Smlouva čtyř mocností, podepsaná 13. prosince 1921 Spojenými státy, Velkou Británií, Francií a Japonskem. Byla jednou ze sedmi smluv, které vzešly z Konference o omezení zbrojení konané ve Washingtonu od 12. listopadu 1921 do 6. února 1922. Americký ministr zahraničí Charles Evans Hughes zahájil konferenci dramatickou výzvou k výraznému snížení počtu bitevních lodí zúčastněných zemí, což byla překvapivá výzva, která udala tón velmi produktivní konferenci. Smlouva čtyř velmocí se snažila vyloučit vznik soupeřících bloků ve východní Asii a také zachovat územní suverenitu signatářů v Tichomoří. Smlouva fungovala jako náhrada za anglo-japonské spojenectví, které Velká Británie pod tlakem dominií a Spojených států nechala v roce 1921 vypršet, a jako nezbytný předstupeň dalších smluv a usnesení konference. Signatáři se zavázali respektovat vzájemná „práva ve vztahu ke svým ostrovním državám a ostrovním panstvím v oblasti Tichého oceánu“, zahájit konferenci za účelem projednání a urovnání jakýchkoli sporů „vyplývajících z jakékoli tichomořské otázky a týkajících se jejich zmíněných práv, které nebudou uspokojivě vyřešeny diplomatickou cestou“, a „komunikovat spolu plně a upřímně, aby se dospělo k dohodě o nejúčinnějších opatřeních, která mají být přijata společně nebo samostatně“ v případě „agresivní akce kterékoli jiné mocnosti“. Smlouva měla platit deset let a poté až do vypovězení jedním ze signatářů. Prohlášení z téhož dne vztahovalo smlouvu na mandátní ostrovy v Tichomoří, aniž by však znamenalo souhlas Spojených států s mandáty nebo jim bránilo v jednání o mandátech. Senát smlouvu ratifikoval s výhradou, že neobsahuje „žádný závazek k ozbrojené síle, žádné spojenectví ani povinnost připojit se k jakékoli obraně“.
Dodatečnou smlouvou ze dne 6. února 1922 signatáři prohlásili, že „ostrovní panství a ostrovní državy“, pokud se vztahují na Japonsko, zahrnují pouze Korafuto (jižní část Sachalinu), Formosu, Pescadorské ostrovy a ostrovy pod mandátem Japonska. Stejné mocnosti také podepsaly Smlouvu devíti velmocí, která deklarovala jejich společný závazek vůči politice otevřených dveří a čínské územní suverenitě. Jako celek sedm smluv sjednaných na washingtonské konferenci vytvořilo mírový status quo na Dálném východě, který měl trvat až do 30. let 20. století.
BIBLIOGRAFIE
Buckley, Thomas H. The United States and the Washington Conference, 1921-1922. Knoxville: University of Tennessee, 1970.
Hogan, Michael J. The Private Structure of Cooperation in Anglo-American Economic Diplomacy, 1918-1928. Columbia: University of Missouri Press, 1977; Chicago:
LaFeber, Walter. The Clash: A History of U.S.-Japanese Relations (Střet: dějiny americko-japonských vztahů). New York: Norton, 1997.
Bernadotte E.Schmitt/a. g.
Viz téžFrancie, vztahy s ; Velká Británie, vztahy s ; Japonsko, vztahy s ; Liga národů ; Smlouvy s cizími národy ; Washingtonská námořní konference .
.