším ostatním. Ženské totiž vždy zaostává a je nižší než mužské, které má přednost. Nedbejme tedy na rozpor v pojmech a řekněme, že dcera Boží, Moudrost, je mužská i otcovská, vnuká a plodí v duších touhu učit se kázni, poznání, praktickému vhledu, pozoruhodným a chvályhodným činům (Fug. 50-52).
Tento Logos viděl jako prostředníka mezi Bohem a lidmi, a proto jej Janovo evangelium ztotožňuje s Kristem.
Není to však vše negativní. V jeho spise O opilosti se píše:
Podle toho je moudrost představována některou z bytostí božské společnosti, která o sobě takto mluví: „Bůh mě stvořil jako první ze svých děl a ještě před počátkem času mě ustanovil.“ Bylo totiž nutné, aby všechny věci, které spadají pod hlavu stvoření, byly mladší než matka a kojná celého vesmíru.
(Filón Juda O opilství VIII.31)
Chokhmah ve Starém zákoně
Dalším Filónovým vlivem byl Starý zákon, který zřejmě personifikuje moudrost (hebrejsky Chokhmah) jako ženu a pohlíží na ni s velkou přízní. V první kapitole knihy Přísloví se Moudrost volá na ulici a text dále zdůrazňuje její postavení jako prvního Božího stvoření (8,22 citované Filónem výše) a její blízkost Bohu:
Byla jsem u toho, když ustanovil nebesa,
když vytyčil obzor na povrchu hlubin,
když upevnil oblaka nahoře
a pevně stanovil prameny hlubin,
když dal moři hranici,
aby vody nepřekročily jeho příkaz,
a když vytyčil základy země.
Tenkrát jsem byl neustále po jeho boku,
byl jsem naplněn rozkoší den za dnem,
radoval jsem se stále v jeho přítomnosti,
radoval jsem se z celého jeho světa
a těšil jsem se z lidstva.
(Přísloví VIII: 27-31)
Johnovo evangelium, jehož Logos byl na počátku u Boha, je helénistickou variantou tohoto úryvku. Apokryfní Kniha Moudrosti, zejména první a šestá kapitola, se nese ve stejném duchu a rovněž zdůrazňuje postavení Moudrosti:
Je dechem Boží moci, čistým vyzařováním slávy Všemohoucího, takže si do ní nic nečistého nemůže najít cestu.
Je totiž odrazem věčného světla, neposkvrněným zrcadlem Boží činné moci a obrazem jeho dobroty.
Ačkoli je sama, dokáže všechno; sama neměnná obnovuje svět a generaci za generací, přecházející ve svaté duše, z nich činí Boží přátele a proroky;
neboť Bůh miluje jen ty, kdo přebývají s Moudrostí.
(Moudrost VII: 25-8)
Oba texty zdůrazňují, že Chochma/Sofie je Božím stvořením, což dává smysl pro monoteistické náboženství. Můžeš to číst jako vyprávění o tom, že Bůh je zdrojem moudrosti a bez ní nic nedělá, nebo můžeš Moudrost chápat jako aktivního činitele po boku Boha.
Sofie a gnosticismus
Z přemýšlení o gnosticismu mě bolí hlava, ale pokusím se to v zájmu vlastního duševního zdraví zjednodušit. Gnostici převzali židovsko-křesťanskou víru a smísili ji s novoplatonismem, aby vytvořili myšlenkové systémy, které si nade vše ostatní cenily gnóze („tajemného vědění“). Gnostici byli podobně jako moderní pohané velmi decentralizovaní a měli tendenci vytvářet malé skupiny s různými názory.
Jejich důraz na zvláštní vědění také způsobil, že jejich teologie byla velmi komplikovaná, ale v podstatě odmítali hmotný svět jako konstrukci chybného demiurga a svůj úkol viděli ve sjednocení se s pravým božstvím a překonání této nedokonalé země.
Úkolem Sofie v této teologii bylo padnout, podobně jako Eva, ale její pád lze chápat jako alegorii pro všechny gnostické hledače a má šťastný konec. Nějakou vinou nebo hříchem se ona (nebo její dvojník, kterého povolala k životu) dostane do tohoto světa, kde bloudí a trpí, dokud ji nenajde a nezachrání Christos (Vykupitel). Poté se vrátí do Pleromy (Plnosti), kde se s Christosem ožení. Jejich manželství a manželství dalších duchů obnoví Pleromu.
Sofiino trápení je podobné trápení Psýché a Démétér, které obě velmi trpí a díky vlastnímu vítězství nad tímto utrpením nabízejí naději na lepší život a posmrtný život.
Teosofie a hnutí bohyň
Nebudu se zabývat ruskými a řeckými pravoslavnými názory na Sofii, i když jsem níže připojil několik odkazů, pokud se tím chcete zabývat. V západním křesťanství byly Sofiiny vlastnosti obvykle připisovány Marii, protože byla ženou nejbližší Ježíšovi. Chudoba biblických pramenů, které by mohly sloužit jako inspirace pro mariánský kult, vedla k prohledávání Starého zákona a hledání obrazů a představ o ženství, které by se daly použít pro Marii. (Více o tom viz kniha Mariny Warnerové Alone of All Her Sex.)
Okultní hnutí Theosofie 19. století, založené Helenou Blavatskou, hledalo okultní moudrost a snažilo se najít původní moudrost, která se skrývá za světovými náboženstvími a filozofickými tradicemi. Ve svém eseji „Co je teosofie?“ Blavatská napsala:
Teosofie je tedy archaické náboženství moudrosti, esoterické učení, které bylo kdysi známo ve všech starověkých zemích, jež si činí nárok na civilizaci. Tuto „Moudrost“ nám všechny staré spisy ukazují jako emanaci božského Principu; a její jasné chápání je typizováno v takových jménech, jako je indický Buddha, babylonský Nebo, memfidský Thoth, řecký Hermes, v označeních také některých bohyň – Metis, Neitha, Athéna, gnostická Sofie, a konečně -Védy, od slova „vědět“. Pod toto označení zahrnovali všichni starověcí filosofové Východu i Západu, hierofanti starého Egypta, rišiové Árjávartu, Theodidaktoi Řecka veškeré poznání okultních a v podstatě božských věcí.
Mezi plody teosofie patřila anthrosofie Rudolfa Steinera. Ten považoval Sofii za bohyni a jednu ze svých knih nazval Isis Maria Sophia.
Pro mnohé duchovní feministky a pohany není pochyb o tom, že Sofie je bohyní. Pro mě samotného je to moderní mytologie. Ve starověkém světě existovaly bohyně moudrosti, například Isis, Neith, Metis a její dcera Athéna, stejně jako irská Brigid, ale nejsem si jistá, zda mezi ně můžeme počítat Sofii. I pro gnostiky je Sofie božskou emanací, nikoli samostatnou bytostí, takže pro mě v tomto testu selhává. Jiní to tak možná nevidí, ale ať už jsou naše neshody jakékoli, zdá se, že Sofie je nyní bohyní.
Reference a odkazy
Ken Dowden shrnuje gnosticismus
Desperately Seeking Sophia křesťanský feministický pohled
In Search of Sophia dobrý přehled Sofie v západních náboženských tradicích
Sophia in the Old Testament vidí Sofii jako nezávislou, oživující sílu v biblické tradici
Ve jménu Sofie je za paywallem, ale úvod stojí za přečtení
Khokhmah a Sofie vidí Sofii jako bohyni, spojenou s dalšími blízkovýchodními bohyněmi
Sofologie, filozofická nauka o moudrosti, ztotožňovaná s Duchem svatým.
Články o tradici ikon v Rusku: jeden o kyjevské Sofii a druhý o Moudrosti v ruském pravoslaví
Sofie a její tři dcery (Víra, Naděje a Láska) v řecké pravoslavné tradici
.