Jamaika je třetím největším ostrovem Velkých Antil. Je dlouhá asi 140 mil od východu k západu a v nejširším místě má šířku asi padesát mil. Obsahuje zalesněné oblasti a některá vysoká pohoří ve vnitrozemí. Jeho říční údolí a pobřežní oblast se vyznačují rovinatou a úrodnou půdou, která je ideální pro pěstování cukru.
Jamajka byla v době, kdy zde v roce 1494 přistál Kryštof Kolumbus, obývána indiány, známými jako Tainos. Zůstala španělskou kolonií až do roku 1655, kdy se jí zmocnili Angličané. V polovině 18. století měl ostrov ústřední význam pro britské impérium, které v té době bylo především atlantickým impériem s významnými koloniemi na severoamerické pevnině a v Karibiku. Jamajka byla pro Británii důležitá díky produkci cukru, který byl v té době hlavní komoditou dováženou do Británie.
Před americkou revoluční válkou, která začala v roce 1775, byly nejhustěji osídlenými a geograficky nejrozsáhlejšími koloniemi britsko-amerického impéria kolonie v Severní Americe mezi Novou Anglií a Georgií. Hospodářsky a strategicky nejvýznamnější částí impéria však byly karibské kolonie, včetně Jamajky, Antiguy, Svatého Kryštofa, Nevisu a Barbadosu. Všechny tyto britsko-americké kolonie byly součástí širšího atlantického systému obchodu, migrace a vykořisťování, který spojoval Britské ostrovy se západní Afrikou a Amerikou. Na konci americké revoluční války v roce 1783 ztratila Británie třináct svých pevninských kolonií, které se staly Spojenými státy. Území v Karibiku si však v rámci impéria ponechala.
Jamajka byla stejně jako ostatní britsko-karibské kolonie otrokářskou společností. Většinu obyvatelstva tvořili zotročení lidé, kteří byli do regionu dovezeni ze západní Afriky prostřednictvím transatlantického obchodu s otroky. Tito lidé byli oběťmi brutálního a utlačovatelského režimu, který vykořisťoval jejich práci v honbě za ziskem. Zotročení lidé byli kupováni a prodáváni jako majetek a většina z nich byla nasazena na práci na plantážích, například na cukrových plantážích na Jamajce.