Konzumace marihuany nebo vystavení se jejímu vlivu lidi většinou jen potěší a uvolní, a pak se jim chce jíst. (Nebo si zdřímnout. Nebo se najíst a pak si zdřímnout. Nemluvíme tu o komplexních výsledcích.“
A přesto je tato droga v Americe démonizována téměř stejně dlouho, jako je dostupná a veřejně diskutovaná. V roce 2017 se konverzace nadále odvíjí od stejných časem prověřených bodů:
Možná znáte někoho, kdo trávu kouřil nebo požil. Možná jste ji kouřili nebo požili sami. Možná vám představa trávy jako sociálního demontéra připadá trochu směšná a možná také víte, jaké to je udržet si práci a být zodpovědným dospělým člověkem a také prostě po dlouhém pracovním dni a jointu naprosto zničit celou vaničku zmrzliny, protože vážně celá vanička, proč přestat, zní to tak strašně dobře.
Letos v březnu v rámci vystoupení před orgány činnými v trestním řízení v Richmondu ve Virginii generální prokurátor Spojených států Jeff Sessions prohlásil, že „závislost“ na marihuaně je „jen o něco méně hrozná“ než heroin. Sessions se dlouhodobě staví proti legalizaci marihuany, ale po tomto projevu a jeho nedávném jmenování generálním prokurátorem jsme usoudili, že je na čase připomenout, jak se tato látka cítí v extrémních dávkách. Že to možná není ďábelská droga.
Žiji ve státě Washington, jednom z pouhých osmi států, kde je marihuana v současnosti legální pro nelékařské použití. Tráva zde byla legalizována v prosinci 2012, měsíc po průkopnickém hlasování o legalizaci této látky v Coloradu. Můžete zde vejít do obchodu a koupit si trávu po celý den, není k tomu potřeba žádná licence ani zdravotní průkaz. Už dříve jsem marihuanu užíval a budu ji užívat znovu.
Včera jsem si koupil malý sáček kyselých mandarinkových tvrdých bonbonů a malou krabičku marihuanového medu značky Cannabees. Každý bonbón obsahuje 10 mg THC – standardní dávku pro rekreační požití – a med se dodává v balíčcích po 10 mg, zhruba po unci. (Pro srovnání, jeden středně velký joint ubalený na běžném cigaretovém papírku obvykle obsahuje asi 25 mg. Všimněte si, že ve staré škole marihuanové kultury se jointy obvykle sdílejí mezi více lidmi.“
Vážím 180 liber a měřím 180 cm; občas kouřím nebo požívám marihuanu, ale nenazval bych se pravidelným uživatelem. Moje tolerance je poměrně blízká toleranci většiny lidí, kteří tuto drogu nikdy nebrali.
Včera večer jsem během hodiny snědl tři bonbony a dva balíčky medu. O hodinu později jsem snědl ještě jeden bonbon.
To bylo skoro určitě možná možná určitě moc.
Trávou se nedá předávkovat – prostě tak nějak zblbneš a pak usneš – ale je běžné, že to lidé s poživatinami přeženou. Doba trávení se liší člověk od člověka, ale v průměru máte jednu až tři hodiny po jídle, než něco ucítíte. Takže lidé tam sedí první hodinu, dávku nebo dvě a ještě to necítí. A jedí dál. A pak to na ně dolehne jako nákladní vlak – žádný dlouhý, pomalý nárůst, který se dostavuje při kouření.
Věda je níže. Nebo spíš naprostý nedostatek vědy a místo toho deník, jak se to děje, uspořádaný podle uplynulé doby od dávkování. Níže uvedená slova byla skutečně napsána, když jsem se zhuloval. Poslední řádek je jediný kousek přidaný dodatečně.
Pokud jste nikdy nebyli sjetí, možná vám to něco osvětlí. Pokud jste byli, no, hele, asi tu není nic moc nového. Ale můžu vám říct tohle:
10 minut po dávce (AD): Nic necítím. Střízlivý jako jeptiška v neděli. Cukroví bylo dobré. Med byl lepší. Bonbóny chutnaly jako ty, které měla moje babička v misce na kuchyňské lince. Trochu zatuchlé.
0:20 AD: Pořád nic necítím. Teď se tak trochu nudím. V tuhle chvíli se vždycky nudím. Zkoušel jsem se dívat na televizi; to nešlo. Zkusil jsem si číst – výtisk Marťana za tři dolary, který jsem koupil v místním antikvariátu. Taky mě to nevzalo. Obvykle mám co dělat, dnes večer nemám co dělat.
Žena si nahoře čte. Děti jsou v posteli. Vyjdu do garáže a začnu uklízet.
Nesnáším uklízení. Nuda, nuda, nuda. Tohle byl hloupý nápad. Měl bych dělat něco produktivního, ale to by znamenalo odejít z domu. Přijde mi důležité být kvůli tomu zavřený uvnitř.
Garáž ani není tak špinavá.
0:30 AD: Uvažuje o tom, že si dá pivo. Rozhodne se neznečišťovat experiment. Stydí se za to. Pivo zní příjemně. Pořád nic necítím.
0:40 AD: Cítím se asi jako po jednom pivu. Pěkně to hučí. Nic zvláštního, jen lehký, vzdušný pocit Relaxu. Sedím v našem obývacím pokoji. Pes mi leží u nohou.
0:50 AD: Pes mi stále leží u nohou. Najednou se cítí opravdu těžký. Asi pět minut se jí dívám na nohy. Nerozumím jejím nohám.
Přehrabuju se v mrazáku a nacházím mražené chile relleno od Tradera Joea. Udělám chile relleno. Chile relleno je dobré, ale ne skvělé – většinou je to jen rozpuštěný sliz a nevýrazná, nevýrazná salsa. Půlku nechávám na lince přikrytou s tím, že se k ní vrátím později.
1:00 (jedna hodina) AD: Chvíli čtu Marťana. V té knize je spousta čísel. Mluví o regeneraci kyslíku. Trvá mi několik průchodů, než se prokoušu některými složitějšími pasážemi. Tuhle knihu jsem začal číst včera, za střízliva. Připomínalo mi to komiks a nebylo to složité čtení. Teď mi připadá úplně moc složitá.
1:20 AD: Cítím se úplně střízlivý.
1:40 AD: Cítím se úplně střízlivý a jsem schoulený na gauči, nebo je to pod gaučem, mám pocit, že jsem pod gaučem, na dece a cítím chlupaté okraje deky na obličeji. Je to jedna z těch nevkusných věcí z umělé kožešiny. Myslím, že jsme ji dostali jako dárek. Okraje jsou chundelaté jako jačí srst.
Jakouše jsem nikdy neviděla. Jen tak volně asociuju.
Takový chlupatý.
Takový hodně chlupatý.
Tak trochu bych to chtěl sníst.
Zkus to trochu rozkousat. Chutná jako staré oblečení. Ropa vieja, španělsky. Na vysoké škole jsem několik let chodil na španělštinu. Stále ještě neumím plynule španělsky. Pes si mě teď divně prohlíží.
Žena jde dolů a divně se na mě podívá. „Jsi v pořádku?“
„V pořádku,“ říkám. „Jen jsem unavená.“ Neřekl jsem jí, že to dělám. Možná jsem měl? Tedy tajně, sama pro sebe: Lži! Lži! Lži! Nejsi v pořádku! Líbáš se s dekou a je to TAK DOBRÉ.
2:00 AD: To je hezké. Celé tělo je teplé a uvolněné. Chromý. Měl bych zůstat tady, na tomhle místě. Možná trochu pohladit psa. Takhle jsem se zhulil na vysoké – na stejné úrovni. Funkční, ale zároveň jen plující na moři DGAF.
To je hloupá fráze. Proč jsi ji napsal? Copak se lodě plaví po mořích DGAF? Jak by se ty lodě jmenovaly?“
USS Fucknotgiven
RMS Queen Fuckit
USS Fuckyfuckafuckeroo
Pět minut vymýšlím další názvy lodí. Napadá mě jedno skvělé, to nejkreativnější a nejvtipnější, co kdy opustilo můj mozek. Než se zvednu a dojdu k počítači, nemůžu si vzpomenout, co to bylo. Tak sním půl litru malinového sorbetu a pak se přehrabuju v lednici. Vypadne polovina koření. Všechny hořčice, které mám, jdou na talíř. (Poznámka na okraj: Proč mám pět různých druhů hořčice?) Chystám se do těch hořčic namáčet tortillové chipsy.
Ty chipsy jsou úžasné. Křupavé.
Hořčice je naprosto přeceňované koření. Měla bych o hořčici říkat víc lidem.
2:20 AD: Bože, pořád jdeme nahoru. Je to čím dál… víc. Víc nahoru. Nepotřebuju být víc vysoko. Není to špatné. Jen dobře. Jak mám říct svému žaludku, že je mi dobře? Zajímá to vůbec můj žaludek? Žaludku je to jedno. Tohle se děje. Proč se to děje? Proč jsem se k tomu odhodlala? Proč mám najednou příliš volné spodní prádlo?“
2:25 našeho času: Je to zábava psát slova har
2:45 AD: Nechal jsem se na 20 minut vtáhnout do Netflixu. Jen jsem se rozhlížel po nabídkách a poslouchal zvuk „tuhk!“, který televize vydává, když kliknete na nějakou položku. Nejsem si jistý, jestli jsou ty časové značky správné. Mozek teď neumí počítat. Matematika je zřejmě stvořená pro tvrdé lidi. Já jsem měkký. Snažím se dojít zpátky do kuchyně. Nakonec se rozptýlím v předsíni, stojím tam a zírám na obrázek, na kterém stojíme s manželkou někde na pláži. Myslím, že si vzpomínám, že ta fotka byla pořízena. Voda byla příjemná.
Příjemná jako ta deka, tak nějak se chci zase schoulit.
Do kuchyně se nedostanu. Schoulit se na deset minut. Deku na tváři.
Miluju tě, deko.
3:00 AD: Už dlouho jsem nebyla takhle sjetá. Jako už hodně dlouho. Zajímalo tě někdy, jak lidi řídí, když jsou zhulení? Nikdy jsem to nezkoušel. Nechci a nikdy nebudu. Teď bych řídit nemohl. Nemohl bych ani vyjít na chodník a zavolat si taxi. Taxíky jsou příliš žluté. Příliš žluté na to, abych si s nimi teď zahrával.
3:30 našeho času: Do prdele, pomozte mi, jsem ještě víc sjetej, než jsem byl. Prostě to pořád jede. Složité. Násobí se. Násobí se. Vyhovuje. Multikomplikující.
3:33 AD: Nejsem si jistý, kolik je hodin, ale myslím, že jsem někde ztratil přehled? Právě jsem se díval na dva díly Futuramy. Pravděpodobně není 3:33 po dávce. Nejspíš je to později. To je jedno. Držím se toho čísla, protože je mi to jedno.
3:45 AD: Schoulím se do postele a rozhodnu se napsat posledních pár záznamů do tohoto deníku na mobil. Hlavu položím na polštář.
4:00 AD: Najdu kancelář Jeffa Sessionse a pošlu tomu zmrdovi zasranou paletu toho zasranýho medu, ta sračka byla tak dobrá, že se vsadím, že chutná úžasně na zmrzlině, že se to nikdy nedozví, možná bych měl vzít zbytek a nanést si ho na zasraný obličej. Přímo. Jako nějaký pitomý drahý krém na obličej. Facehoney.
4:15 AD: Tenhle polštář je to nejlepší, co kdy existovalo. Budu si ho nanášet přímo na obličej. Jako nějaký stupidně drahý krém na obličej. Facepillow.
4:19 AD: Jdu spát arf arf arf venku štěká pes
Zní jako
4:25 AD:
Rád bych se s tebou seznámil
Možná bych tě mohl pojmenovat Mister Fuzzles
Bože, zapomněl jsem tam nahoře těch pár posledních vět na tečky, pozdě, nevracím se k tomu, abych to opravil, nechám je tam, není čas na taktiku na bitevním poli, musíme se hýbat
4:28 AD: Manželka přišla do postele. Je opřená o polštář a čte si knihu u nočního světla. Schovávám se pod peřinou. Všimne si toho.
„Nezapomněl jsi naposledy vypustit psa? Než jsi přišel do postele?“
Spím, ona si toho nesmí všimnout, mlč, mlč, mlč
Žena si povzdechne.
Žena vstane, pravděpodobně aby vypustila psa. Pokoj ztichne.
Cítím se tak trochu provinile.
Dobře, ne tak provinile.
Vsadím se, že pan Fuzzles se nikdy necítí provinile.
Mám prsty na nohou jako slimáky, vsadím se, že jimi můžu kývat v rytmu tlukotu srdce.
Cítím tlukot svého srdce! Moje vlastní srdce!
Fin.
.